trochu se vám do toho namontuju uryvkem z diplomky - duplikační teorém Waltera Tomana
12.3 Waltera Tomana – duplikační teorém
Problematice sourozeneckých pozic se jako první věnoval Alfred Adler. Nezpracoval je však systematicky. Podrobněji popsal pouze situaci sourozence nejstaršího, druhého nejstaršího, nejmladšího, jedináčka a pak též bratra sester.
Proto v této kapitole shrnu koncepci Waltera Tomana (1981), která se od Adlerovy koncepce liší.
Toman předpokládá, že vztahy mezi sourozenci mají značný význam pro utváření partnerských vztahů vdospělosti. Autor na základě svých rozsáhlých výzkumů vlivu rodinné konstelace uzavírá, že pro stabilitu manželství má rozhodující význam to, zda se v něm opakují pozice, které každý z manželů zaujímal pokud jde o pořadí a pohlaví mezi sourozenci.
Toman je přesvědčen, že rodina reprezentuje nejvlivnější kontext života jedince. Vše ostatní poté působí už jenom část dne a pouze v omezenou dobu – například škola, přátelé, zaměstnání atd. Situace v raném dětství je základem generalizací na pozdější kontexty. Například vliv rodiny na chování člověka ve škole je obvykle větší než vliv školy na chování v rodině. Vytváří-li člověk nový vztah partnerství či lásky, pro který má zpravidla několik možností výběru, přináší si očekávání a představy o tomto vztahu ze sociálního kontextu svého rodinného života. Soužití v primární rodině je jádrem zkušeností pro partnerský vztah.
Hlavní myšlenka Tomanovy práce, která vychází z výše uvedených premis, je známa jako duplikační teorém: Člověk opakuje ve svých vztazích a zejména v manželství (a to nejen vůči manželskému partnerovi, ale i vůči svým dětem) vzorce párového chování, které se naučil v primární rodině v interakci se svými sourozenci. Příbuznost nebo podobnost vztahů vyvozuje Toman především ze sourozeneckých pozic obou partnerů. Postavení mezi sourozenci je charakterizováno především věkovým zařazením (pořadím) a pohlavím.
Osoby tvořící rodinu jsou tedy převážně rodiče a děti. Označíme – li počet dětí za n, existuje n x 2 n-1 možných pozic dítěte mezi sourozenci, bereme – li v úvahu věk a pohlaví. Z tohoto důvodu se práce zabývá pouze modelem rodiny se dvěma dětmi. Nyní se pokusím jednotlivé pozice stručně charakterizovat.
12.3.1 Dva bratři
Starší bratr: Po narození sourozence si musel zvyknout na život s dítětem vlastního pohlaví. Učí se přebírat za mladšího zodpovědnost a vést ho. Přitom je rodiči přísně hodnocen a méně odměňován. Musí ustupovat, aniž
chápe proč. Postupně se ale identifikuje s rodiči a zvykne si. Začne být odměňován mladším bratrem a pak i rodiči. Stane se bratrovi vzorem. Časem může dojít ke konfliktům při boji o přízeň matky – jediné ženy v rodině. Konflikt je menší, jsou – li bratři věkově více od sebe vzdáleni.
Mladší bratr: Je vystaven stále konkurenci většího, silnějšího a všestranně dokonalejšího staršího bratra. Mimo domov v něm má ochranu, doma si však překážejí. U mladšího zůstává představa bratrovi se vyrovnat, snad ho i překonat nebo mu alespoň oponovat. Tuto potřebu může přenášet i do dalších interakcí svrstevníky mimo okruh rodiny. Oba bratři jsou dobře připraveni ke kontaktu s vrstevníky stejného pohlaví, ale ne opačného. Starší bratr se naučil vést a přebírat zodpovědnost za jiné chlapce. Mladší se naučil imitovat a následovat další chlapce a zároveň s nimi soupeřit a oponovat jim.
