ANDEL: Ja jsem se taky osamostatnila. Nastesti moje matka ma dost rozumu, kroti se a hystericke sceny nedela. Ale podvedome proste citim, ze by byla nejradsi, abych byla nekde nablizku, aby me mohla navstevovat, opecovavat, zkratka pokracovat v te same cinnosti. Souvisi to taky s tim, ze ji manzelstvi nevyslo, takze opravdu v zivote nikoho krome me nema. Ja chapu, ze to opravdu nemysli zle, jen se to ma na me spatny dopad ;-))

ANDEL: ono je to z mojí strany daný opuštěním domova před ukočením puberty - čili jsem si te konec odžila bez nich a o to rychleji odezněla :)

STANDART: KETHAMINA: hm, to je hrozná škoda :( aspoň že u Kethaminy už se to srovnává...

Já se právě taky trochu bála, jak to mamka zvládne...a fakt překvapivě dobrý...dokonce mám pocit, že je nakonec ráda, že mají s tátou byt jenom pro sebe a volný pokoj navíc :)

ANDEL: já jsem počátek měla jako STANDART, odešla jsem na školu v praze a když jsem si tu našla přítele a začala si stěhovat věci z Plzně,tak matka dělala scény, že vymění zámky a ať se už ani neukazuju.

Myslím,že po půl roce se to začalo čistit a teď si často voláme a když mi to vyjde zas jezdím domů na návštěvy. Nevyjde mi to bohužel každý měsíc, ale je to příjemná změna od posledních 3 let na střední, kdy jsme s mamkou zůstaly sami aona moc nezvládala držet mantinely a někdy jsem musela bejt doma v sedm a jindy zas v jedenáct.

ANDEL:
EINSTEIN:

tak to ja se musim priznat, ze moje mati muj odlet z hnizda vzala tak, ze spolu uz pul roku nemluvime, a to jakoze na fest! a to uz pred odchodem mela kecy jakoze "odejdes jenom jednou, zpatky uz te nechci" nebo "starej se sam".... nic prejicneho, zadna podpora v osamostnovani, nic... asi chtela, abychom spolu stastne zili a zustali na veky, a treba moje holky chtela poznavat az s ni budu minimalne pul roku (takze vsehovsudy poznala 1) :)

EINSTEIN: Proto jsem se hned po maturitě odstěhovala a je mi krásně :)) Tedy...mamka s nevlastním tátou jsou naprosto a totálně skvělí lidé, ale docházelo tam přesně k tomu samému. Zatímco teď se vidíme tak 1-2x týdně, chodíme spolu do kina, divadla, do hospody...a je to prostě pohoda :)

ANICHQA: tak kvoli takemuto niecomu som momentalne s mamou furt na noze, neznasam ked sa o mna prilisne stara. Obcas jej to davam dost vyzrat. Potom mam z toho konflikty aj z ocom, ze sa k nej nemam tak chovat a pod. Ale ked si ona neda povedat, ze ma ma nechat na pokoji...

lehounce me zacina udivovat, jake vsechny nesvary jdou na vrub jedinackovstvi :)

STANDART: No, nejspíš bych se dala považovat za předčasně dospělého jedináčka :) Ještě když rodiče byli spolu, stejně jsem si ve školce nejradši povídala s učitelkama, maximálně jsem měla jednoho-dva kamarády. Pak se naši rozvedli a já zůstala jenom s mamkou, která byla na všechno sama, takže na jednu stranu jsem se musela vyrovnávat se spoustou "dospělých věcí" - neměli jsme moc peněz navíc, zůstávala jsem dlouho ve družině nebo u babiček, ale zase jakmile jsme byly spolu, bylo to super, takže citově jsem rozhodně nestrádala, spíš naopak. Každopádně jsem potom vždycky chodila s kluky o dost staršími než jsem byla sama...a pořád mi jsou bližší než vrstevníci. O to větší pak byla legrace, pokud byl zase přítel nejmladší ze své party kamarádů - občas to dopadlo tak, že jsem byla jediná osmnáctiletá slečinka mezi čtyřicátníky...ale pohoda :))

GATTA_NERA: Takhle nanečisto zatím uvažuju jen o jednom, maximálně dvou dětech (i když to už mě děsí představa, jak bych zvládala mít ráda obě stejným dílem :)...ale zase pokud bude protějšek toužit po velké rodině, třeba se mu podaří mě přesvědčit :)

Tak jsem jedinacek celkem typicky. Hodne rozmazlovana a hlavne hodne hlidana, coz mi s dost komplikuje zivot. Moje matka je na me upnuta, tim padem se musim vic hlidat, aby se mi nahodou nic nestalo, protoze jsem preci "to jedina, co moje matka ma". Matka me dost opecovavala, tazke me nejak nepodrporovala, kdyz jsem treba chtela delat nejaky sport, bala se, aby se mi neco nestalo.
Jako dospela jsem hodne velky samotar, lidi kolem sebe moc nepotrebuju, vystacim si sama. Zaroven jsem ale docela samostatna. Nezvykla jsem se ale s nikym delit a podvedome ani to nedelam. Treba kdyz jsem zacala bydlet s pritelem, tak me ani nenapadlo nakupovat pro dva, nebo kdyz jsem si sedala ke stolu, tak jsem si automaticky brala jen jeden pribor. Nejak jsem proste nemyslela na to, ze nejsem sama. Nenapadlo se me zeptat, zda treba si taky da caj, kdyz jsem si ho delala. Takove ego hovadko ;-))

tak se hlasim do klubu sebestrednejch, rozmazlenejch jedináčku :)

jinak mi neprijde že bych byla až tak moc rozmazlena :), ale to neznamena že když už by to tšlo, tak že bych nebyla schopna se nechavat rozmazlovat :)

