ELIDOR: Coby hráč starých point'n'click adventur mohu říct, že mě nesmírně těší, že si řešení vygooglím během pár vteřin a nemusím u něčeho tvrdnout týden abych zjistila, že jsem měla použít květináč na hřbitovní zeď.
UO jsem hrála nějakých, hm, 16 let? zpátky a pamatuju si, jak mě to vytáčelo zmateností, všudypřítomným PvP a tím, že mi po smrti vylootovali mrtvolu. A ty questy mi nepřišly tak kulervoucí, aby se k nim člověk musel prokousávat tak blbě.
WoW mě naopak baví proto, že tam můžu courat a explorovat celkem bez problémů skoro všude a nemusím se stavět na hlavu, abych dostala nebo našla quest.
Dark Souls skvěle vypráví příběh prostředím a když mě nějaký souboj nebaví, tak si ho pustím na youtube, jedu podle toho, nemusím se zdržovat u něčeho, co je pro mě frustrující a můžu se naopak vrtat v tom, co mě baví.
Tady se prostě sráží různé přístupy ke hraní - když si pro zjednodušení vezmu GNS RPG model, tak já jsem velmi silný narativista, střední simulacionista a slabý gamista. Spousta starých cRPG měla extrémně přepálenou tu gamistickou složku na úkor dvou dalších. Já hru nepotřebuju
vyhrát, já chci dobrý příběh a interakci s prostředím a postavami, zajímavý setting. Ano, docením dobře provedený challenging momenty - třeba souboj s Beaumontem na konci Solomon Island v TSW byl skvělý - na první pokus si mě strašlivě vyndal, tak jsem se nasrala, vytunila si build i postavu a pak mu po pětiminutovém boji natrhla kaďák, ten pocit byl velmi uspokojivý. Ale nefungoval by na mě sám o sobě nebo převážně ten, kdyby to nemělo kolem ten příběh a prostředí.
A když true
fun through suffering, jdu hrát Dwarf Fortress :D