BONDA: Podle mě si zbytečně omezuješ možnosti na to, co si dovedeš představit. "Bytí mimo jevení mi nedává žádný smysl, o tom vůbec neuvažuju." To, že ti něco nedává smysl (nemá pro tebe žádný nahlédnutelný obsah), neznamená, že to není možné.

Možná máme každý při tom zkoumání úplně jiný cíl. Já vycházím z toho, že tu něco (pro mě) je, o něčem vím, něco se mi jeví, je tu nějaký smysl. Tuhle situaci já zkoumám, zkoumám možnosti, které se v ní otevírají a případné stálé rysy, které má ve všech svých podobách a proměnách. Ptám se, jak může vypadat situace, kdy něco je neboli dává smysl.
Našel jsem/uvědomil si nějaké rysy situace jevení, které se prozatím zdají být nepostradatelné pro jakékoli jevení. K těm rysům patří, že v budoucnu může dávat smysl něco, co teď smysl nedává. Třeba: bytí bez jevení, bytí bez možností, bytí bez ucelenosti, bytí bez probíhající změny, stav, kdy o ničem nevím a zároveň o něčem vím, stav, kdy nic není červené, ale já jsem červená středa, stav kdy hbcef buewbvcy ibcwuebv. Jednou ta slova označující jednotlivé ty eventuality mohou nabýt nějakého smyslu, teď jsou to jen shluky slov či písmen, které mi žádný smysl nedávají. To, že není možné bytí bez jevení, bez možnosti, bez změny atd., jsou nesrovnatelně základnější a obecnější pravdy, než že 2 + 2 = 4.
Ano, shodli jsme se, že do budoucna nelze vyloučit, že nabude smyslu něco, co teď smysl nedává. Tato možnost je rysem přítomné situace. A tento rys nás přece nemusí vést k tomu, že přestaneme cokoli zkoumat, protože stejně se může v budoucnu ukázat cokoli, tak co. Já se snažím zkoumat co nejširší oblasti smyslu, zkoumat bytí v co možná všech jeho podobách a oblastech.
Když říkám, že k bytí neboli ke smyslu patří jevení, možnost, dění a další záležitosti, SAMOZŘEJMĚ vycházím i ze všech snů, halucinací, psychedelických zkušeností apod., které jsem sám prodělal nebo o kterých jsem aspoň četl a následně si je nějak představil, stejně jako ze stavů, které jsem si prostě jen představil. Myslím, že mám už trochu jasno o tom, co to smysl, resp. jevení (nyní) je a jaké má rysy. Ano, je to hypothetické, může se stát, že budu nucen upřesnit svou analysu stávajícího jevení, stejně jako je možné, že zažiji nějaké úplně jiné bytí / jevení / smysl, které budou mít úplně jinou povahu, ale říkat o nich teď, dokud žádný smysl nedávají, cokoli nad rámec toho, že vyloučit pro budoucnost nelze nic, je jen prázdné tlachání. Teď má všechno myslitelné jevení, všechen myslitelný smysl skladbu, jakou má.
Může Ti to připadat naivní a bizarní a zbytečně omezující, ale je otázka, jestli by to nebyly pocity analogické pocitům někoho, kdo se poprvé setká s teorií relativity a říká třeba "tsss, a proč by jako nemělo bejt možný rychlost světla překročit? zbytečně se omezujou!" Teorie relativity je fysikální teorie a chce platit pro chování hmotnýho světa. Teorie jevení vůbec či "fenomenologická ontologie" se chce týkat jakéhokoli vystupování, "bytí tu" něčeho.
(Nikdo nikoho nenutí se zkoumáním toho, jaké vlastnosti všechen smysl či jevení má, zabývat či se zajímat o jeho výsledky.)

O tom průběhu představování jsem to napsal moc zkratkovitě. Nejde jen o to, že když si něco představuju, má průběh to představování, jde o to, že vždy, když se něco jeví, když o něčem vím, něco si uvědomují, je tu i nějaká změna, je tu nastávání něčeho předem neznámého. Jevení/vědomí bez nastávání předem neznámého je mnohem nesmyslnější než kulatý čtverec, byť to nemusí být patrné úplně na první pohled.

CICHLASOMA: Hlasitě mě volají povinnosti. :) Měla jsem rozepsanou odpověď, ale napíšu později, musím teď do práce.