Jedináček je pěkné téma, hlásím se k nim. A co ještě navíc- musím přiznat, že jedináčkovství pěstujeme v ženské linii už třetí generaci! Moje matka, já , moje dcera. Byla jsem jedináček hlídaný, opečovávaný, držený velmi zkrátka, na kterého byly kladeny dost velké nároky a který nesměl zklamat. Teď v pozdějším věku jsem cítila a cítím jako velký závazek postarat se o staré rodiče, o to se se mnou nikdo nepodělí. Jinak jsem jedináček samotářský, v mládí naopak spíš ve vývoji opožděný...velmi dlouho naprosto dětinský (tím, že byl rodiči ochraňován před tvrdým životem).

já coby jedináček sem nějak přehnaně hlídaná nebyla, spíš sem rostla jak dříví v lese, čimž sem si zadělala na komplex, že chci všechno zvládat sama, když to za mě nikdy nikdo neudělal, samozřejmě sem byla jako malá hodně fixovaná na mámu a věta "mě se tejská" byla na denním pořádku, to se ale postupem času odbouralo a já potřebuju trávit dost času sama, jasně sou situace, kdy okolo sebe potřebuju mít spoustu lidí a zásadní situace a problémy potřebuju sdělit někomu dalšímu (musí to snášet nejlepší kamarádka, která mi vlastně supluje sestru :D ), dost funguju jak vrba pro jiný a taky docela dobře snášim fakt (krom jistých momentů), že nemam partnera

jedna věc mi zůstala bez ohledu na to, co jsem se jako jedináček musela naučit ( dělit se , brát ohled, nežárlit..). potřebuji mít dost času být sama, kdykoli si potřebuji něco srovnat nebo prožít. o to se umím těžko s někým podělit.

ja jako jedinacek(ikdyz se tremi nevlastnimi sourozenci) jsem taky nebyl nejak extra zvyhodnovan...naopak sem se setkal s dost prisnou vychovou(od taty skoro az s vojenskou drezurou:D:D)(jeste na gymplu brzke prichody domu, skoro zadne kapesne, ale temer neomezenymi prostredky na sport a cestovani..atd), ale s velkym citovym zazemim... to, ze sem se nemusel se sourozenci o nic delit, me pravda trochu poznamenalo, ale postupem casu jsem se delit naucil, je to jen otazka casu..jako dite jsem to neznal, pozdeji jsem to pochopil..
co se tyce partnerskych vztahu, musim rict, ze mi nikdy moc dlouho nevydrzely, ikdyz mi nektere partnerky vcelku dost vyhovovaly, mel sem pocit, ze mi berou moji osobni svobodu(nemuzu se okamzite o cemkoliv rychle a svobodne rozhodnout) delalo mi problemy rozhodovani s ohledem na nekoho, ted uz je to lepsi, ale neni to pro mne samozrejmosti:)

taky mam pocit, že na mě všechno visí, že sme doma opora, neb naši už mezi sebou nemají moc dobry vztah, pořád musím myslet na to, jak na tom jsou, je fakt, že mama trochu žárlí na meho přítele, ma pocit, že jí mě bere, je tim dost otravna, to si vždy řikam, proč sakra nemam 10 sourozenců!!!

GATTA_NERA: mám děti dvě a kdybych je měla kam dát a někdo mi je živil, tak bych jich klidně měla i víc. :-))) Ale myslím, že to nesouvisí s nějakou touhou kompenzovat své jedináčkovství, jsem prostě takový typ.

SSAMIAD: velmi podobně jsem to měla se svými rodiči. Tak hrozně mě nerozmazlovali, až jsem měla pocit, že jsem na tom hůř než lidi, co sourozence mají. :-) Možná je taky rozdíl v tom, že nejsem záměrný jedináček, moji rodiče vždycky chtěli víc dětí, ale bohužel to nevyšlo.

Jinak asi trpím jinou běžnou vlastností jedináčků - pocitem, že nesmím své rodiče zklamat a musím být ve všem dobrá, protože jsem na to sama, kdo jim může splnit nějaké ambice... a zároveň pocitem, že nic, co udělám a dokážu, pro ně nikdy nebude dost dobré... hodně dlouho mi trvalo, než jsem dokázala se od těchto zatěžujících pocitů oprostit.

STANDART: vždycky jsem byla považovaná za předčasně vyspělou, ale co se týče kamarádů, neměla jsem ani starší ani mladší, já neměla vůbec žádné kamarády :-/

Je pravda, že mi třeba imponujou starší mužové, ale nevím, do jaké míry to souvisí s mým jedináčkovstvím a do jaké míry s jinými povahovými rysy.

QASHA: JOOO!! taky, nesnesu si řikat o pomoc, a zase i nerada mluvim o sobě, připadam si, že jsem sobec, když o sobě mluvim déle jak dvě minuty...ale ostatním ráda pomaham...jsem v naší rodině jediná vnučka, mam osm bratrancu a byla jsem vždycky tak nějak citově rozmazlena, ne materiálně, ale citově...