Slyšela jen šoupání nohama, a slabé klapnutí dveří, Do hlavy se jí hrnula krev, a začal jí docházet kyslík. Zkusila alespoň kopnout za sebe nohou, ale jakoby její pata narazila na skálu. Zoufale se snažila osvobodit, ale všechny pokusy byly úplně marné. Zaslechla kroky jak se někdo blíží, a pak se najednou rozsvítilo.
Před Linou stál Truna, a právě zapaloval lucernu. Díval se na ní přinejmenším stejně překvapeně, jako Lina skrz prsty obrovské dlaně na něho.
“Igore, pusť jí!” polohlasem, ale důrazně přikázal Truna někam nad Linu. “A ty, holka, ať nevydáš ani hlásku, nebo mu přikážu aby tě vyhodil zpět na ulici!”
Lina cítila, jak sevření povoluje, a ruka z jejího obličeje se odtáhla. Konečně vzduch! Sípavě se nadechla, a otočila hlavu. Za ní stál ten největší člověk, jakého viděla. Obr jí držel za rameno, a na jeho tváři Lina neobjevila žádné emoce. Prostě tam stál, držel ji, a díval se na Trunu.
“Špehovala u vrat” řekl obr pomalu a hlubokým hlasem k Trunovi. Ten se podíval z Liny na obra, a zase zpátky. Vtom z nitra domu do průjezdu přišel ještě někdo. Lina se ohlédla tím směrem, a uviděla chlapce se zlatými vlasy a modrýma očima. Nic z toho nedávalo smysl. Byla v průjezdu za zatlučenými vraty, v té nejpodivnější společnosti. Podlomily se jí nohy, a před očima se jí začaly dělat mžitky. Kdyby jí obr nezachytil, určitě by se sesunula na dláždění průjezdu.
“Igore, odnes jí do pracovny a polož na postel, musíme …”
Ještě slyšela mluvit Trunu, a cítila jak ji obr vzal jednou rukou do náruče jako malé dítě. Byl teď najednou tak měkký a teplý .. a potom prostě omdlela.
Probrala se, a v okně pořád slyšela jak kapky deště narážejí na sklo. Opatrně otevřela oči. Pořád byla tma, a na bedně u dveří hořela zapálená svíčka. U bedny seděl Truna s Igorem, tiše mezi sebou hovořili, a Truna právě něco ukazoval v pergamenech, které měl rozložené před sebou na bedně. Lina nevěděla, zda má dál předstírat mdloby, nebo se zvednout a jít k nim, a tak se raději ani nepohnula, a zase zavřela oči. Přece jen se bála, hlavně toho obra. Pak si ale vzpomněla že za Trunou vlastně přišla, a jak něžně ji obr vzal do náruče. Jestli jí někdo pomůže, tak to určitě bude Truna.
Otevřela tedy oči, a posadila se. S údivem zjistila, že oba muži jsou k ní otočeni čelem, a pozorují ji.
“Už je ti líp?” zeptal se Truna, a pomalu vstal. Vzal do ruky kameninový hrníček, a udělal pár kroků k Lině. “Na, napij se. To ti vrátí sílu... No tak, neboj se” dodal, když viděl podezíravý pohled, který Lina vrhla na šálek. “Jsou to byliny od Griwen, aspoň tedy většina. Nic moc jiného než ten tvůj balíček mi tu stejně nezbylo.” pokračoval, zatímco Lina pomalu natáhla ruku pro nabízený nápoj. Podívala se dovnitř, přičichla, a opravdu, jakoby se vrátila do chalupy pod lesem.
Vděčně se napila, a obrátila oči k Trunovi. “Já .. “ najednou nevěděla, co mu vlastně říct. “Většinu o tvém výstupu před palácem jsem už slyšel.” Zarazil ji Truna gestem ruky. “Griwen nám pěkně zavařila s tím tvým stavem.” Lina byla zase zmatená. “Griwen?” zeptala se Truny. “jakým stavem?” Truna její otázky ale přešel. “Pověz mi, jak jsi unikla vojákům? Jak jsi se přes půl města okolo dvou strážnic dostala až sem?”
Lina spustila nohy na podlahu, a svírajíc hrnek jako jediné pouto se známým a srozumitelným světem, začala Trunovi vyprávět, jak se jí podařilo projít křovím a zahradou, a pak městem až k němu. Když mluvila o obrovském starém stromu uprostřed trnitých houštin, Truna vzrušeně vyskočil. “No ano, Smaragdový Tis! Holka ty máš štěstí!” ale než se stihla zeptat co je s tím tisem, přinutil ji vyprávět příběh až do konce.
“No to je mi nadělení.” bědoval Truna, když skončila, ale vypadalo to, že běduje jen na oko. Dokonce i Igor se téměř neznatelně usmíval a upíjel z džbánu na bedně.
“Všechno jsem vám už řekla” osmělila se Lina “tak teď mi řekněte vy, co tohle všechno má znamenat? Kde je to plavovlasé dítě? Jaktože byly ty dveře zatlučené? Co s tím tisem v zahradě?”
Truna se chlácholivě usmál “Podívejme, jak je nedočkavá. Neboj holubičko, všechno ti řeknu. Ale možná by sis napřed chtěla přečíst, co mi píše Griwen. Kdybych si býval ten dopis přečetl hned včera, mohli jsme si ušetřit tohle tvoje dobrodružství.” S těmi slovy se vrátil k bedně, zvedl jeden z pergamenů, a napřáhl ruku k Lině. “Griwen tě jistě naučila číst, viď?”