BONDA: Jistě, já vím, že se mi možnost a budoucnost a jeví. Bytí mimo jevení mi nedává žádný smysl, o tom vůbec neuvažuju. Ale ta situace, kdy se mi něco jeví, má určité rysy, které se mohou snadno změnit, a určité rysy, jejichž změnu, resp. zmizení jsem si nedokázal ani za řadu let nijak předtavit nebo je jakkoli koncipovat. Kduž si představuji "existenci mezí" nebo "neexistencí mezí" nebo cokoli, tohle představování si má, děje se v rámci nějakého nastávání a v něm nastává to, co tu ještě není a co není předem s jistotou známo, a toto nastávající nahrazuje to stávající, už ustávající :) Můžeš si třeba zkoušet představovat stav, v němž to tak není, ale pozoruj, zda to představovaní náhodou nebude mít ten charakter, který jsem uvedl. A zda opravdu se Ti někdy něco jeví, aniž by k té celkové situaci jevení patřilo, že přichází stále nové, předem neznámé.

CICHLASOMA: "...dostatečně málo MNOHOZNAČNÁ..." jsem samozřejmě chtěl napsat, pardon.

CICHLASOMA: Hm, já to mám tak, že cítím, že se mi možnost jeví. O budoucnosti ani nemluvě. Představa existence mezí, představa neexistence mezí - vše se jeví. Není to ta věc sama, je to představa v mé mysli. Neznám nic, co by se mi nejevilo. O něčem můžu cítit, že tohle jevení je pro mě významné (jeví se mi významné) a chci si kolem něj organizovat další významy/ jevení. A žádné teď představitelné nebo teď nepředstavitelné jevení nemůžu vyloučit.

BONDA: Tady opravdu nesouhlasím. Jen s maličkou nadsázkou řečeno, strávil jsem tím koukáním "do sebe" a zkoumáním, co je to budoucnost, co je to "být" atd. a jak se to vše má k sobě zatím asi 26 let (je mi 41) a máločím jsem si tak jistý jako tím, že k vědění vůbec o něčem neboli "bytí tu" (pro mě) čehokoli ve všech formách, jaké jsem poznal a dokázal si představit, patří otevřená budoucnost neboli otevřená Možnost. Asi lze těm slovům připsat nějaký význam, pro který to nebude platit, ale zároveň myslím, že zrovna slova "budoucnost" a "možnost" jsou dostatečně "málo jednoznačná" na to, aby šlo po nepříliš dlouhém zkoumání svého vlastního "rozumění bytí" pochopit, co se tu jimi myslí.
Myslím, že to je tu otevřená Možnost je snad to vůbec nejmíň zvykové, o čem vím, to, u čeho je možnost, že by se to změnilo, opravdu čistě formální a nemá žádný nahlédnutelný smysl, obsah. (Dobře, možná je dalších několik rysu bytí úplně stejně neodmyslitelných, v tom nemám úplně jasno, ale to je jedno.)

CICHLASOMA: Přesně tak, že je budoucnost otevřená, vždycky taková, nebo že vůbec budoucnost JE, to se ti jen jeví. A není to vůbec samozřejmé. Stačí se po pravdě jenom podívat do sebe na ten paklík významů, které se ti pojí k pojmu "budoucnost" (a ještě k tomu "je"), a hádám, že se ti zamotá hlava a že si už nebudeš tak jistý a nebude to pro tebe tak samozřejmá věc, spíš ucítíš zvykovost tohohle označovaného. Nebo aspoň já to tak mám.

CICHLASOMA: Je to prosté: nevidíš mez, ale to neznamená, že není. To žádným způsobem nezažíváš, neexistenci konečné meze. Jen víš, že s ní nemáš zkušenost. Nemůžeš ale vyloučit, že taková zkušenost, i když si ji třeba ani neumíš představit, může nastat.

"Svoboda znamená, že dění spoluurčuju já." - Právě, že svoboda je tak citově zatížené slovo a pro různé lidi znamená různé věci. Tohle je tvoje definice. Pak se tím diskuze matou.

Jo a ještě bych nepoužívala to slovo: svoboda. Používala bych mnohem raději: možnosti.

CICHLASOMA: Ano! Až na jediné: to, že nevím, jestli jsou mé meze překročitelné, neznamená, že skutečně překročitelné jsou (a to všechny a do nekonečna). Jestli je svoboda neomezená nebo ne, prostě nemůžeš vědět (a můžeš si opravdu jen něco nalhávat). Jinak se mi to líbí.

BONDA: V pubertě jsem si to pojmenovala "syndrom Pilát". Noříte se do sebe a objevíte to, co dřív nebo později každý: že jevy se jeví a všechno se dá zpochybnit. Začnete si s tím v duchu experimentovat a otevře se vám celý tenhle prostor (čímž se jiný prostor přirozeně uzavře, ale to neřešíte). Když před Vámi někdo trpí, zatímco vy jste ve fyzické pohodičce, takže "pravda těla" k vám nijak nedolíhá a nenárokuje si vaši pozornost, jste schopní tomu trpícímu člověku, který před vámi stojí v krvi, položit otázku Co je pravda? A pak si umýt ruce a pokrčit rameny, protože všechno je relativní. Taková polo-existence, kdy se k ničemu člověk naplno nepřihlásí, nic si nevezme za své, od všeho má ne/pohodlný vnitřní odstup. - Věřím, že s tím někdo umí naložit líp (a ráda si to přečtu), ale já jsem se nakonec octla téměř v takovémhle zoufalém "Pilát stavu" a to mi nevyhovovalo.

