• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    YMLADRISKontaktní rodičovství - attachment parenting
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    TORUVIEL: na vesnici, nepamatuju si dozor rodičů. Ale taky neznám vyhrazený hřiště.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SEBIEN: Já osobně teda téměř nepomáhám. Ani s tím chozením, ani později. Věřím prostě, že dítě s tím pomoci nepotřebuje, že je pro něj naopak prospěšné, když si na to přijde samo, jak se hýbat tak, aby se dostalo tam, kam chce. Dcera je dost samostatná a pomoc nevyžaduje, vleze všude. Myslím, že se v tomhle ukazuje možná i můj venkovský původ, já celé dětství lítala po velké zahradě a okolních kopcích, matka se o mě příliš nestarala, kde zrovna jsem. Takže nějaké stání dítěti za zadkem je mi celkem cizí. Nevím, kde máš kořeny teda ty, ale pro mě je tohle dost typické. Dcera je naštěstí opice po mně, všude vyleze a je fyzicky velmi obratná.
    DALEEN
    DALEEN --- ---
    SEBIEN: Já takhle synovi taky pomáhám, když chce někam vylézt a ještě je na to moc malý, tak mu třebas jen přidržím nohu na žebříku, pomůžu jí nasměrovat nebo tak. Ale držím se toho, že pokud někam vyleze, tak odtamtud umí i slézt. A trvám si na tom, že když chce dolů, tak musí sám. Hlídám ho, jistím, dávám záchranu, radím, přidržím, ale musí sám. "nelez nikam odkud se neumíš dostat".

    Obecně si myslím, že se dětem nemá moc pomáhat. Na druhou stranu když vidím, že to že dítě přidržím jednou v něm probudí nejen sílu, ale i sebedůvěru, že to zvládne, tak to udělám. Protože pomůžu jedou, dvakrát a potřetí už vyleze sám, protože ví ja.
    S chozením bych i pomohla, ale obě moje děti odmítají chodit za ruce. Oba mají v tomhle přesně stejný vývoju, chodí kolem nábytku, strkají před sebou stoličku, krabici nebo cokoliv. Vlastně by se ani držet nemuseli, ale sami se ještě bojí a na podanou ruku nereagují.
    BEBERA
    BEBERA --- ---
    NYA: Mám za to, že to závisí i na spoustě dalších faktorů v tom vztahu a především osobnosti dítěte. S blízkou kamarádkou máme děti stejně staré, vychovávané ve stejném duchu, moje starší je hodně samostatné, od malička bez obav odejde do cizího kolektivu, zapojí se, mladší je víc vyděšené a potřebuje trochu víc času s maminkou za zadkem, ale nakonec se taky odtrhne. Její děti bez ní nedají ani ránu, starší se částečně odpoutal před šestým rokem, zvládne být sám ve škole, ale třeba na návštěvu k nám bez maminky nepůjde. I kdyby strašně chtěl, bude ji uprošovat, snažit se, aby šla, ale když řekne, že ona nemůže, on taky nepřijde... A taky mám kamarádku, jež děti vychovávala klasicky (nechat vyřvat, když řve plácnout apod.) a její dospělá dcera je na ni stále ještě extrémně nafixovaná...
    VENIKA
    VENIKA --- ---
    SANCHA: Podle me hodne zalezi na tvem pocitu. Syn je hodne samostatny, v pohybu moc pomahat nechce. Ale je teda malo trpelivy, takze nektere jemnejsi motoricke veci trvaji, nez se nauci, to pomaham. Pokud ale vim, ze to umi, tak se ho vetsinou snazim pobidnout, aby to zkusil sam.
    Ale treba ted v lete dostal learning tower. V podstate hned se naucil na ni vylezt a i z ni slezt. Ale asi dva dny na to z ni pri slezani spadnul, nevidela jsem to, jenom slysela ranu a plac. A nekolik dni odmital slezt sam, byt to jenom zkusit. Tak jsem ho trpelive sundavala, nejak jsem mela pocit, ze potrebuje cas. A pak, znicehonic zase slezl sam a uz je to v pohode.

    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    TORUVIEL: myslím, že se tady všichni vyjadřovali docela jasně, za jakých okolností (do)pomáhají.