Odtáhla hlavu od studených vrat, a snažila se vymyslet, jak ze situace ven. Bude potřebovat svoje věci z hotelu - když se převlékne, a vezme si plášť který měla s sebou pro špatné počasí. Mohlo by se jí tak povést projít branou, až bude provoz nejrušnější, a nikdo by jí nemusel poznat. Ze sukně ubere kus látky, a ováže si hlavu. Vlastně ne, to by bylo nápadné. Tak se přidá k nějaké skupince, a projde prostě s davem. Nebo ..
Myšlenky jí vířily hlavou, zatímco se choulila v rohu, kam nejméně zalétávaly roztříštěné kapky, a občas vyhlížela ulicí na náměstí. Pořád pršelo, a nevypadalo to, že jen tak přestane. Jedna z pochodní na strážnici právě zhasla, a otevřené dveře vykrojily ze tmy světlý obdélník, jak jeden z vojáků šel pochodeň vyměnit. Jinak nebylo široko daleko ani živáčka. Voják se vrátil z deště zpátky dovnitř, a zabouchl za sebou dveře. Lina se rozhodla chvíli počkat, jestli nezhasnou i další dvě pochodně. Rozhodně nechtěla jít kolem strážnice až další z biřiců půjde rozsvěcet.
V duchu si plánovala, jak si obhlédnout hotel, aby jí pokud možno nikdo neviděl. Pokud na ní číhají císařští, mohou být kdekoliv - v průjezdu, krčmě, i v jejím pokojíku - majitel hotelu by něco takového strážím určitě nemohl odmítnout, a do pokojíku by je beze všeho pustil. A i když tam nebudou, krčmář může mít instrukce aby ji zadržel a vojáky zavolal. Bude se prostě muset nějak nenápadně … vtom na náměstí zhasla druhá pochodeň. Lina opatrně pozorovala siluetu vojáka skrz závoj deště. Vojákovi se zřejmě nechtělo ven ještě potřetí, protože v rukou měl dvě hořící pochodně. Najednou jakoby za sebou zaslechla slabý šramot. Chtěla se otočit, když vtom ji někdo obrovskou silou stáhl dozadu, a velká ruka jí zakryla ústa. Náhle se octla v úplné tmě, v obětí nějakého obrovského stvoření, které jí ovinulo jednu ruku kolem těla, takže nemohla vůbec hnout rukama, a dlaní jí zakrývalo celý obličej, takže nemohla ani křičet, ani dýchat.

Lina se navzdory osudu rozhodla nevzdat, odsud to už nebylo daleko k hostinci. Zkusí si tedy vyzvednout své věci, ale musí na to opatrně - radši si hostinec nejdřív obhlédne.

