CICHLASOMA: "...dostatečně málo MNOHOZNAČNÁ..." jsem samozřejmě chtěl napsat, pardon.

CICHLASOMA: Hm, já to mám tak, že cítím, že se mi možnost jeví. O budoucnosti ani nemluvě. Představa existence mezí, představa neexistence mezí - vše se jeví. Není to ta věc sama, je to představa v mé mysli. Neznám nic, co by se mi nejevilo. O něčem můžu cítit, že tohle jevení je pro mě významné (jeví se mi významné) a chci si kolem něj organizovat další významy/ jevení. A žádné teď představitelné nebo teď nepředstavitelné jevení nemůžu vyloučit.

BONDA: Tady opravdu nesouhlasím. Jen s maličkou nadsázkou řečeno, strávil jsem tím koukáním "do sebe" a zkoumáním, co je to budoucnost, co je to "být" atd. a jak se to vše má k sobě zatím asi 26 let (je mi 41) a máločím jsem si tak jistý jako tím, že k vědění vůbec o něčem neboli "bytí tu" (pro mě) čehokoli ve všech formách, jaké jsem poznal a dokázal si představit, patří otevřená budoucnost neboli otevřená Možnost. Asi lze těm slovům připsat nějaký význam, pro který to nebude platit, ale zároveň myslím, že zrovna slova "budoucnost" a "možnost" jsou dostatečně "málo jednoznačná" na to, aby šlo po nepříliš dlouhém zkoumání svého vlastního "rozumění bytí" pochopit, co se tu jimi myslí.
Myslím, že to je tu otevřená Možnost je snad to vůbec nejmíň zvykové, o čem vím, to, u čeho je možnost, že by se to změnilo, opravdu čistě formální a nemá žádný nahlédnutelný smysl, obsah. (Dobře, možná je dalších několik rysu bytí úplně stejně neodmyslitelných, v tom nemám úplně jasno, ale to je jedno.)

CICHLASOMA: Přesně tak, že je budoucnost otevřená, vždycky taková, nebo že vůbec budoucnost JE, to se ti jen jeví. A není to vůbec samozřejmé. Stačí se po pravdě jenom podívat do sebe na ten paklík významů, které se ti pojí k pojmu "budoucnost" (a ještě k tomu "je"), a hádám, že se ti zamotá hlava a že si už nebudeš tak jistý a nebude to pro tebe tak samozřejmá věc, spíš ucítíš zvykovost tohohle označovaného. Nebo aspoň já to tak mám.

CICHLASOMA: Je to prosté: nevidíš mez, ale to neznamená, že není. To žádným způsobem nezažíváš, neexistenci konečné meze. Jen víš, že s ní nemáš zkušenost. Nemůžeš ale vyloučit, že taková zkušenost, i když si ji třeba ani neumíš představit, může nastat.

"Svoboda znamená, že dění spoluurčuju já." - Právě, že svoboda je tak citově zatížené slovo a pro různé lidi znamená různé věci. Tohle je tvoje definice. Pak se tím diskuze matou.

Jo a ještě bych nepoužívala to slovo: svoboda. Používala bych mnohem raději: možnosti.

CICHLASOMA: Ano! Až na jediné: to, že nevím, jestli jsou mé meze překročitelné, neznamená, že skutečně překročitelné jsou (a to všechny a do nekonečna). Jestli je svoboda neomezená nebo ne, prostě nemůžeš vědět (a můžeš si opravdu jen něco nalhávat). Jinak se mi to líbí.

BONDA: V pubertě jsem si to pojmenovala "syndrom Pilát". Noříte se do sebe a objevíte to, co dřív nebo později každý: že jevy se jeví a všechno se dá zpochybnit. Začnete si s tím v duchu experimentovat a otevře se vám celý tenhle prostor (čímž se jiný prostor přirozeně uzavře, ale to neřešíte). Když před Vámi někdo trpí, zatímco vy jste ve fyzické pohodičce, takže "pravda těla" k vám nijak nedolíhá a nenárokuje si vaši pozornost, jste schopní tomu trpícímu člověku, který před vámi stojí v krvi, položit otázku Co je pravda? A pak si umýt ruce a pokrčit rameny, protože všechno je relativní. Taková polo-existence, kdy se k ničemu člověk naplno nepřihlásí, nic si nevezme za své, od všeho má ne/pohodlný vnitřní odstup. - Věřím, že s tím někdo umí naložit líp (a ráda si to přečtu), ale já jsem se nakonec octla téměř v takovémhle zoufalém "Pilát stavu" a to mi nevyhovovalo.

