MADIETTA: hezky řečeno, já jen dodávám, že co se profesní sféry týče - jedináčci povětšinou neradi zaujímají nejvyšší mety, raději bývají nástroji pro plnění úkolů, za jejichž plnění by mohli být oceněni, o hodně víc si váží svých nadřízených než kolegů a jen tak pro zajímavost (důvod neznám), 92% astronautů programu NASA jsou právě jedináčci...

Jinak já to s profesní dráhou mám naprosto stejně jako ty, taky už jsem ve stadiu, kdy nechci dělat na někoho, pro někoho, chci být nezávislý a mít vlastní byznys, kde budu svým pánem... prozatím jsem teda především z časových důvodů nucen tento sen odkládat, ale snad po pracovním létě venku už bych se do toho mohl vrhnout...

A i když to bude bez kontextu, musím se s vámi podělit o nějaký ten zajímavý poznatek (btw pokud by měl někdo zájem si pročíst kompletní diplomku, nežádejte mne o to dříve, než ji (snad) obhájim, tj. začátek června / konec září - pokud bude zájem, sám dám všas vědět...

Americký psycholog G. Stanley Hall (1844-1944) tvrdil, že „být jedináčkem je nemoc sama o sobě („being an only-child is a disease in itself“).

V knize německého dětského lékaře Dr. MED Eugena Netera "Výchova jediného dítka" z roku 1907 (která je mimochodem v překladu Karla Taubeneka k prezenčnímu nahlédnutí v ústřední knihovně na Mariánském) se píše:

„S jedinou dcerou se oženit radno, za jedináčka se provdati vadno“

Což vlastně je jen potvrzením slov i současných autorů, kteří tvrdí, že jedináčkovské tendence se obecně více projevují u mužů než u žen. Zvláštní.

Mimochodem, čistě teoreticky, kdyby někdo zorganizoval meeting jedináčků (mě osobně tahle představa přijde moc zajímavá), přišel by někdo?

Jsem jedináček, kamarádů mám tak přiměřeně, jsem člověk společenský, děti mám dvě, jedináčka bych nechtěla ani náhodou a kdyby se manžel nevzpouzel, měli bychom jich i víc. :-)

Moje jedináčkovství se zřejmě projevilo v profesní sféře (až na krátkou výjimku jsem odjakživa na volné noze, pomyšlení na každodenní chození do nějaké práce mě děsí), neochotě se sdružovat, časté potřebě samoty jen se sebou a svými myšlenkami... pak pochopitelně takový ten jedináčkovský perfekcionismus a věčná nespokojenost sama se sebou...

Ale vcelku bych řekla, že jsem jedináček velmi socializovaný a civilizovaný. :-)

Ad "jsme sami a je nám tak dobře" - poměrně nedávno jsem zjistila, že ač mám pocit, že zase tolik kamarádů nemám (a jsem tak naprosto spokojená), moji kamarádi si myslí, že mají mě :) Tedy...nevím jestli je to nedostatkem sebevědomí nebo čím, ale vždycky jsem měla pocit, že mám jen pár fakt dobrých kamarádů a ostatní mě mezi sebe až tak moc neberou, protože jsem prostě daleko uzavřenější, v kontaktu s více lidmi nejistá a neprůbojná, vyhledávám spíš situace jeden na jednoho, neumím se bavit na takové té obvyklé skupinově-ukřičené hospodské bázi a podobně...a pak se ke mě doneslo, že prý jsem v kolektivu fakt oblíbená a že když na nějaké akci chybím, všichni se po mě ptají. Jako vím, že mě spousta lidí někam zve, ale vždycky jsem měla pocit, že tam jsem spíš do počtu...a oni prý takhle. Což člověka chtě nechtě docela potěší :) Z čehož plyne poměrně známé poučení, že pokud máte pocit, že se k vám lidi otáčejí zády, zkuste nejdřív zjistit, jestli ta záda k nim náhodou neotáčíte spíš vy :)

nemám to tady prejmenovat na "jsme sami a je nám tak dobre"? :) a mohu se zeptat, kolik vám je že nechcete deti?

ted napisu par postrehu z diplomky, ktera se jen tak mimochodem blizi po pul roce ke konci, ale zaroven dodavam, ze tyhle postrehy jsou zalozeny pouze na teoreticke praci s literaturou, nejsou to me osobni vyzkumy, tak to berte s rezervou... vlastne si to berte jak chcete :) ne vazne - chci tim rict ze at uz je a bylo na adresu jedinacku receno cokoli, autori (pocinaje napr Adlerem) se shoduji, ze se nejedna o zadna fakta, o zadne nemenne dogma, ale pouze o tendence, se kterymi se da pracovat, vhodnym vychovny pristupem, atmosferou v rodine, kolektivem vrstevniku atp mohou byt potlaceny, anebo i naopak...

je typicke predevsim u jedinacku - muzu, ze je jsou lhostejnejsi k tomu, zda v zivote budou mit deti, ale pokud se k tomu rozhodnou (stejne jako divky - jedinacci), je velmi mizive procento tech, kteri chteji opet mit "pouze" jedinacky. Co si o tom myslite? Zatim mi vetsi procesto zde prijde jako vyklidneni spokojeni jedinacci, kteri by nemenili, tka cim to muze byt?

proc nemate kamarady? ja jsem sourozence nikdy nechtela, deti taky nechci, ale kamaradu mam spousty.. a to jsem si jako mala hrala hlavne se zviratkama :)

CORNELA: nemam kamarady, nechci deti. To sedi ;-)

EGO: já rozumím otázce - jen mi přijde,že na ní nelze odpovědět, protože ego a psychocká stabilita jsou pro mne jasně oddělené skupiny. Dá se to vzít například u herců, kteří obecně působí na lidi namyšleně, protože je znají jen z divadla. A to mnoho z nich stabilních i labilních je a obsazují je často do stejné role.

přijde mi,že je to tak i v životě. ego buď získáš sám nebo ti ho docukrovávají rodiče - ale jestli na partnera žárlíš nebo - to s tím moc nesovisí např.