Když se náhle osvětlené okno otevřelo, do ulice pronikl proud hluku a překřikování, společnost v okně se zřejmě chystala něco slavit, nebo jen tak popíjet, těžko říct. Lina se podvědomě přikrčila, když se z okna vyklonil mladý muž v honosném oblečení, s dýmkou mezi zuby, a vychrstl zbytek vína z džbánu na ulici. Když se vracel zpět do pokoje, vykřikoval cosi o patoku a o víně které by mu měl někdo přinést. Zřejmě už byli pod parou, a chtěli soukromí, možná včetně prodejných holek. Taková hrůza, pomyslela si Lina. Přesto však jí stálo hodně úsilí překonat zvědavost co se bude v místnosti dít, a nenahlížet do okna. Stále studenější déšť ji však spolehlivě vytrhl ze všech fantazií o nočním životě bohatých měšťanů. Tuhle chybu už dnes udělala jednou, a právě proto se teď krčí na okraji vysoké zdi.
Nedalo se nic dělat, než prostě zkusit slézt ze zdi v nejlepším možném místě, jaké se jí podařilo najít. Kousek před oknem se zeď mírně snížila, a na místě chybějícího zdiva rostla menší břízka, s kořeny ve spárách mezi kameny. Lina se jí chytila, a začala se pomalu spouštět po zdi. Kameny začínaly být mokré, jak po zdi stékal déšť, a Lina jen obtížně hledala alespoň nějakou podporu pro nohy. Po chvíli snahy už byla celým tělem pod úrovní zdi, a stále se držela větví břízky, která teď už byla úplně ohnutá. Nohou šmátrala po kamenné zdi, a snažila se najít další stup ve škvíře dostatečně velké pro špičky jejích nohou. Kousek po kousku se spouštěla po břízce, zbývalo jí už jen posledních pár palců větve, a ve tmě, která s ubývajícími pochodněmi byla čím dál hustší, nemohla moc dobře odhadnout, kolik prázdnoty jí ještě dělí od země. Náhle se směrem od kostela ozval hluboký rozzlobený hlas: “Je tam někdo? Co tam děláš, kam tam lezeš?!” Někdo ji zahlédl, co teď? Krátce se pomodlila k ochráncům lesa jak ji učila Griwen, a pustila se břízky. Pod nohama jí zbývaly dva metry volného prostoru. Proletěla vzduchem, a s žuchnutím dopadla na dlažbu. Bodavá bolest se ozvala v levém kotníku, a pravé předloktí si odřela do krve o zeď, jak letěla, ale strach jí nedovolil myslet na bolest, a jak nejrychleji mohla kulhavě utíkala opačným směrem. “Počkej, ty grázle!” Slyšela za sebou, ale žádné kroky se za ní neozývaly. “Příště ti zmaluju záda holí, a pak ….” hlas slábl jak se Lina vzdalovala ulicí, až ho pohltila clona deště.
Trochu se uklidnila, a na chvíli se zastavila u vrat v průjezdu jednoho z domů, kam vítr zanášel jen drobnou vodní tříšť. Zhodnotila svoje zranění, kotník rozchodí, maximálně si na něj dá nějaké byliny, pokud se tedy k nějakým dostane. Předloktí také nevypadalo nejhůř, trocha masti od Griwen, a do týdne by po ráně nebylo ani památky. Tu ale nemá, tak si alespoň kolem nejhoršího místa ovázala kapesník, aby si tolik nezakrvácela šaty. Když byla spokojená se svým zevnějškem, opatrně se rozhlédla po ulici, pak si přehodila šátek přes hlavu, a mírně kulhajíc opustila jakž takž suché místo u vrat. Vydala se na nároží, kde pod přístřeškem probleskovalo slabé světlo pochodně. Snažila se nevypadat nápadně, šla se sklopenou hlavou, a šátkem si chránila hlavu a obličej před kapkami deště. Navenek to vypadalo, že se dívá pod nohy, zpoza okraje šátku ale obezřetně sledovala ulici. Prvního člověka potkala hned jak vyrazila, přímo před branou kláštera. Nějaký chasník s koženou zástěrou přes hlavu pospíchal opačným směrem, ani se na ni nepodíval. Lině to trochu zvedlo náladu i sebevědomí, a když dorazila k pochodni, neměla už strach že by ji někdo mohl poznat.
Na rohu se rozhlédla, ale město ve tmě a dešti jí nepřipadalo ani trochu povědomé. Vždyť také byla v Hadvanu poprvé. Tak se alespoň snažila držet směr, o kterém si myslela, že ji zavede do blízkosti Trunova domu. Ulice, kterou se vydala, byla stejná jako ta první, jen měla domy z obou stran. Na konci ulice opět slabě svítila pochodeň pod přístřeškem, a za ní osvětlovalo několik pochodní podloubí náměstí. Lina se tedy vydala tím směrem, a za chvíli už stála pod podloubím, a setřásala ze sebe vodu. Pořádně si prohlédla zraněnou ruku, a uznala, že to není tak hrozné jak hrozně to pálí. Kotník bude muset počkat. O několik domů dál byla krčma, a před ní stálo v podloubí několik lidí, opřených o sudy, které používali jako stoly. Pozorovali déšť, v rukou nebo před sebou korbele s pivem, a hlučně se bavili. Lina se přiblížila ke krčmě, stála stranou ve stínu, a osmělila se zeptat teprve mladé ženy, kterou viděla roznášet korbely.
“Paní, kudy se prosím dostanu do Dusné uličky, v tom dešti jsem nějak ztratila cestu.”
“Cože?” otočila se krčmářka, a prohlédla si Linu od hlavy k patě. “Děvče, takhle zmáčená. Co je to za panstvo, že pošlou chudáka děvečku ven v takovém nečase!” Položila korbely na jeden ze sudů, a ukázala šikmo přes náměstí.
“Není to daleko, půjdeš támhletou ulicí, zahneš vlevo, a potom půjdeš rovně až ke strážnici Císařských. Tam se dáš vpravo, a pořád rovně až na Horní Rynek, a tam už je Dusná ulička. Utíkej, ať tě pán moc nezbije, určitě máš zpoždění. Sama jsem se něco nasloužila...” Krčmářka měla zřejmě svoje zkušenosti se službou ve městě, blesklo Lině hlavou. Poděkovala, a vyhnula se pohledům pijáků, kteří začali pokřikovat na krčmářku, že kvůli nějaké usoplené služce je nechá zemřít žízní. Ta jim začala zhurta odpovídat, ale to už Lině zaniklo v dešťové cloně, do které se znovu vydala.
Cesta byla jednoduchá, přesně jak ji krčmářka popsala. Jenom kolem strážnice, opatřené třemi pochodněmi pod stříškou, byla Lina opatrná, a protáhla se ulicí ve stínech protějších domů. Začala jí být opravdu zima, ale stejně děkovala nebesům, že z nich padají takové provazy deště, díky nimž za celou cestu potkala jen několik lidí, a všichni se starali hlavně o to, jak se chránit před všudy pronikající vlhkostí a zimou, a co nejrychleji se zase vrátit do sucha.
Když dorazila na Horní náměstí, přišlo jí povědomé, i když přišla z jiné ulice než včera. Na vzdálenějším konci blikaly louče před strážnicí, a ústí Dusné uličky bylo po pravé ruce. Stejně jako včera se rozhlédla na obě strany, a vydala se k Trunově domu. Když přišla k průjezdu, sundala si šátek a setřásla ze sebe vodu, a chystala se zabušit na Trunova vrata. Srdce se jí málem zastavilo. Napříč přes vrata byly přibity tři fošny, a nějaká cedule. Když ze Lina postavila na špičky, a přiblížila nos skoro k ceduli, dokázala i ve tmě přečíst slova: “Pronajme se”. Vyčerpaná a zklamaná se opřela čelem o kované dveře ve vratech. Její naděje na vyváznutí z města se jí pomalu rozplývala před očima.

