Mikoláš od rána šlapal po vyježděné cestě, a nepotkal živáčka. Trochu doufal že se mu podaří naskočit na nějaký vůz a dostat se k císařské cestě ještě před dnešní nocí, ale jaro vyhnalo všechny venkovany do polí, a do města ani nebylo co vozit, po dlouhé zimě. Takže ho zřejmě čekaly ještě dva dny na téhle zapomenuté cestě. Přitom už teď se dostal do kraje kde předtím nikdy nebyl. Spal na kraji lesa, který se podle rad co dostal než vyrazil táhne až na dohled císařské cesty, a jeho venkovská blátivá a úzká cesta ho protíná jakž takž sjízdným terénem, stáčejíc se podle průsmyků a údolí potoků, a obcházejíc bažiny velkým obloukem.
Až dorazí k řece, přes kterou by měl vést dřevěný most, bude na půli cesty. Tam odtud by se mohl vydat hraničářskou stezkou přes modré skály, čímž by si cestu zkrátil víc než o dva dny, a na císařskou cestu se připojil kousek před hostincem U čtyř cest. Pro hostinského má dva listy, od rychtáře jejich vesnice, a od bylinkáře a léčitele, který u nich dělal práci doktora a léčitele. Říkalo se že je to starý magik, ale .. takový roztrhaný dědula, k smíchu. No, tak do večera je dost času na rozmýšlení.
Už po chvíli co vyrazil se les stahoval blíže k cestě, a kolem poledního už byly stromy nalepené tak hustě na sobě a k cestě, že by se stěží dva vozy vyhly, a do lesa bylo vidět jen na pár kroků. Přivítal proto, když před sebou uviděl mýtinu, na kterou jarní slunce kreslilo žluté trojúhelníky mezi špičkami stromů. Jaktože tu vydrží taková mýtina, když stromy by bez údržby venkovanů a občas i císařských brzy zarostly i používanou cestu? Cesta vede jižní stranou mýtiny, a tak na ni slunce nesvítí, a oči až bolí z toho náhlého jasu po zeleném přítmí lesa. Je téměř poledne....