Vyšel mi sangvinik, myslím, že jsem se nepřekvapila. :-)

Počet bodů: 15 [4,4]
Převládající povaha: flegmatik

tak koukam, ze je to zatim na extroverty 2:2

Počet bodů: 31 [18,11]
Převládající povaha: sangvinik

17,7 - sangvinik

http://temperament.wladik.net/?results=true&rf=&en=

akorát otázky typu "myslíte si o sobě že.." jsou hodně zavádějící, a jak jsem již dříve uváděl, jedináčci nemívají odhad na sebehodnocení, berte to s rezervou

U mě je to http://temperament.wladik.net/img.php?valee=5&valen=12 :)

Zaujima ma ako medzi nami jedinacikmi dopadne tento test
http://temperament.wladik.net/

Moj vysledok http://temperament.wladik.net/img.php?valee=3&valen=20

CORNELA: ad prace: pracuju na podpore, mam tam kolegu, ktery chodi s klukama na cigarko, je takovy upovidany a tak se mu ti lidi proste vic sveruji, co jim nefunguje a on jim teda pomaha to resit, takze pak logicky ti lidi za nim chodi vic...Proste je vic videt. Ja delam na svych projektech vetsinou spis u kompu. Je pravda, ze se me spis obraceji ti "dalkovi" kolegove, nez ti z offisu. Ale to neni stezovani si, kazdy k te praci pristupujeme jinak.

CORNELA: nesplneny ambice rodicu jsem uz prekonala, ale ted me celkem trapi to, ze matka ocekava vnoucata a tak. V tom je to nevyhoda byt jedinacek.

CORNELA: Vsak ja si umim osefovat bezne veci, bydlim od 19 let sama, jsem samostatna, ale v te profesni sfere proste citim, ze ta introverze a to ze jsem vsude 'potichu' je jisty hendikep.

STANDART: Vzheldem k tomu, ze jsem fakt ten introvert, tak si myslim, ze bych na sefa ani nemela. Co mam odpozorovano, tak to jsou predevsim lidi, kteri dokazou snadno navazovat a udrzovat vztahy, jsou komunikativni apod. A navic, vazne na to nemam ambice, mozna to souvisis tim, ze v zivote jsem nebyla nucena s nikym soutezit.

Ad pocet deti. Podle me je lepsi mit vic deti, nez jen jedno. Uvedomila jsem si az ted, kdyz moje matka zacala byt na me hrozne fixovana. Jsem jedina, do ktere se vkladaji vsechny nadeje. Je to trochu nezdravy. Ale mne osobne sourozenec nikdy nechybel. A vzhledem k tomu, ze mi samotne zadne deti zkratka nechybeji, tak nebudu mit ani jedno ;-))

STANDART: letos mi bude 32 a deti opravdu nechci. Jsem si zvykla na svuj komfort.

CORNELA: pod to se muzu podepsat. mne dela problem byt delsi dobu mezi lidma, zhruba po dvou hodinach se tam zacinam desne nudit a hledam nejaky 'ukryt', proste neco, kde muzu byt aspon symbolicky sama. Proste se 'odpojit'. Staci mi i strcit si do ucha sluchatka a chvili poslouchat svou oblibenou muziku. Takhle nacerpam energii, ktere mi ubyva tou komunikaci.

me spis moje jedinackovstvi vedlo k tomu bejt prubojna a navazovat novy kontakty, seznamovat se lidma. jsem hrozne spolecenska, extrovertni a takova divoka, to jsem vyjimka? :)

ANDEL: z výzkumu, provedeném na 90 žácích gymnázia zaměřeného na postavení jedináčků ve skupině vyplývá, cituji: "Z výsledků je patrné, že všechny osoby (s různými sourozeneckými konstelacemi) podhocují svoji pozici ve skupině (tzn. že očekávají menší počet voleb než kolik skutečně obdržely), ale statisticky průkazné na 5% hladině významnosti pouze jedináčci a osoby s jedním sourozencem. Největší rozdíl mezi skutečně obdržený, a očekávaným počtem výběrů je patrný u jedináčků. Osoby se dvěma sourozenci se také mírně podhodnocují, ale rozdíl neni statisticky průkazný, tzn že tyto osoby mají reálnější odhad své pozice ve skupině. Nejvíce voleb očekávají jedinci s jedním sourozencem a nejméně voleb očekávají jedináčci." Konec citace

MADIETTA: hezky řečeno, já jen dodávám, že co se profesní sféry týče - jedináčci povětšinou neradi zaujímají nejvyšší mety, raději bývají nástroji pro plnění úkolů, za jejichž plnění by mohli být oceněni, o hodně víc si váží svých nadřízených než kolegů a jen tak pro zajímavost (důvod neznám), 92% astronautů programu NASA jsou právě jedináčci...