Když se ujistila, že na cestičce nikdo není, pomalu se k ní začala blížit. Mnich v tuhle večerní hodinu určitě nešel hlouběji do zahrady, vydala se proto stejným směrem, kterým on zmizel. Na obě strany bylo vidět zhruba stejně daleko, protože cestička po několika desítkách kroků zatáčela za živý plot, který blokoval výhled. Lina opatrně našlapovala, a žlutý písek jí chrupal pod nohama. Na rohu živého plotu, v ohbí cestičky, se zastavila, a opatrně vykoukla za roh. Čekal ji podobný pohled, cestička opět šla chvíli rovně, a poté se rozdvojovala před stěnou z živého plotu. Vydala se tedy opatrně k rozcestí, a v momentě, kdy přecházela rovinku, stěna křovin po pravé straně se rozestoupila, a nabídla pohled na loučku porostlou zastříhanými keři. Vlastně to byla úplně stejná loučka, po které předtím přišla k pěšince, jen na vzdálenějším konci nebylo pokračování zahrady a křoviska, ale mezi psím vínem a dalšími keři prosvítala hnědá kamenná zeď. A kde je zeď, bude brána, pomyslela si Lina. Dodalo jí to ještě víc sebevědomí, takže už ani nešla opatrně, ale rázovala středem cestičky, kterou teď dokonce lemovaly záhony s květinami. Téměř to vypadalo, jakoby spěchala domů, když se předtím zapomněla v parku.
Na chvíli se zamyslela u rozcestí, ale rychle zvolila pravou cestu, která se blížila zdi na okraji zahrady. Když zabočila kolem dalšího rohu a vysoké stěny živého plotu, rozšířily se jí oči. Brána tam opravdu byla, ale ne pro ni. Vlastně asi pro nikoho, kromě mnichů. Velká dřevěná vrata s obrovskou závorou zevnitř právě zavírala dvojice mnichů, kteří se opírali do těžkých veřejí. Venku před branou stáli další dva mniši s pokladničkou, zřejmě od kolemjdoucích vybírali na klášter. Jeden z nich právě něco říkal tlustému mnichovi, který namáhavě uváděl do pohybu jedno křídlo. Uvnitř zahrady, naproti bráně, stál klášter. Velká, dvoupatrová budova, s malinkými okénky a jednou velkou branou uprostřed uprostřed, kterou by klidně projel forman s vozem. Dřevěná vrata byla nachlup stejná jako v hlavní bráně, včetně menších okovaných dveří se zamřížovaným okénkem. Klášterní zahrada.
Tak proto v zahradě nikdo nebyl, zahrada asi nebyla otevřena pro veřejnost, ale byla chrámová, pouze pro mnichy. Tady by ji nikdo najít nemusel, tím méně někdo z Tekyránů, mnichů oficiální císařské církve. Jistěže nejsou všichni špatní, třeba poustevník ze Staré Hory se modlí k Tekovi. Už už chtěla na mnichy zavolat, ať ještě chvíli počkají. Náhle jí však blesklo hlavou: “Ale tady jsem v Hadvanu, císařském městě!” A tak ještě než mniši zavřeli velká vrata, a zajistili je závorou, byla zpátky za živým plotem, a skrz větvičky pozorovala vývoj situace.
Mnoho naděje, že se ze zahrady dostane bránou, jí nekynulo - jakmile mniši zavřeli bránu, jeden z nich si sedl pod malý přístřešek. Zřejmě měl na noc službu. Druhý s ním prohodil pár slov, a pomalým krokem si to namířil ke klášteru. Když za sebou zavřel okované dveře, Lina se otočila, a vracela se po cestičce zpět. Teď je na jedné straně zdi, a potřebuje se dostat na druhou. Ale vždyť ji přece potkalo už nesčíslněkrát, že dveřmi to nešlo. Takže to muselo jít oknem. Nebo přes zeď. Navíc, starý Losomín kolem svého ovocného sadu také nemá zeď z nejnižších, a přece tam každý rok jedla různé druhy ovoce. Někdy trochu ve spěchu, to je pravda. Ale vždy úspěšně.
S touto myšlenkou dorazila zpět na místo, odkud bylo vidět kus zdi mezi keři, a za chvíli už hledala nejlepší místo, kudy se na ni dostat. Nemusela chodit daleko. Za několika křovinami našla zeď, s několika škvírami mezi kameny v nevelké výšce. Blízko zdi zde navíc stál strom, který ji pomůže dostat se k prvnímu kameni o který se půjde zachytit.
Bylo to jednoduché, lehčí než si Lina původně představovala. Obratně se zachytila větví, a aniž musela použít nějakou větší sílu, vyšvihla se k prvnímu vystouplému kameni. Ještě dvakrát jí pomohla blízkost kmene, o který se mohla vzepřít, a pomoci si tak o kousek výše. Poslední přitáhnutí k hraně zdi sice dalo trochu zabrat, ale tak jako tak se octla na hřebenu, který v těchto místech ovšem nebyl v příliš dobrém stavu. Místy na něm rostla tráva, a v puklinách mezi kameny se drolila malta. Ve stejné výšce na druhé straně ulice byly štíty měšťanských domů, ale žádné z oken, z kterých by na ni mohlo být vidět, zatím nesvítilo. Světla ubylo natolik, že Linu mohl někdo zahlédnout snad jen kdyby na ni posvítil přímo z okna naproti. Když se naklonila aby prozkoumala situaci na ulici, dopadly na ní první dešťové kapky. Na ulici už hořely pochodně, ale pokud začne pořádně pršet, všechny uhasnou, a jen ty pod stříškou na nárožích, v podloubí na náměstích, a před strážnicemi císařských budou osvětlovat město. Na jednu stranu déšť vyžene lidi z ulic, a skryje její kroky. Na druhou stranu bude jediná na ulici, a proto tím podezřelejší. To teď Lina nemohla říct.
Vpravo od ní byl kostel, který slyšela za soumraku, sousedil přímo se zahradou, ale vchod do něj byl z ulice. Dostat se na straně ulice ze zdi nebude tak snadné. Při výšce zdi téměř čyři sáhy by mohla zkusit pověsit se za ruce a pustit, když dopadne na dláždění dobře, nemuselo by se jí nic moc stát. Posouvala se podél okraje, a hledala vhodné místo, kde skočit nebo slézt. Přitom pořád kontrolovala, zda po ulici někdo nejde. Pršelo víc a víc, a pochodně syčely, a hrozilo že zanedlouho opravdu zhasnou. Vtom se vpředu před Linou, v domě na druhé straně, rozsvítilo světlo v jednom z oken nahoře. Dům byl poměrně blízko, a světlo dosti jasné, takže osvětlovalo trs trávy, který v těch místech vyrůstal mezi dvěma kameny na zdi. Lina se ještě jednou rozhlédla na obě strany. Záda už měla celá promočená, a první pochodeň v ulici právě zaprskala a zhasla.