KETHAMINA: Statistik sa nejak velmi nedrzim. A uz vobec nie v takychto veciach, tie su dobre mozno tak na predaj a na vyjadrenie inych veci, nie povahy cloveka.

V spolocnosti je to tak. Nebudem ta tu presviedcat, ale v okruhu ludi a prostredia, kde sa pohybujem je to tak. Precitlivelost som myslel ak je niekto az prilis psychicky labilny ako som uz pisal. Teda, ze ma prilis prehnane reakcie a dokaze ho rozhodit takmer hocico. Snad sa uz chapeme. :)

EGO: no, ale to "jsou považování" plyne z nějaké statistické studie nebo sociologické?

a přecitlivělost se dle tebe rovná soucítění?

mám dojem,že se trochu motáš v pojmech, anebo já je mám ukotvené významově dle literatury a školy a nepasují mi k sobě.

KETHAMINA: Zas az taku precitlivelost som nemyslel, ze sa rozplaces z kazdej somariny resp. budes zbytocne psychicky labilna ak sa to tak da nazvat. Skor som narazal na to, ze vacsinou ludia s vysokym egom su povazovany za namyslenych a sebavedomych ludi a malokedy u nich vidis prejavenie citov resp. sucitenia. O tomto cely cas hovorim... :)

EGO: no, já jsem žena - a to s jednáčkovstvím moc nesouvisí. přecitlivělost se u mne spíš odvíjí od fáze menstruačního cyklu, než výchovy :)

a pořád mi to nedochází - ta spojitost ega a citlivosti. To,že si důvěřuji a jsem si vědoma svých schopností to nevylučuje,že nebudu hysterka a každá blbost mi na partnerovi vadí nebo mne přiměje k slzám ... tohle mi přijdou dvě oddělené oblasti.

KETHAMINA: Myslel som, ze ci je tvoje ego dostatocne silne a vysoke na to, aby si nebola prilis precitlivela... ;)

EGO: jak se chceš bránit citovým situacím?

my jsme s partnerem přes 4 roky, oba jedináčci a je to super :)

Ako sa vy egoisti branite pred citovymi situaciami pokial ide o priatelku? Prepadavate alebo mate dost sily na to, aby ste to len nejak zahrali? :)

ahoj jedinackove, zdravim, jedinacek..
a dopad to teda ma a dost vyrazny. treba nechapu, ze nektere veci nejsou samozrejmost a nebo jsem rada, kdyz mam svuj klid a sice mi zas takovy problem nedela, kdyz s nekym ziju, ale obcas jsem chytala raply z toho, ze jsem furt s nekym.. ono schopnost uvolneni se v neci pritomnosti, odhodit stud a tak, to nekdy byva orisek.. tvrdsi .) holdchce to praci na sobe a trpelivost druheho..

ANDEL: Ja jsem se taky osamostatnila. Nastesti moje matka ma dost rozumu, kroti se a hystericke sceny nedela. Ale podvedome proste citim, ze by byla nejradsi, abych byla nekde nablizku, aby me mohla navstevovat, opecovavat, zkratka pokracovat v te same cinnosti. Souvisi to taky s tim, ze ji manzelstvi nevyslo, takze opravdu v zivote nikoho krome me nema. Ja chapu, ze to opravdu nemysli zle, jen se to ma na me spatny dopad ;-))

ANDEL: ono je to z mojí strany daný opuštěním domova před ukočením puberty - čili jsem si te konec odžila bez nich a o to rychleji odezněla :)

STANDART: KETHAMINA: hm, to je hrozná škoda :( aspoň že u Kethaminy už se to srovnává...

Já se právě taky trochu bála, jak to mamka zvládne...a fakt překvapivě dobrý...dokonce mám pocit, že je nakonec ráda, že mají s tátou byt jenom pro sebe a volný pokoj navíc :)

ANDEL: já jsem počátek měla jako STANDART, odešla jsem na školu v praze a když jsem si tu našla přítele a začala si stěhovat věci z Plzně,tak matka dělala scény, že vymění zámky a ať se už ani neukazuju.

Myslím,že po půl roce se to začalo čistit a teď si často voláme a když mi to vyjde zas jezdím domů na návštěvy. Nevyjde mi to bohužel každý měsíc, ale je to příjemná změna od posledních 3 let na střední, kdy jsme s mamkou zůstaly sami aona moc nezvládala držet mantinely a někdy jsem musela bejt doma v sedm a jindy zas v jedenáct.

ANDEL:
EINSTEIN:

tak to ja se musim priznat, ze moje mati muj odlet z hnizda vzala tak, ze spolu uz pul roku nemluvime, a to jakoze na fest! a to uz pred odchodem mela kecy jakoze "odejdes jenom jednou, zpatky uz te nechci" nebo "starej se sam".... nic prejicneho, zadna podpora v osamostnovani, nic... asi chtela, abychom spolu stastne zili a zustali na veky, a treba moje holky chtela poznavat az s ni budu minimalne pul roku (takze vsehovsudy poznala 1) :)