tak já vám se vpadnu se zprávou o Mautzovi....nevím,jestli si pamatujete,ale byl to takový strašný plašan,trvalo několik měsíců,než se přestal bát prudkých pohybů,zvuků a vůbec si tak nějak na nás zvykl...další úspěch bylo,když se přestal bát chodit do kuchyně.Mysleli jsme si ale,že co se týká cizích lidí,tak nikdy žádný úspěch nebude.Půl roku k nám pravidelně minimálně každých 14 dní přijde kamarád a je tam celý den.V tu dobu musim dát jak jídlo,tak záchod k posteli,z pod které mautz třeba 12 hodin nevytáhl paty a ve čtvrtek jsem teda čuměla,protože se úplně normálně sebral a šel si kamarádovi sednout rovnou do klína :-D
Vůbec jsem to nečekala,bez předešlého okouknutí či očichání si to k němu namířil zcela z příma,jak kdyby to tak dělal pokaždé...Takže závěrem mi kamarád uveřil po půl roce,že máme kočky dvě a ne jednu :-)