CICHLASOMA: Však ano, jak jsem psala, nechávám to otevřené. Nemůžu o tom nic vědět a není to pro mě zásadní. Nevěřím v to ani "proti tomu".
S tím druhým taky nejsme ve sporu - přišlo mi, že nějak na vědu nasazuješ, ale takhle ano. A ta užitečnost mi přijde zásadní.

BONDA: To, co říkám, je pochopitelně jen jedna z "myšlenek" toho ranýho hnutí. U některých zástupců je přítomna silněji, u jiných slaběji, a taky u nich jsou silněji či slaběji přítomny i jiné myšlenky které se třeba můžou těžko s tou prvou slučovat. Že takhle vypichuju tu absolutní svobodu a zrušení reality, je trochu provokace..
Dalí, Artaud, Vysoká hra, jež měla k surrealismu blízko, i u Bretona to je.
Ta blízkost ke komunistickým stranám a mocenské ambice do toho záhy vlezly, jak ve Francii, tak asi ještě víc v Čechách. Ale samozřejmě to nepostihlo všechny, natož ve všech obdobích, ty osudy jsou přece dost individuální, někteří v podstatě surrealisté vždy stáli mimo Skupiny (které ostatně furt někoho vylučovaly, nebo se úplně rozpouštěly atd.) atd.
Každopádně, absolutní otevřenost svobody a možností se ale nevylučuje s vědou a snad ani s politickou angažovaností, pokud jsou prostě absolutní svobodě podřízené a nenárokují si absolutní platnost, absolutní dobrost či definitivnost.

CICHLASOMA: To úplně nevím, nemám v tom jasno. Podle toho, co zatím čtu, naopak pořád zdůrazňovali superkladný vztah ke vědě a svoje metody představovali jako vědecké (např. co ten Lingvistický kroužek u naší skupiny? to je zvláštní). Taky je tu to, jak horovali pro dialektický materialismus, revoluci, komunismus, sociální spravedlnost mezi "druhými"nastolenou klidně i násilím (nebo: tím lépe, jestli násilím)... možná tam je nějaký vnitřní rozpor.

CICHLASOMA: "relativní, statisticky platná, překročitelná" --- Souhlasím s těmi prvními dvěma adjektivy, ale jestli je "překročitelná", to podle mě nemůžeš vědět.
Když mi někdo řekne, že usuzuje na základě pravděpodobnosti, že jablko bude (tj. bude se nám jevit) padat dolů, i když ponechává nějakou statisticky zanedbatelnou možnost pádu nahoru, tak si říkám, že žije s vědomím otevřených možností (vědecký přístup). Ale když mi řekne, že věří v neomezenost své vůle, tak už mi přijde, že si jednu z možností zavřel: tu, že by jeho vůle mohla mít nějaké meze. Takže mě tenhle jeho postoj neláká (jeho přístup víry).
"Druzí se taky jeví nám, to, že tu jsou, není nic pevně daného, šlo by situaci interpretovat i jinak." - ano, jasně, to jsem přesně myslela
"Samozřejmě můžeš říct, že je to jen taková spekulace a okrajová kuriosita, která Tě nezajímá." - To ne. Nejde o to, že by mě to nezajímalo. Je to věc volby. Můj stav otevřenosti, kdy jsem si ujasnila, že "čím víc jdeme do sebe, tím víc se vše znejisťuje", "já neexistuje, protože se můžeme pojímat jen jako objekt", "pokaždé, když jsem se hledal, nenašel jsem nikoho doma"... stav, kdy jsem se neztotožňovala ani s tím, co se mi jeví, ani s tím, komu se to jeví... mi nenechával žádný pevný bod a nečinil mě vůbec šťastnou. Teď pořád vím, že se jevy jen jeví, ale přesto chci v tom jevení žít tak, abych se cítila dobře (v což patří třeba dobré vztahy s ostatními, byť by se mi měly jen jevit - a to, že jsem jim užitečná). Takže můj pevný bod je vlastní spokojenost, v což patří ale třeba i pocit nějaké vnitřní koherence, autenticity, "neutíkání", otevřenosti. A to určuje, jak o těchhle věcech přemýšlím.