Jinak já to s profesní dráhou mám naprosto stejně jako ty, taky už jsem ve stadiu, kdy nechci dělat na někoho, pro někoho, chci být nezávislý a mít vlastní byznys, kde budu svým pánem... prozatím jsem teda především z časových důvodů nucen tento sen odkládat, ale snad po pracovním létě venku už bych se do toho mohl vrhnout...

A i když to bude bez kontextu, musím se s vámi podělit o nějaký ten zajímavý poznatek (btw pokud by měl někdo zájem si pročíst kompletní diplomku, nežádejte mne o to dříve, než ji (snad) obhájim, tj. začátek června / konec září - pokud bude zájem, sám dám všas vědět...

Americký psycholog G. Stanley Hall (1844-1944) tvrdil, že „být jedináčkem je nemoc sama o sobě („being an only-child is a disease in itself“).

V knize německého dětského lékaře Dr. MED Eugena Netera "Výchova jediného dítka" z roku 1907 (která je mimochodem v překladu Karla Taubeneka k prezenčnímu nahlédnutí v ústřední knihovně na Mariánském) se píše:

„S jedinou dcerou se oženit radno, za jedináčka se provdati vadno“

Což vlastně je jen potvrzením slov i současných autorů, kteří tvrdí, že jedináčkovské tendence se obecně více projevují u mužů než u žen. Zvláštní.

Mimochodem, čistě teoreticky, kdyby někdo zorganizoval meeting jedináčků (mě osobně tahle představa přijde moc zajímavá), přišel by někdo?

Jsem jedináček, kamarádů mám tak přiměřeně, jsem člověk společenský, děti mám dvě, jedináčka bych nechtěla ani náhodou a kdyby se manžel nevzpouzel, měli bychom jich i víc. :-)

Moje jedináčkovství se zřejmě projevilo v profesní sféře (až na krátkou výjimku jsem odjakživa na volné noze, pomyšlení na každodenní chození do nějaké práce mě děsí), neochotě se sdružovat, časté potřebě samoty jen se sebou a svými myšlenkami... pak pochopitelně takový ten jedináčkovský perfekcionismus a věčná nespokojenost sama se sebou...

Ale vcelku bych řekla, že jsem jedináček velmi socializovaný a civilizovaný. :-)

Ad "jsme sami a je nám tak dobře" - poměrně nedávno jsem zjistila, že ač mám pocit, že zase tolik kamarádů nemám (a jsem tak naprosto spokojená), moji kamarádi si myslí, že mají mě :) Tedy...nevím jestli je to nedostatkem sebevědomí nebo čím, ale vždycky jsem měla pocit, že mám jen pár fakt dobrých kamarádů a ostatní mě mezi sebe až tak moc neberou, protože jsem prostě daleko uzavřenější, v kontaktu s více lidmi nejistá a neprůbojná, vyhledávám spíš situace jeden na jednoho, neumím se bavit na takové té obvyklé skupinově-ukřičené hospodské bázi a podobně...a pak se ke mě doneslo, že prý jsem v kolektivu fakt oblíbená a že když na nějaké akci chybím, všichni se po mě ptají. Jako vím, že mě spousta lidí někam zve, ale vždycky jsem měla pocit, že tam jsem spíš do počtu...a oni prý takhle. Což člověka chtě nechtě docela potěší :) Z čehož plyne poměrně známé poučení, že pokud máte pocit, že se k vám lidi otáčejí zády, zkuste nejdřív zjistit, jestli ta záda k nim náhodou neotáčíte spíš vy :)

nemám to tady prejmenovat na "jsme sami a je nám tak dobre"? :) a mohu se zeptat, kolik vám je že nechcete deti?

ted napisu par postrehu z diplomky, ktera se jen tak mimochodem blizi po pul roce ke konci, ale zaroven dodavam, ze tyhle postrehy jsou zalozeny pouze na teoreticke praci s literaturou, nejsou to me osobni vyzkumy, tak to berte s rezervou... vlastne si to berte jak chcete :) ne vazne - chci tim rict ze at uz je a bylo na adresu jedinacku receno cokoli, autori (pocinaje napr Adlerem) se shoduji, ze se nejedna o zadna fakta, o zadne nemenne dogma, ale pouze o tendence, se kterymi se da pracovat, vhodnym vychovny pristupem, atmosferou v rodine, kolektivem vrstevniku atp mohou byt potlaceny, anebo i naopak...

je typicke predevsim u jedinacku - muzu, ze je jsou lhostejnejsi k tomu, zda v zivote budou mit deti, ale pokud se k tomu rozhodnou (stejne jako divky - jedinacci), je velmi mizive procento tech, kteri chteji opet mit "pouze" jedinacky. Co si o tom myslite? Zatim mi vetsi procesto zde prijde jako vyklidneni spokojeni jedinacci, kteri by nemenili, tka cim to muze byt?