    S tím popostrkováním na prolejzačkách... já teda dětem pomáhám vlastně asi docela často, třeba když se chtějí klouzat. docela často je pro mě klouzačka vysoká na to, abych dítě vysadila rovnou nahoru, tak je nutím lézt po těch žebříkách, i když třeba mají šprušlata fakt daleko od sebe a moje dítě by po nich ještě samo nevylezlo, ale mně to aspoň trochu pomáhá jako opora a společně docílíme toho, že se ke klouzačce dostanou.
    Jasně, můžeme se bavit o tom, že se teda nemají klouzat, když tam nevylezou, ale to mi přijde zase přehnaný.
    Zatím je teda výsledek spíš takový, že pak podobný překážky zvládají docela brzo samy bez pomoci.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SANCHA: Problém je, když to dítě moc taháš za ruce a ono má z toho nepřirozený postoj. Bohužel přirozeného postoje nelze moc při vodění za ruce docílit jinak, než že se dospělý ohne (pokud teda nemá 140cm). Dítě by zprvu mělo chodit s rukama před sebou, nohy rozkročené, trup mírně v předklonu, ploska nohy našlapuje celou plochou. Ty ruce před tělem tam zprvu hrají důležitou roli, když je pak dítě už starší, nepotřebuje ruce tolik k vytvoření stability těla, a není tedy problém držet dítě za ruku (pokud mu tedy tu ruku nevykloubíme a netaháme ho, protože je tam moc velký výškový rozdíl).
    K ostatním otázkám, tam samozřejmě postupuje každej s citem, podle vlastního dítěte a nátury. Já osobně jsem zastáncem nepomáhání, ale samozřejmě, že když dítě poprosí, tak pomůžu, nebo aspoň dopomůžu k tomu, aby věc zvládlo samo. Ale pokud vidím, že třeba dlouhodobě toho dítě zneužívá a samo se nesnaží (a přitom já vím, že by to mohlo zvládnout), tak se ho snažím nějak navést, aby věc zvládlo samo a nevyžadovalo pomoc.
    SEBIEN: No tak to se ale bavíme každej o něčem jiným :-) Ono se řekne vodit, ale kdo to dělá správně, téměř nikdo, i ti osvícenější nakonec vodí dítě za zdvižené ruce. Samozřejmě se nebavím o nějakém občasném podání ruky, to mě fakt nenapadlo, že tohle tu někdo má na mysli :-)
    DALEEN
    DALEEN --- ---
    NYA: Podle mě se to nedá tak lehce říct. Strašně záleží na dítěti. Já jsem u syna postupovala dost kontaktě, spal se mnou v posteli (do teď si chodí k nám v noci lehnout), nosila jsem. Ale na druhou stranu jsem ho od malička učila, že má i jiné lidi kolem sebe, kteří ho mají rádi a postarají se o něj. Tedy nejen máma s tátou, ale babičky a dědečková. A nikdy jsem nezažila, že by mé dítě brečelo, když jsem ho nechala třebas u našich a odcházela jsem. Ve třech a půl letech mi řekl "maminko už běž a hezký den". Není moc mazlivý, že by třebas přišel a chtěl chovat, nebo něco takového.
    K maldší dceři jsem chtěla přistupovat stejně a do jisté míry přistupuju. Ale ona například není kontaktní ve smyslu spaní. Pokud jsem s ní v jedné místnosti, tak neusne, natož vzít jí do postele. Byla a je nošená stejně jako syn. Je taky zvyklá od malička, že odcházím, ale nese to hůř (možná je to tedy teď nějakým obdobím). Ale je oproti synovi mazlivá. Sedne si na klín, položí hlavičku na rameno, dává pusinky. Je jí rok a půl, synovi čtyři.

    Podle mě to kontaktnění má smys, podle mě si to odňuňají v nízkém věku a pak už to tak nepotřebují, jsou sebevědomější a tedy se lépe vydávají od mámy pryč. Ale taky to bude na povaze dítěte.
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    NYA: moje zkušenost s dětmi rozdílných povah - velká samostatnost.
    NYA
    NYA --- ---
    navážu trochu volnou asociací - jak to to vlastně se závislostí a samotatností u dětí vychovávaných kontaktním přístupem?

