Měl jsem diskuzi o jednom ekonomickém prinicipu.
Týpek tvrdil, že o všechno se má starat stát, protože v kapitalismu člověka žene jenom touha po zisku.
Já jsem kontroloval tím, že asociovat touhu po zisku s kapitalismem je nesmysl, protože touha po zisku vychází z lidského jednání.
Člověk nekoná nic, aniž by z toho neměl užitek (zisk). Tohle mi přijde jako nevyvratitelné. Lidi přispívají na charitu a dělají to proto, protože z toho mají radost a existuje u nich hranice, kdy už přestanou zvyšovat svoje dary charitě, protože by pro na ta částka byla už příliš vysoká a trpěli by tak ztrátu. Sice existují lidé, kteří odkážou naprosto všechno charitě, ale to je čistě proto, že z toho mají radost, když to udělají. A nijak to nerozporuje tomu, že lidi konají vše pro zisk.
Stejně tak jako mi tam argumentovali, že o rodinu se člověk nestará pro zisk. Říkal jsem, že člověk přece chce rodinu, že chce mít děti a pro ně vydělává peníze, jim kupuje jídlo a jim kupuje hračky a má z toho radost, tudíž se mu to vyplatí a má z toho zisk.
Nevim, jaký ekonom s tímhle přišel jako první, přijde mi to jako naprosto jasný princip ekonomického chování. Vim, že Mises o tom psal v Lidském jednání, ale předpokládám, že si toho někdo všiml už dávno před tím.
Dá se tohle nějak vyvrátit? Dá se nějak ukázat, že lidi vědomě jednají tak, že mají ztrátu?