Tak zase kousek
Truna se na Linu nepřítomně zadíval, a začal si prohlížet balíček co mu předala. Když v tom se mu za zády ozval zvuk tříštícího se skla. Truna nahlas vzdychnul, odložil balíček od Liny na bednu určenou k naložení na vůz, a se stisknutými zuby se vydal dozadu zjistit, která část vybavení jeho dílny právě přišla k úhoně. Nemohl si dovolit žádné ztráty na laboratorním skle, dával ho dohromady tolik let .. a tam kam jede, nebude mít možnost sehnat nové. Hlavně ať to není nic z jeho speciálních přístrojů, se ztrátou ostatního vybavení už by se dalo něco dělat i v ... uf, bylo to zrcadlo. Truna skoro cítil balvan který mu spadl ze srdce, zahnal černé myšlenky, a skoro se rozveselil - skleněné zrcadlo sice bylo drahý kus nábytku, hlavně díky vrstvě obsahující stříbro. Ale ve srovnání s laboratoří to byla jen minimální ztráta. "Nemůžeš dát pozor, ty mantáku chromý?" vzkřikl na pacholka který zrcadlo upustil. "Dostaneš o 5 stříbrňáků míň - a buď rád že tě nepředám hlídce! Ty střepy dej do krabice a nalož je taky, a ne že bude nějaký chybět!" Hromoval jako by ho zrcadlo skutečně zajímalo. Alespoň stříbrnou vrstvu z něj později dostane. V myšlenkách si ale už potisící přehrával scénář svého 'stěhování' do Ynguary.
Ynguara .. město na horním toku Kalky bylo podle počtu obyvatel spíš větší vesnice, i když hrazená starobylou kamennou zdí. V oficiálním císařském ‘cestopise a průvodci po Puuri’ byla Ynguara zapsaná jako zříceniny předcísařského města se skalním palácem, kontrolující pramen řeky Kalka, který tryskal ze skály v jedné z jeskyní pod horami, jejichž nepřístupné skalnaté stěny chránily město ze severozápadu. Skalní palác stál na skále nad městem, přístupný systémem schodišť a dřevěných mostů, a hradby z šedého kamene město chránily ze tří zbývajících stran, kde se rozprostíralo údolí řeky Kalky, pole zemědělců, a dál od cesty pak lesy za kterými se už rychle zdvihaly nepřístupné postranní hřebeny velkých severních hor. Již před převzetím ostrova pod císařskou správu byl palác dlouho opuštěný, a byl spíš zázrak, že se dávno nezřítil do příkopů a soutěsek, které ho obklopovaly. Všechny dřevěné mosty byly zničeny, ať zubem času, nebo lidskou snahou palác odříznout od města. Čas od času se sice našel dobrodruh, který doufal, že vykradači hrobů v paláci ještě něco cenného zapomněli, ale takoví se povětšinou vraceli s prázdnýma rukama. Když se vrátili. Místní časem začali věřit, že na hradě straší mrtvé duše těchto bláznů, do paláce zakázali vstup, a za otázky o paláci, jeskyních a pokladech byl - i pro cizince - pranýř. Když k tomu všemu přidáme polohu města, kde končila cesta, a nedalo se nikam dál jet, není divu, že městečko pomalu upadlo v zapomnění.
Tohle všechno Truna věděl, jak o úpadku města, tak o nepříliš přívětivé povaze jeho obyvatel. Ale odejít musel. Císař se kdoví proč rozhodl na Puuri utáhnout šrouby, a hlavní město pomalu ztrácelo svou pověst svobodného přístavu, kde na odvážné čeká příležitost. Nyní tu byla až příliš častá příležitost okusit mučidla císařského prefekta, a poté buď vlhkou kobku v jeho vězení, nebo rovnou katovu sekeru. A v nejhorším případě přesun do hlavního města říše, kde císař pro své zajatce, s kterými se už vyplatilo vláčet takovou dálku, jistě neměl nabídku na místo u dvora.
Truna potřásl hlavou, snažil se více nemyslet na tuhle cestu, a soustředil se na balení laboratoře, o kterou se, po tom strašném zvuku tříštících se střepů, obával snad ještě víc. Pěkně popořadě, napřed bezpečně sbalit, a pak odjet. Ale to tak bezpečně nepůjde.
