CICHLASOMA: "relativní, statisticky platná, překročitelná" --- Souhlasím s těmi prvními dvěma adjektivy, ale jestli je "překročitelná", to podle mě nemůžeš vědět.
Když mi někdo řekne, že usuzuje na základě pravděpodobnosti, že jablko bude (tj. bude se nám jevit) padat dolů, i když ponechává nějakou statisticky zanedbatelnou možnost pádu nahoru, tak si říkám, že žije s vědomím otevřených možností (vědecký přístup). Ale když mi řekne, že věří v neomezenost své vůle, tak už mi přijde, že si jednu z možností zavřel: tu, že by jeho vůle mohla mít nějaké meze. Takže mě tenhle jeho postoj neláká (jeho přístup víry).
"Druzí se taky jeví nám, to, že tu jsou, není nic pevně daného, šlo by situaci interpretovat i jinak." - ano, jasně, to jsem přesně myslela
"Samozřejmě můžeš říct, že je to jen taková spekulace a okrajová kuriosita, která Tě nezajímá." - To ne. Nejde o to, že by mě to nezajímalo. Je to věc volby. Můj stav otevřenosti, kdy jsem si ujasnila, že "čím víc jdeme do sebe, tím víc se vše znejisťuje", "já neexistuje, protože se můžeme pojímat jen jako objekt", "pokaždé, když jsem se hledal, nenašel jsem nikoho doma"... stav, kdy jsem se neztotožňovala ani s tím, co se mi jeví, ani s tím, komu se to jeví... mi nenechával žádný pevný bod a nečinil mě vůbec šťastnou. Teď pořád vím, že se jevy jen jeví, ale přesto chci v tom jevení žít tak, abych se cítila dobře (v což patří třeba dobré vztahy s ostatními, byť by se mi měly jen jevit - a to, že jsem jim užitečná). Takže můj pevný bod je vlastní spokojenost, v což patří ale třeba i pocit nějaké vnitřní koherence, autenticity, "neutíkání", otevřenosti. A to určuje, jak o těchhle věcech přemýšlím.