12.3.2 Bratr a sestra
Starší bratr sestry: Brzy zjistí existenci dvou pohlaví. Děvče si zaslouží péči matky a on s ní nemusí soupeřit. Bratr je cvičen pro roli pečovatele a pomocníka, ale také vedoucího dívky. Akceptuje svou sestru snáze, je-li mezi nimi větší věkový rozdíl. Při menším rozdílu se objeví strach z konkurence dříve, než bratr pochopí rozdíl mezi pohlavími.
Mladší sestra bratra: Se vyvine ve zvlášť feminní osobu. Naučí se akceptovat jak péči svého bratra, tak i jeho vedení. Oba se identifikují s rodičem svého pohlaví a zvykají si na život s vrstevníkem opačného pohlaví.
Starší sestra bratra: Se musí o bratra starat, hlídat jej, má za něj zodpovědnost. Tím, že ho chrání, si udržuje svoji pozici v rodině, protože ví, že bratr je jako jediný chlapec v rodině hodnocen výše než ona. Je-li mezi nimi malý věkový rozdíl, cítí se sestra svým soupeřem více ohrožena. Každopádně ji však zůstává mateřská péče a odpovědnost. Dokáže zacházet s chlapci. Se svým chlapcem se dokáže identifikovat, podporuje ho, obzvláště pokud on akceptuje její pěči.
Mladší bratr sestry: Může se bezstarostně věnovat svým přáním a zájmům. Naučí se sestře rozumět, ale jenom proto, aby mohl sledovat vlastní cíle. Její a matčina péče jsou pro něj samozřejmostí. Bývá často obviňován ze sobectví a nezájmu. Dělá, co se mu líbí a nechává ostatní, aby mu pomáhali. Ve vztazích mimo rodinu si sestra hledá chlapce, o kterého může pečovat, kdežto mladší bratr hledá dívky, v nichž může vyvolat mateřské chování. Důležitý je zde vztah rodičů. Je-li matka dominantní, mohou se oba sourozenci identifikovat s rodičem vlastního pohlaví. Problémy mohou nastat, má-li se mladší bratr identifikovat s dominantním otcem, případně starší sestra se submisivní matkou.
12.3.3 Dvě sestry:
Starší sestra sestry: Jako všichni starší sourozenci, i ona prožije šok z nástupu konkurence. Jak bude tuto situaci prožívat, záleží na věkovém odstupu. Může cítit strach o vztah k otci, když má přijít kromě matky ještě třetí rival o jeho lásku. Dříve či později se naučí překonat svoji žárlivost a převzít zodpovědnost za svoji mladší sestru. Musí vůči ní hrát rodičovskou roli, nejčastěji roli matky. Stává se idolem mladší sestry, může jí i poroučet, protože se identifikuje také s otcem. Bude se vůči mladší sestře chovat tak, jak se otec chová k matce a k ní samotné.
Mladší sestra sestry: Vyrůstá vatmosféře větší svobody než starší sestra, ale je na ní závislá. Zpočátku její autoritu akceptuje, ale brzy se začne bouřit a oponovat. Bývá miláčkem otce. Je jí více tolerováno a to napomáhá tomu, že bývá impulzivní, ambiciózní a tvrdohlavá. Obě sestry jsou lépe připraveny na kontakt s vrstevníky stejného pohlaví než s vrstevníky pohlaví opačného. Mladší sestra však má díky vztahu k otci i zkušenosti s jednáním s muži. Tato výhoda je ale rušena tím, že se dostává do rozporu její snaha zalíbit se a její soutěživost.
12.3.4 Více sourozenců stejného typu
Zmíněné charakteristiky platí i tehdy, má-li člověk několik sourozenců stejného typu, například několik mladších sester nebo několik starších bratrů. Uvedené vlastnosti jsou však u nich výraznější. Přitom dítě snáze akceptuje mladšího, který je „přes jedno“, protože odpadá konkurence, kterou plně reprezentuje nejbližší. ̈
12.3.5 Kombinované sourozenecké pozice
V rodinách s více než dvěma dětmi dochází k různým kombinacím uvedených osmi sourozeneckých pozic. Kombinované sourozenecké pozice jsou pozice, které má sourozenec, jenž má více bratrů a sester. Obecně, čím více je pozice složitější, tím je jedinec připravenější na různé druhy životních vztahů.