CICHLASOMA: Však ano, jak jsem psala, nechávám to otevřené. Nemůžu o tom nic vědět a není to pro mě zásadní. Nevěřím v to ani "proti tomu".
S tím druhým taky nejsme ve sporu - přišlo mi, že nějak na vědu nasazuješ, ale takhle ano. A ta užitečnost mi přijde zásadní.

BONDA: To, co říkám, je pochopitelně jen jedna z "myšlenek" toho ranýho hnutí. U některých zástupců je přítomna silněji, u jiných slaběji, a taky u nich jsou silněji či slaběji přítomny i jiné myšlenky které se třeba můžou těžko s tou prvou slučovat. Že takhle vypichuju tu absolutní svobodu a zrušení reality, je trochu provokace..
Dalí, Artaud, Vysoká hra, jež měla k surrealismu blízko, i u Bretona to je.
Ta blízkost ke komunistickým stranám a mocenské ambice do toho záhy vlezly, jak ve Francii, tak asi ještě víc v Čechách. Ale samozřejmě to nepostihlo všechny, natož ve všech obdobích, ty osudy jsou přece dost individuální, někteří v podstatě surrealisté vždy stáli mimo Skupiny (které ostatně furt někoho vylučovaly, nebo se úplně rozpouštěly atd.) atd.
Každopádně, absolutní otevřenost svobody a možností se ale nevylučuje s vědou a snad ani s politickou angažovaností, pokud jsou prostě absolutní svobodě podřízené a nenárokují si absolutní platnost, absolutní dobrost či definitivnost.

CICHLASOMA: To úplně nevím, nemám v tom jasno. Podle toho, co zatím čtu, naopak pořád zdůrazňovali superkladný vztah ke vědě a svoje metody představovali jako vědecké (např. co ten Lingvistický kroužek u naší skupiny? to je zvláštní). Taky je tu to, jak horovali pro dialektický materialismus, revoluci, komunismus, sociální spravedlnost mezi "druhými"nastolenou klidně i násilím (nebo: tím lépe, jestli násilím)... možná tam je nějaký vnitřní rozpor.

CICHLASOMA: "relativní, statisticky platná, překročitelná" --- Souhlasím s těmi prvními dvěma adjektivy, ale jestli je "překročitelná", to podle mě nemůžeš vědět.
Když mi někdo řekne, že usuzuje na základě pravděpodobnosti, že jablko bude (tj. bude se nám jevit) padat dolů, i když ponechává nějakou statisticky zanedbatelnou možnost pádu nahoru, tak si říkám, že žije s vědomím otevřených možností (vědecký přístup). Ale když mi řekne, že věří v neomezenost své vůle, tak už mi přijde, že si jednu z možností zavřel: tu, že by jeho vůle mohla mít nějaké meze. Takže mě tenhle jeho postoj neláká (jeho přístup víry).
"Druzí se taky jeví nám, to, že tu jsou, není nic pevně daného, šlo by situaci interpretovat i jinak." - ano, jasně, to jsem přesně myslela
"Samozřejmě můžeš říct, že je to jen taková spekulace a okrajová kuriosita, která Tě nezajímá." - To ne. Nejde o to, že by mě to nezajímalo. Je to věc volby. Můj stav otevřenosti, kdy jsem si ujasnila, že "čím víc jdeme do sebe, tím víc se vše znejisťuje", "já neexistuje, protože se můžeme pojímat jen jako objekt", "pokaždé, když jsem se hledal, nenašel jsem nikoho doma"... stav, kdy jsem se neztotožňovala ani s tím, co se mi jeví, ani s tím, komu se to jeví... mi nenechával žádný pevný bod a nečinil mě vůbec šťastnou. Teď pořád vím, že se jevy jen jeví, ale přesto chci v tom jevení žít tak, abych se cítila dobře (v což patří třeba dobré vztahy s ostatními, byť by se mi měly jen jevit - a to, že jsem jim užitečná). Takže můj pevný bod je vlastní spokojenost, v což patří ale třeba i pocit nějaké vnitřní koherence, autenticity, "neutíkání", otevřenosti. A to určuje, jak o těchhle věcech přemýšlím.