Ještě než stihli biřicové zavřít brány na noc, dva po plachtu naložené vozy se vydaly severovýchodní branou na cestu. Pojedou půl noci, až k Feinovu hostinci, kde se cesta dělí na několik menších do různých vesnic v okolí. Ráno se vydají cestou severní, přes vysočinu a její vesničky, a po dvou dnech cesty se připojí k řece Kalka, po jejímž břehu vede stará obchodní cesta, dlážděná velkými bloky kamene. Noc stráví v Mikutově hostinci, a po cestě pak pojedou proti proudu další tři dni, dokud se nedostanou až před Ynguaru. Poslední zbytek cesty pak zabere celé čtyři dni, a budou ho muset urazit po špatné prašné cestě. podhůřím Velkých Severních. Kdoví proč, ale dláždění obchodní cesty končilo náhle když se mu do cesty postavila hora Ratfit, jako předsunutá hlídka Velkých Severních hor. Bylo tomu tak od věků, a snad jen dávno mrtvý pán skalního hradu by dokázal říci, proč nebyla cesta dostavěna až do města. Jakmile vozy vyjedou z Mikutova hostince na břehu Kalky, bude před nimi ta nebezpečná část cesty, kdy nenarazí na žádné lidské obydlí, a budou muset přečkat několik nocí venku.
Truna je bude následovat dva dni poté co vyrazili, jen co se mu podaří zařídit poslední důležité záležitosti v Hadvanu. Měl by je snadno dohnat po dalších dvou dnech, kdy vozy budou rozbíjet první tábor pod širým nebem, u Kalky, na místě známém jako Dráp.
Plán Trunovi už po tisící první běžel hlavou, když se večer ukládal ve skoro prázdném domě, kde zbylo jen posledních pár kusů nábytku, příliš velkých na převoz, a příliš obyčejných na samostatný prodej. Když mu nejstarší tovaryš Ginnuk slíbil, že náklad bude hlídat jako oko v hlavě, a za formanem, který si říkal starým jménem Kr-yak, zavřel konečně vrata v průjezdu, ulevilo se mu. Vozy jsou na cestě podle plánu, a teď má na starosti jen svojí osobu a pár posledních schůzek. Schůzek které se nepíší do diáře, a nedomlouvají na rynku u kašny, ani v krčmě, bohužel. Tento způsob života, který poslední dva roky vedl v Hadvanu, ho nikdy nepřitahoval, a teď už se mu začal vyloženě zajídat. Než usnul v posteli pro tovaryše, přikrytý jen režnou plachtou, skoro se na Ynguaru těšil.
Ráno se Truna vzbudil s kohoutím zakokrháním. Protáhl se na tovaryšské posteli, a její tvrdá prkna a tenký slamník ho vrátily do reality. Snídaně nebude, posluhovačka včera dostala zaplaceno a odešla. Nevadí, měl by mít dostatečnou sumu v hotovosti, s kterou by se mohl stravovat několik dní v místních krčmách. Oblékl si všední oděv, a naposledy pečlivě prošel prázdný dům. Díval se za zbylý nábytek, prošel každou místnost, každou škvíru. Bude mít dnes spoustu běhání po městě, a i po okolí, sem se přijde jen vyspat, a zítra po poledni bude mít připraveného koně s vybavením za severovýchodní branou - a v domě nemusí zbýt nic, co by někdo třeba chtěl najít. Ostatně doufal, že než k tomu dojde, bude tu už jiný nájemník, který smaže každou stopu jeho pobytu v Dusné uličce.
Všechno bylo v pořádku. Našel zapomenutý amulet pro štěstí, několik zašlých měděných mincí na okně v podkroví, a malou dýku s vykládanou střenkou kterou ztratil před lety. Nasadil si svůj široký klobouk, a už byl na odchodu, když mu do oka padl balíček. Balíček - no ano, ta malá holka včera odpoledne při nakládání vozů! Úplně na balíček zapomněl. Co mu vlastně říkala? několikrát balíček obrátil v rukou, všiml si dopisu pod stužkou, a obzvlášť pozorně si prohlédl stužku a malou pečeť s neobvykle tvarovaným G uprostřed. No jistě, Gwen! Teď mu to došlo, v tom shonu zapomněl, že přijde ještě poslední zásilka materiálu. V dopise bude asi seznam zboží, ale třídit materiál teď nemá smysl - cokoliv mu posílala bude muset vzít s sebou ve svém vaku, když vozy už touhle dobou po krátkém odpočinku opouštějí Feinův hostinec. Vrátil se k vaku ve světnici, a zapečetěný balíček hodil k ostatním věcem, které zítra musí vzít s sebou. Pak už vyšel malou brankou ve vratech, pečlivě za sebou zamkl, a vyrazil na první schůzku, kam jinam než do přístavu.