Lina se rozhodla opatrně vydat za hlasem zvonů. U kostela se přeci jen trochu lépe zorientuje. Zároveň se rozhodla, že i když se stmívá, kradmá chůze přitáhne víc pozornosti, než když si to někam cílevědomě namíří.
"Však já už se z té kaše nějak vylížu." myslí si. Vyjde z parku poblíž kláštera, vzduch zatím čistý, ale to asi moc dlouho nevydrží, rázným krokem se proto vydá dál a z kopce, hostinec přece byl ve spodní části města.

Cestička, která vedla kolem šikovně maskované díry ve zdi, byla opravdu nízká. Lístky klokočí se klonily níž a níž, až se sklonily do výšky pasu, a pěšina připomínala jakýsi zeleně osvětlený tunel. Jak po ní Lina lezla po kolenou, jakoby se okolní zvuky ztlumily, a náhle bylo kolem jen šustivé ticho, a paprsky zelenkavého světla se zvolna prolínaly a kreslily světlé kroužky na cestičku. Po chvíli, zvolna, nabýval hluk vzdáleného města na síle, až Lina vylezla z křoviska do vysoké trávy. Když se zbavila větviček, které jí vytáhly několik pramenů z učesaných vlasů, a zvedla hlavu, stál před ní obrovský strom s tmavě hnědou, místy téměř červenou, rozpukanou kůrou. Tahle zahrada musela být opravdu stará. Kolem mýtinky byla opět neprostupná, místy viditelně trnitá houština, ale pod korunou stromu panovala klidná a stinná atmosféra. Strom jakoby ochranitelsky roztahoval větve nad travnatým kobercem. Tráva voněla, a strom šuměl větvemi, mezi listy se třpytilo slunce a nebe.
Lina udělala několik kroků, a přitiskla ruku na kmen. Chvíli stála, a prohlížela si strom, větve rozbíhající se do stran, zelené listy. Pak si pod ně sedla, a opřela si hlavu o mohutný kmen. Najednou jí bylo nějak divně. Nic nechápala - ráno takový krásný den, měla si užívat města, a najednou musela utíkat před vojáky, kteří jí kdoví proč chtěli zatknout, pak jí pomohlo podivné dítě, a teď je v zahradě kde … zatočila se jí hlava, zavřela oči, a za chvíli už ležela v měkké trávě, a pravidelně oddechovala.
Když se probudila, nebe bylo rudé. Slunce zapadalo a zbarvovalo malé beránky na nebi do krvava. Lina potřásla hlavou. Měla jí čistou, nic jí nebolelo, nepamatovala si žádný sen. Vzpomněla si na předchozí události, které jí teď připadaly jako nějaké bláznivé představení herců, kteří na jaře a na podzim projíždí sousedním městečkem. Zvedla hlavu, a uviděla mohutné větve. Takže v zahradě pod stromem určitě je, nic z toho se jí nezdálo. Za chvíli bude tma, a podle nebe to vypadalo, že přes noc může i pršet. Co teď? Musí se nějak dostat ze zahrady, to je úplně jasné. Všechny věci kromě peněz nechala v hostinci, ale jestli někdo hledá dívku jejího vzhledu, tak už mohli přijít na to kde bydlela, a číhat na ni. Ven z města se také nemůže odvážit, určitě ne v těchto šatech. Její popis bude touhle dobou viset vedle všech těch zatracených letáků o zákazu alchymie co viděla ráno. Přemýšlela co si počít, když v tom jí to došlo. No ano! Truna! Měl by dnes ještě být v Hadvanu, ten forman přece říkal že vozy jedou napřed. Hostinec kde má věci je jen kousek od Dusné uličky, když nic jiného, Truna jí snad alespoň pomůže dostat se k nim, a nejlépe i jí ven z města. Je to přece Griwenin známý, a měla pro něj tu speciální zásilku. To už je alespoň něco. Vyskočila, a rozhlédla se kudy se dostane ze zahrady. Teď, když měla jasnou představu a cíl, se cítila rozhodná. Zpět dírou by to asi nebylo nejlepší, tam budou vojáci v pohotovosti. Zkusí najít jiný východ. Rozhlédla se, a na jednom konci mýtinky to vypadalo docela slibně, jakoby tam keře nebyly tak husté. Vydala se tudy, a i když o cestičce nemohlo být řeči, skrz křoví se dalo jakž takž protáhnout, a postupně se prodírat mezi větvemi a listím.
Linu sice cestou několik trnů škráblo na ruce, ale jinak se docela jednoduše dostala do volnějšího porostu, do na pohled novější části zahrady. Stromy tu nebyly tak vysoké, a keře dělaly přirozené stěny, ne však neprostupnou všudypřítomnou houštinu. Teď už zahrada nevypadala ani tak velká, a i v přibývajícím šeru se Lině podařilo zahlédnout žlutý písek cestičky a viditelně ošetřované živé ploty, sestříhané do geometrických tvarů. Na chvíli se zarazila. Co když ji hledají všichni vojáci ve městě? Co když její podobizna visí na každém rohu? Možná by si neměla vykračovat přímo středem parkové cestičky, jestli u brány čeká voják s jejím popisem.
Zatímco rozvažovala pro a proti, na vzdálené cestičce prošel mnich v hnědém hábitu. Lina se rychle přikrčila za křovisko. Mnich mezitím přešel, aniž by zdvihl zrak od cestičky, a zmizel mezi živými ploty na druhé straně. Mezi stromy se ozval zvuk zvonů. kostel musel být opravdu blízko, jakoby zvony zněly jen kousek od úkrytu v kterém teď Lina přemýšlela, kterou stranou se vydá.

Lina, znepokojená chlapcovým zmizením, se rozhodla, že na něj přinejmenším chvíli počká. Mezitím, však radši zkusí zjistit, kde přesně je, a vydá se opatrně, a pokud možno nehlučně prozkoumávat zahradu.

Chlapec došel až ke zdi, sehnul se k jedné straně uličky, a kousek nad zemí odsunul stranou dvě prkna. Otočil se na Linu, a zakřenil se: "Chytrá holka" uslyšela Lina. Chlapcův nevinný pohled vypadal skoro pobaveně, když dodal: "Není to úplně kanál. Stačí se tady protáhnout, a jsme zpátky ve městě. Už ne na náměstí, ale o několik domů dál. Pojď." S těmi slovy zmizel v nízkém průchodu. lina se sehnula k díře, a nedůvěřivě se podívala skrz. Vypadalo to, že na druhé straně je opět jakási zadní ulička, ale již normálně vysoká, a s výraznějšími stopami lidské činnosti. Jinými slovy byla ulička plná odpadků a podle zápachu skýtala využití jako veřejný záchodek. Lina se protáhla úzkým průlezem za chlapcem, a ten z druhé strany zase zasunul prkna na původní místo, takže zvenku nebylo nic poznat. Rychle prošli kolem rohu, a zarazili se, když v uličce uviděli nějakého chlapa, od pohledu nachmeleného navzdory dopolední hodině. Ale ožrala jen vykonal potřebu, zapnul si opasek, a odpotácel se za roh, směrem kde Lina tušila některou větší ulici.
Chlapec chvíli mlčel, a naznačil gestem Lině aby taky byla potichu. Teprve když se v uličce nic podezřelého nedělo, pokynul Lině, a vydal se uličkou vpřed.
"Blížíme se k hlavní ulici. Vlevo vede ulice na náměstí, takže my půjdeme vpravo. Nedívej se na nikoho, jenom prostě jdi za mnou, nic se nám nestane. Nesmíš se moc ukazovat, sice neví kdo jsi, ale měla bys raději zmizet z města. Chůva ti už řekne co a jak, já se v tom zase tolik nevyznám. Za chvíli na tebe přestanu mluvit, pusou jako ty mluvit nemůžu, a bojím se že blízko vojáků bych nás mohl prozradit. Mají krystaly, i když ne moc kvalitní. Drž se za mnou!" S těmi slovy chlapec zmlkl, a zahnul za roh, když se předtím za něj nenápadně podíval. Lina šla za ním, a opravdu kousek před nimi úzká ulička končila, a ústila na hlavní třídu s pěkným kamenným dlážděním a honosnými měšťanskými domy. Zahuli nalevo. Po pár krocích to Lině nedalo, a ohlédla se. Opravdu, za nimi na konci třídy uviděla řadu vojáků, a několik lidí, které zrovna prohlíželi. K hlídce právě přicházel důstojník, a zkoumavě obhlížel kontrolované občany. Vtom jeho pohled zalétl přes třídu, víceméně liduprázdnou, a na chvíli se Lininy oči setkaly s jeho dravčím pohledem. Důstojník chvilku pokračoval, pak se ale zarazil, a očima opět vyhledal Linu. V dalším okamžiku už křičel rozkazy na své muže, a než se Lina otočila zpět, více než polovina hlídky se rozbíhala jejich směrem. Lina byla úplně ochromená strachem, chtěla utíkat, chtěla varovat chlapce, ale nedokázala ze sebe vydat hlásku. Chlapec ale jakoby všechno viděl, ani se neohlédl, sáhl za sebe, chytil Linu za ruku, a rozběhl se šikmo přes ulici, k malé dřevěné brance ve zdi. Sáhl na opačnou stranu než byla klika, a dveře se před ním rozletěly. "Chyťte ji, to děvče, tu vesničanku. Ve jménu císaře!" křičel důstojník v čele skupiny vojáků. Za dveřmi nebyl dvůr, nebo zahrada, jak to zvenku vypadalo, ale další dlouhý průchod mezi dvěma vysokými zdmi, porostlými břečťanem. Lina proskočila brankou za chlapcem, ta se za nimi zabouchla, a oba utíkali vpřed průchodem. Ještě neuběhli ani polovinu vzdálenosti k dalšímu rohu, když na dřevo branky dopadly první údery těžkých vojenských bot. Nepříliš silné dřevo nemohlo vzdorovat dlouho, takže mnohem dřív než se Lina s chlapcem dostali na druhou stranu průchodu, s hrozivým prasknutím se dveře vyvalily z pantů, a rozlámané skončily pod podrážkami biřiců.
V tu stejnou chvíli, jak běželi kolem jednoho z hustých břečťanových pletenců, se chlapec zastavil, a Lina do něj v běhu málem narazila. Jakoby to čekal, napřáhl k ní obě ruce. Téměř se jí nedotkl, ale ona cítila, jak padá stranou na pravou zeď. Natáhla ruce, aby se opřela o zeď, ale za břečťanem žádné kameny nebyly - takže volným pádem proletěla skrz listy a díru ve zdi za nimi, a přistála za nízkou zídkou v tmavě zeleném přítmí, na špinavé zemi. V hlavě se jí ozval velmi slabý chlapcův hlas: "Zdržím je. Počkej a pak uteč." Pak už jen slyšela pleskání jeho bosých nohou původním směrem jejich útěku, které za několik vteřin vystřídalo dupání a chrastění zbroje. Naštěstí ji dupání minulo, vypadalo to, že chlapcova lest se podařila, a vojáci Linu přeběhli. Ale co bude s ním, pomyslela si? Určitě ho chytí, obyčejný malý chlapec se nemůže měřit s vojenskou jednotkou - i když nebyl tak docela obyčejný. Skoro to vypadalo, že byl ... čaroděj.
Když se Lina rozkoukala, a její oči si zvykly na šero, poznala, že nyní je na nějaké zahradě, zřejmě nepříliš udržované, alespoň ne v tomto místě. Od díry, kterou ji sem chlapec hodil, vedla neznatelná pěšinka do blízkého keře, a pokračovala tunýlkem, jako by byla vyšlapaná nějakými malými zvířaty. V zahradě bylo vlhko, a přes brzkou denní dobu v ní bylo šero a zvláštní ticho a klid.

Lina se rozhlíží kolem a vidí nejen špinavý konec uličky, vlastně jej víc cítí než vidí. Nakrčí nos.
"Co teď? Budeme prolézat kanály?"

Lina chvíli stála jako opařená, a vypadalo to, že nemůže uvěřit tomu, co právě viděla. Spíše tedy co neviděla. Ani jí nedošlo, co vlastně to divné dítě myslelo tou poslední větou. Mechanicky se opět rozešla, protáhla se kolem rezavé traverzy, a zeď na konci uličky byla už na dosah ruky.

Chlapec se zarazil a otočil, a Lina do něj div nevrazila. "Ty mluvíš ... " řekl napolo překvapeně, napolo zamyšleně. "Takže opravdu nevíš co se tam stalo!" V tu chvíli si Lina uvědomila, že chlapec vůbec nepohybuje rty, ale ona přesto zřetelně slyší, co jí říká. Než se stihla vzpamatovat, chlapec ji zase chytil za ruku, za spěšně se protáhl kolem zrezivělého kusu železa zpevňujícího roh nějaké vysoké zdi. Kousek před nimi to vypadalo, že ulička končí kamennou zdí. "Tak pospěš si" utrousil za chůze "někomu tě musím ukázat, ona už ti všechno vysvětlí. Hlavně musíš zmizet z očí, a pak i z města."

To ne, ale taky vážně nevím o čem mluvíš. A kdo vůbec jsi?

"Zkoušet co?" Zopakoval po Lině posměšně, když přelézali nějaký napůl trouchnivý trám. "Neříkej mi, že nevíš co se tam stalo. Vypadám snad jako císařský špeh?"

Zkoušet co? Jen jsem chtěla jak vypadají dvořané... říkala jsem jaké by to asi bylo a ani nevím jak a jsem na zemi...

Chlapec cupital před Linou, a zahnul za mohutný sloup podloubí. Lina ještě předtím, než se jí podloubí zakrylo výhled na náměstí, pohlédla k dvořanům, a zahlédla důstojníka, jak si razí cestu mezi lidmi přímo k ní. Dva kroky za ním byl kapitán stráže, a právě gestikuloval na skupinky vojáků mezi lidmi. Z několika se odpojilo po jednom vojákovi, a ti se také pohnuli směrem k Lině. chlapec se otočil, chytil Linu za ruku, usmál se, a pak se protáhl škvírou mezi domem a okapem. Lina ho následovala, a jen tak tak se jí podařilo dostat se úzkým průlezem. Obchody v podloubí byly dávno zabedněny, a lidé věnovali pozornost dění na náměstí, takže si jich podle všeho nikdo nevšiml.
To, co vypadalo jako pouhý výklenek, se za okapem a dalším rohem jakési opěrné zdi ukázalo být nízkou a špinavou uličkou, kde i Lina musela jít se sehnutou hlavou, a chvílemi se prosmýkat mezi vystouplými kameny ve stěně domů. Chlapec se evidentně v okolí vyznal, a díky jeho proporcím uličkou kráčel jako by se nechumelilo. Kráčel stále před Linou, postupovali pomalu, metr za metrem.
“Zbláznila ses? Něco takového zkoušet uprostřed náměstí? Před palácem?” Zeptal se jí chlapec když po pár metrech zahnuli za první roh.

Lině to přišlo divné, ale radši s chlapcem šla do podloubí. Koneckonců už se ni soustředilo dost lidí. Třeba, až se vyptají dost lidí je to přestane bavit...

“Obyvatelé Hadvanu i návštěvníci, domorodci z Puuri i z imperiálních zemí na pevnině, slyšte vůli císaře jižní i severní země, dvou moří, a ochránce nebes. Čarodějnické kejkle jak je všeobecně známo náš milostivý císař co nejpřísněji zakázal, a jeho poddaní pro dobro svoje ho poslechli. Přesto však dostatek zhýralců a renegátů se našlo, co poslechnout odmítli, a za svou vinu budou zatraceni. Jaká bude ale hrůza vaše, když vám řeknu, že takový podlý magický zvrhlík se pokusil dnes provozovati magii přímo zde, před palácem jeho milosti prefekta?” Zvedl ruce, aby utišil ustrašené lidi, kteří si mezi sebou začali vykládat, a gestikulovat. “Ale není důvodu ke strachu, neboť slovutná garda jistě onoho ptáčka mezi námi nalezne, a ten se bude zpovídat samotnému prefektovi. Císařský Zpytovník a nositel Čistého zraku zde” přičemž pokynul k postaršímu muži s širokým límcem, několika amulety a prsteny, který se rozhlížel po nejbližších lidech “prozkoumá pomocí svého pověření každého na tomto náměstí, a kdo se ukáže čistým, toho vojáci hned propustí. Vidíte, že se nemáte čeho bát, protože císařská garda vás ochrání!”
Jestli očekával potlesk, dostalo se mu pouze velmi vlažného odvaru od vojáků, a několika občanů kteří se podle jejich nervozity měli čeho obávat.
Mezitím, co řečník pokračoval v naučených frázích, a končil projev provoláváním slávy císaři a velebením jeho úžasných vlastností, plukovník zatím mluvil s vousatým kapitánem stráže. Zuřivě gestikulovali, pak se rozhlíželi. Zrovna když řečník mluvil o gardě, vousatý kapitán ukázal směrem k Lině. Ta si ho všimla, ale než stihla zachytit jeho pohled, někdo ji zatahal za sukni. Otočila se, a za ní stál malý chlapec s dlouhými vlasy barvy slámy, bosý, oblečený jen do prosté bílé košile a vesnických kožených kalhot. Kde ten se tu vzal, na takovém náměstí oblečený - vlastně jako ona sama - také vesničan? Blesklo Lině hlavou. Hošík ji stále tahal za sukni, ukázal ručkou, chtěl, aby šla s ním k jednomu z domů s podloubím. Nic neříkal, ale tvářil se podivně naléhavě.

z kazde situace je jen nekolik uniku. Pak prijdou nasledky :) postavy muzou klidne umrit.

Kolem zbrojnošů se vytvořil řídký shluk lidí, kteří byli zvědaví co se děje, zřejmě očekávali přehlídku nebo něco podobného, ostatně prefekt si na vojenskou pompu potrpěl. Když ale ze západního křídla, kde byla konírna a kasárna grady vyrazil útvar vojáků s bubeníkem a vlajkonošem, a poklusem se vydal k bráně, většina měšťanů začala dělat jakoby se nic nestalo, a vcelku v klidu začala opouštět prostor před bránou. Celé honosné náměstí bylo stále poměrně plné lidí, ale teď už proudili směrem z náměstí pryč. Poplachová trubka stále zněla, a jak se k ní přidalo ostré pobízení velitelů gardy v dálce u paláce, a dusání těžkých vojenských holinek, málokdo si ještě chtěl prohlížet palác a čekat, co má císařská garda v plánu. Tedy přehlídku rozhodně ne, alespoň ne podle tempa vojáků, kteří právě asi v polovině široké promenády předehnali dvořany, a důstojník, který již kráčel s nimi, k jejich seržantovi štěkl několik úsečných povelů.
Lina si nevšímala ostatních čumilů, jejichž hlouček už teď výrazně prořídl a nedal se rozhodně nazvat davem, a fascinovaně sledovala dvořany. Seržant, který se několik kroků před svojí jednotkou už už blížil k bráně, ještě v běhu křičel na strážné na druhé straně plotu. “Okamžitě otevřít bránu pro mou jednotku!” Šestice strážných se hned pustila do provedení rozkazu, a brána se otevřela právě v okamžiku, kdy k ní přibíhala jednotka. Vojáci měli podle všeho jasné rozkazy, protože se ihned po skupinkách začali rozmisťovat po náměstí.
Seržant se zastavil u fousatého kapitána stráže, pozdravil ho po vojensku, zkříženými pěstmi v úrovni brady, a rychle ze sebe vysypal: “Z rozkazu lorda Sintera mám zajistit náměstí, propustit pouze urozené návštěvníky. Ostatní se připraví k podání vysvětlení, máme tu podezření na provozování magie! Šest vašich mužů bude hlídat bránu, šest mužů přiděleno lordu Sinterovi, lord vydá další rozkazy.” Znovu zasalutoval, a rozběhl se za svou jednotkou.
Jakmile to čumilové slyšeli, nastala panika. Každý se někam rozběhl, nikdo nechtěl podávat vysvětlení, zvlášť když se jedná o čarodějnictví. Ti, kdo nebyli přímo u brány, a neslyšeli co se bude dít, nevzrušeně pokračovali. Ale než se jedni nebo druzí nadáli, bylo ke každému východu z náměstí přiděleno pět vojáků, ti zahradili ulice, a nikoho nepustili pryč. Lidé křičeli, nadávali, nastal zmatek. Ale dvořané s důstojníkem již byli u brány, a ten kývl na vousatého kapitána. On a jeho pět mužů se rozestavilo kolem skupiny aby jí dělali štít.
Lina celou tu scénu pozorovala, a až pozdě si uvědomila, že za chvíli si zřejmě bude muset promluvit s císařským vyšetřovatelem. Z náměstí ji jistě jen tak nepustí. Však co jí mohou udělat, zodpoví jim otázky, a pak ji pustí. Zkusila se tomu zasmát. Snažila se nemyslet na všechny ty zkazky o mučírně a zmizelých lidech, kteří byli obviněni z provozování magie. Úsměv se jí moc nezdařil. Z lidí kolem také žádný optimismus nesršel. Ona ale není kouzelnice, to ví jistě. Je jenom divná, jak jí stále připomínají vrstevníci u nich ve vsi.
Měšťané, kteří vlastnili obchody a dílny na náměstí, je už před nějakou chvílí začali spěšně zavírat, a urychleně vyhazovat svoje zákazníky na náměstí. Jakoby na podobné akce byli zvyklí a secvičení, do několika minut byly obchody a domy zavřené.
Mezitím kapitán dělal dvořanům cestu, a za pár minut všichni stáli na zdobeném pódiu u kašny. Jeden z vojáků přinesl buben, a pod pódiem na něj začal hlasitě bubnovat. Když získal pozornost většiny lidí, kteří se přestali dohadovat s vojáky, a otočili k němu hlavu, zakončil velkým vířením a virblem, a pak už ztichl, aby jeden z dvořanů mohl promluvit.

Lina se otřepala z posledních zbytků mámení a jala se následovat skupinku dvořanů k hlavní bráně. Zvědavost sice zabila kočku, ale to jí v té chvíli nevadilo, nebyla ostatně sama. Dobře půlka lidí v okolí byla zvědavá taky.