12.3.6 Jedináčci
Jedinými partnery jedináčka jsou rodiče. Věnují mu zpravidla více času, pozornosti a lásky než věnují rodiče dětem vjiných sourozeneckých konfiguracích. Jedináček je podle Tomana málo připraven na kontakt s vrstevníky. Umí ale lépe než ostatní děti zacházet s dospělými a využít je pro svoje cíle. Na ostatní děti proto často působí jako egoisté a favorité dospělých. I mimo rodinu hledají vedení a ochranu u starších lidí. Mohou zaujmout i vedoucí pozici vůči vrstevníkům, protože se identifikují sdospělými a autoritami, avšak i poté si nevědomky více cení porozumění svých nadřízených než podřízených. Jedináček není, dle Tomana, na partnerský vztah připraven. V lásce a manželství hledají spíše otce či matku a mají zde více potíží než lidé se sourozenci. Nejlepší prognózu bude mít vztah jedináčka k osobě, která má sourozence opačného pohlaví, za to nejsložitější bude vztah dvou jedináčků.
Toman rovněž věnuje pozornost věkové diferenciaci mezi sourozenci, která má podle něj značný vliv na konflikty mezi nimi. Při malém věkovém odstupu vidí starší sourozenec v mladším konkurenta při dělení péče rodičů. Při větším odstupu jde v konkurenci spíše o získání či ztracení kontroly nad rodiči. Zvláště při různosti pohlaví je konkurence závažná. Jsou-li sourozenci pohlaví stejného, je vznik konkurence přirozený. Konkurují-li si však bratr a sestra, znamená to podle Tomana, že se oba identifikovali s rodičem stejného pohlaví a může tedy dojít k disharmonickému vývoji. Je-li věkový odstup šest a více let, ke konkurenci již nedochází. Oba sourozenci se stávají tzv. kvazijedináčky. Starší sourozenci vytvářejí charakter sourozeneckých vztahů ve větší míře než mladší. Vytvářejí různé koalice a mladší přichází do situace již vytvořené. Největší vliv na člověka má sourozenec, který je věkem nejblíž i přesto, že koalice sympatií se zpravidla vytvářejí přes jednoho.
Roli hraje i věk rodičů. Rodiče, kterým je více než čtyřicet let, nejsou podle Tomana schopni navázat dostatečně intimní vztah s dítětem. Jsou více autoritativní, protektivní. Naproti tomu velmi mladí rodiče často rodičovskou
roli odmítají a obvykle vytváří situace, že tuto roli převezme někdo jiný, nejčastěji prarodiče. Sourozenecké pozice jsou ovlivňovány také inteligencí členů rodiny. Toman uvádí, že korelace úrovně intelektu mezi členy rodiny je asi 0,5.
Určité pozice jsou favorizovány. Prvorození a jedináčci jdou častěji na vysokou školu. Nebývají inteligentnější, ale lépe se učí. Více se identifikují s rodiči. Druhé a třetí děti bývají fyzicky zdatnější. Podle autora je možnou příčinou intrauterinní facilitace.
Toman studoval rodinnou konstelaci zmnoha hledisek. Při svém výzkumu zahrnoval i faktory týkající se historie rodiny, příbuzných, situace okolo rodiny apod. Kontext rodinný je dlouholetý a vlastně vytváří osobnost člověka od počátku. Autor tak dochází kformulaci svého duplikačního teorému v této podobě: Pokud jsou okolnosti konstantní, nové sociální vztahy jsou tím trvalejší a úspěšnější, čím více připomínají ranější a nejranější sociální vztahy zúčastněných osob v rámci rodiny. Úspěšnost vztahu je definována jako dobrovolná kontinuace vztahu zobou zúčastněných stran. Ukazately neúspěchu jsou rozvod, potíže s dětmi či permanentní konflikt. Vztahy určitého typu konstelace autor označuje jako komplementární. Jsou to ty, které umožňují oběma zúčastněným zaujmout a realizovat role, které plynou z jejich pozic v primární rodině. Je-li manžel např. starší bratr dvou sester, pak se naučil vést děvčata, cítit za ně odpovědnost, ochraňovat je a pomáhat jim. Ideální situace nastane, bude-li žena mladší sestrou bratrů. V tomto případě se totiž naučila podrobit se vedení, nechá se ochraňovat, popřípadě i kazit. Tito partneři budou tedy vzájemně komplementární. Oba jsou z původní rodiny zvyklí na život spartnerem opačného pohlaví. U tzv. částečně komplementárních vztahů měli oba partneři vdětství komplementární sourozence stejně jako nekomplementární.
Nekomplementární vztahy mají dvě varianty. Jednu tvoří vztah, v němž jsou oba partneři staršími sourozenci (nejstarší bratr bratrů a nestarší sestra sester). Oba chtějí vedení a zodpovědnost, žádný se nechce podrobit. Ani jeden není zvyklý na život s partnerem opačného pohlaví. Vznikne tedy konflikt pořadí i konflikt pohlaví. Druhou variantou je vztah nejmladších sourozenců.
Oba budou chtít být závislí a u partnera hledat vedení a zodpovědnost, které nenaleznou. Konflikt pohlaví vzniká tehdy, neměl-li žádný zpartnerů v původní rodině sourozence opačného pohlaví. Konflikt pořadí se týká vždy obou manželů, zatímco konflikt pohlaví může zahrnout pouze jednoho z nich. Oba typy konfliktů se mohou kombinovat.
Předpoklad, že ktrvalému a úspěšnému vztahu povede identita sourozeneckých rolí, je podle Tomana neopodstatněný. Dva lidé se stejnou sourozeneckou pozicí se mohou emfaticky chápat a vzájemně se identifikovat. Vztah ztotožnění však neimplikuje, že spolu budou dobře vycházet, kvalitně spolupracovat a vzájemně se doplňovat. V tzv. interakčním vztahu chce každý z partnerů dělat věci, které druhý dělat nechce, mají různé zájmy a preference, například jeden se zabývá financemi a druhý sociálními záležitostmi rodiny. Interakční a identifikační dvojice mohou žít spokojeně, identifikační však budou žít spíše vedle sebe ve vzájemné nezávislosti.
Při srovnání Tomanova přístupu k sourozeneckým vztahům s přístupem Alfreda Adlera nacházíme některé závažné rozdíly. Toman opomíjí kvalitu vztahů mezi sourozenci, především možnost vzájemné rivality. Jestliže takovíto sourozenci žili v permanentní rivalitě, je málo pravděpodobné, že by v dospělosti nejlépe vycházeli právě s lidmi, kteří zapadnou do jejich sourozeneckého schématu.
Představitelé adleriánské školy považují soupeření mezi sourozenci za přirozenou tendenci, která vyplývá z potřeby dítěte získat v rodině co nejlepší postavení. Toman rovněž opomíjí vliv rodičů na vztahy mezi dětmi. Pozitivní aspekty soužití se sourozenci by se mohly přenášet do partnerských vztahů zejména tam, kde se rodičům podařilo soupeření mezi dětmi zvládat a tlumit. Určitá míra rivality je však přirozená.
Platí-li princip generalizace či přenosu raných zkušeností do pozdějších vztahů, pak se mohou přenášet nejen např. dovednosti řídit, pečovat či naopak péči a vedení přijímat, ale také soupeření, žárlivost a řada dalších interpersonálních tendencí, které mohou následné vztahy komplikovat.