BONDA: "Ale možná bude lepší předpokládat, že mě to bude bolet znova a zamyslet se nad tím, co je teplota a co je kůže a jaké se tu jeví souvislosti... a proto ať žije věda."

To je všechno fajn, člověk myslí, věda věduje, řeka teče. Ale myslet, že objevujeme nepřekročitelné zákonitosti, a ne že jen objevujeme a produkujeme změnitelné zvyky, je to "otroctví", ze kterého se chtěli osvobodit surrealisté (ale nikomu to, jak řečeno, nikdo nevnucuje, aspoň teda já ne - ať si každej vytváří zvyky, jaký chce.. :-) ).

BONDA: Cítíme jak možnost rozhodování, tak i nemožnost rozhodování. Oba tyhle prožitky k nám patří.

Já nemyslím, že to lze takhle postavit naroveň. Resp. - co přesně je ta nemožnost rozhodování? Čeho se týká? Můžem vědět, čeho přesně se týká?
Kdybychom se ptali ne na to, co můžu určit já, ale raději na to, co se může stát (ať už na tom já budu mít jakýkoli podíl), známe nějaké hranice možného? Tak k tomu lze taky přistupovat - absolutně svobodná by byla "skutečnost", jejímž aspektem jsem já, skutečnost není podřízena žádným nepřekročitelným zákonům. Cítíme otevřenost budoucnosti a cítíme relativní podřízenost (zvykovým) zákonitostem. Ale otevřenost budoucnosti je podle mě absolutní, od toho je to budoucnost, kdežto podřízenost pravidelnostem a zákonitostem je jen relativní, statisticky platná, překročitelná.

"Otázka, jak je to objektivně, nemá smysl." Kolem toho jsme kroužili v předchozí fázi. Když bych měla napsat dvoje stanovisko, obecně: pro mě nemá smysl snažit se přijít na vztah toho, co se nám jeví, a co tzv. je. Souhlasím, že "svět" si můžeme pomyslně uzávorkovat a vnímat ho jako "to, co se mi jeví". Na druhou stranu má myslím velký smysl (z praktických důvodů) věnovat se tomu, co se jeví ostatním a také přicházet na to, co se nám jeví společně (tomu se pak často v praxi říká "objektivně", to bývá celý význam toho slova). A taky přicházet na to, jak vnímat tak, abychom naplňovali svoje potřeby, jak to jen jde.

To "na druhou stranu" mi tam moc nesedí. Druzí se taky jeví nám, to, že tu jsou, není nic pevně daného, šlo by situaci interpretovat i jinak. Samozřejmě, že v rámci určitého běžnýho chápání lze říci to, co říkáš za tím "Na druhou stranu". Pak je tu ta věc, že nic z toho nejsou nějaké danosti a že z nějakého hlediska tam vůbec nic není nutné, nepřekročitelné, nezměnitelné, pevně dané. Samozřejmě můžeš říct, že je to jen taková spekulace a okrajová kuriosita, která Tě nezajímá. Však já myslím, že Ti to nikdo nevnucuje. Jen je to náhled, kterej přinejmenším býval klíčovej pro surrealisty. A já osobně myslím, že i dnes může významně (aspoň někomu), jak psala Kotence, proměnit "životní pocit".

KOTENCE: Já to mám v přihrádce "o tomhle nemůžu nic vědět a ani by mě nijak neovlivnilo, ať bych věřila tomu nebo onomu", takže to nechávám tak otevřené.

BONDA: to bych asi mohla, ale ja verim, ze nejsou :-)
A kdyby nekde byly hranice, nebyla by ta svoboda absolutni. Myslim, ze for je v tom, ze kazda duse ma vlastni vuli a absolutni svobodu. To vytvari ty hranice.