    mám půlročního synka a starám se o něj s tímhle kontaktním přístupem k péči, ale protože to je první děcko, tak nemám moc tušení, kam to povede, jestli až začne zkoumat svět, tak začne být víc nezavislý, nebo jestli tenhle zvyk na kontakt s maminkou povede k tomu, že bude moji (nebo něčí) přítomnost potřebovat víc prostě celý dětství (a v dospělosti se taky zařídí tak, aby byl víc mezi lidma)?
    určitě na to bude mít vliv, že jsem s ním sama, a tak mu věnuju víc pozornosti, než kdyby se doma pohyboval někdo další.
    tak o tom občas dumám .. už jsem si přerovnala pochybnosti, myslím si, že to je v pořádku, protože miminko prostě samotu a nezávislost ze svojí podstaty nechce a nevyhledává. ale jak s tím nemám zkušenost, tak nevím, jak to bude vypadat dál, v roce, dvou, pěti..
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    TORUVIEL: není problém, že někdo řekne, že vodit děti není vhodné. To ti tady všichni odsouhlasí. Nemám pocit, že se tu s tebou někdo hádá. Jen odpovídáme na otázku "proč by to někdo dělal".
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    MEDVED007: Opět opakuji, záleží taky, jak to dítě vodíš. Já nikoho neodsuzuji, jen mě někdy překvapuje, že v klubu, kde je dost "v módě" nošení dětí v ergonomických nosítkách, a ta neergonomická jsou dost tabu, je problém, když někdo řekně, že vodit dítě není moc vhodné (asi jako nosit v tom neergo.nosítku). Ale jako mně je to jedno, jen je mi líto těch dětí, když vidím, jak je rodiče tahají :-)
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    MEDVED007: Měla jsem doma úplně stejný případ, dokonce samostatně tančil ( do široka se rozkročil a pohupoval v rytmu), ale do prostoru se sám nevydal a moc chtěl. Stačilo ho držet za jednu ruku a byl spokojený.
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    TORUVIEL: já nevím, proč pomáhají všichni....ale j pomáhala proto, že dcera už xy měsíců lezla, prakticky stejnou dobu obcházela nábytek, ale prostě se bála na nohou pustit do prostoru....byla extrémně bojácné dítě, což je jinak pro rodiče požehnání, ale v tomhle případě to prostě vadí....takže když jsem viděla dítě, které už rozhodně mělo posílené všechno v těle co potřebovalo a bylo šílené touhou chodit, tak jsem mu ty ruce podala, protože tohle dítě potřebovala posílit taky sebevědomí.....
    myslím, že je nesmysl všechny dycky šmahem odsoudit, když člověk ví houby o pozadí dané věci
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    MEDVED007: Nevim no, lézt po čtyřech dětem taky nepomáháme, tak nevím, proč to chození najednou všichni pomáhají. Nebo i jiné dovednosti později, pořád vidím, jak rodiče děti někde postrkují na prolejzačkách apod.
    VENIKA
    VENIKA --- ---
    MEDVED007: Asi tak. Ja vedela, ze syna takhle vodit nemam, ale on v jednu chvili proste hrozne chodit chtel. Bylo to tak mesic pred tim, nez se poprve sam pustil, a tak 3 mesice uz stal a obchazel nabytek. Uplne z nej ta frustrace cisela, vztekal se, plakal. Takze jsem ho sem tam holt pridrzela, ne ze bych se sehnula az tak, aby mel ruce pred sebou, ale proste je nemel natazeny. Sam zacal chodit asi tyden pred rocnimi narozeninami, coz povazuju za celkem brzo. Rozhodne si to nevycitam.
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    TORUVIEL: já osobně to neobhajuju, jen říkám, že člověk má někdy předsevzetí, která nedokáže splnit a nemá cenu se tím pak nějak trápit....nejsem na to pyšná, ale prostě se stalo....zase kolem sebe vidím všechny ty zhroucené matky, které si vyčítají každou blbost, což je podle mě taky špatně....člověk má prostě nějaké limity a dělá, co může.....
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SEBIEN: Nojo, ale tady v tom klubu mě to celkem překvapuje, že to někdo obhajuje :-)
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    TORUVIEL: nojo, to je jako by ses ptala, kdo dá dítě do visítka čelem dopředu, kdo mu dá tvrdý úzký boty už do kočáru, kdo dá desetiměsíčnímu běžně ke svačině hermelín a paštiku....
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    GLOBALISTA: Ano, když už, tak takhle, ale kdo se takhle moc k tomu dítěti ohne? Téměř nikdo, jak tak v běžných situacích vidím.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam