• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ROBIN_SNNSDrD - příležitostné hraní II. útočiště
    DNF
    DNF --- ---
    Lina chvíli stála jako opařená, a vypadalo to, že nemůže uvěřit tomu, co právě viděla. Spíše tedy co neviděla. Ani jí nedošlo, co vlastně to divné dítě myslelo tou poslední větou. Mechanicky se opět rozešla, protáhla se kolem rezavé traverzy, a zeď na konci uličky byla už na dosah ruky.
    DNF
    DNF --- ---
    Chlapec se zarazil a otočil, a Lina do něj div nevrazila. "Ty mluvíš ... " řekl napolo překvapeně, napolo zamyšleně. "Takže opravdu nevíš co se tam stalo!" V tu chvíli si Lina uvědomila, že chlapec vůbec nepohybuje rty, ale ona přesto zřetelně slyší, co jí říká. Než se stihla vzpamatovat, chlapec ji zase chytil za ruku, za spěšně se protáhl kolem zrezivělého kusu železa zpevňujícího roh nějaké vysoké zdi. Kousek před nimi to vypadalo, že ulička končí kamennou zdí. "Tak pospěš si" utrousil za chůze "někomu tě musím ukázat, ona už ti všechno vysvětlí. Hlavně musíš zmizet z očí, a pak i z města."
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    To ne, ale taky vážně nevím o čem mluvíš. A kdo vůbec jsi?
    DNF
    DNF --- ---
    "Zkoušet co?" Zopakoval po Lině posměšně, když přelézali nějaký napůl trouchnivý trám. "Neříkej mi, že nevíš co se tam stalo. Vypadám snad jako císařský špeh?"
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    Zkoušet co? Jen jsem chtěla jak vypadají dvořané... říkala jsem jaké by to asi bylo a ani nevím jak a jsem na zemi...
    DNF
    DNF --- ---
    Chlapec cupital před Linou, a zahnul za mohutný sloup podloubí. Lina ještě předtím, než se jí podloubí zakrylo výhled na náměstí, pohlédla k dvořanům, a zahlédla důstojníka, jak si razí cestu mezi lidmi přímo k ní. Dva kroky za ním byl kapitán stráže, a právě gestikuloval na skupinky vojáků mezi lidmi. Z několika se odpojilo po jednom vojákovi, a ti se také pohnuli směrem k Lině. chlapec se otočil, chytil Linu za ruku, usmál se, a pak se protáhl škvírou mezi domem a okapem. Lina ho následovala, a jen tak tak se jí podařilo dostat se úzkým průlezem. Obchody v podloubí byly dávno zabedněny, a lidé věnovali pozornost dění na náměstí, takže si jich podle všeho nikdo nevšiml.
    To, co vypadalo jako pouhý výklenek, se za okapem a dalším rohem jakési opěrné zdi ukázalo být nízkou a špinavou uličkou, kde i Lina musela jít se sehnutou hlavou, a chvílemi se prosmýkat mezi vystouplými kameny ve stěně domů. Chlapec se evidentně v okolí vyznal, a díky jeho proporcím uličkou kráčel jako by se nechumelilo. Kráčel stále před Linou, postupovali pomalu, metr za metrem.
    “Zbláznila ses? Něco takového zkoušet uprostřed náměstí? Před palácem?” Zeptal se jí chlapec když po pár metrech zahnuli za první roh.
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    Lině to přišlo divné, ale radši s chlapcem šla do podloubí. Koneckonců už se ni soustředilo dost lidí. Třeba, až se vyptají dost lidí je to přestane bavit...
    DNF
    DNF --- ---
    “Obyvatelé Hadvanu i návštěvníci, domorodci z Puuri i z imperiálních zemí na pevnině, slyšte vůli císaře jižní i severní země, dvou moří, a ochránce nebes. Čarodějnické kejkle jak je všeobecně známo náš milostivý císař co nejpřísněji zakázal, a jeho poddaní pro dobro svoje ho poslechli. Přesto však dostatek zhýralců a renegátů se našlo, co poslechnout odmítli, a za svou vinu budou zatraceni. Jaká bude ale hrůza vaše, když vám řeknu, že takový podlý magický zvrhlík se pokusil dnes provozovati magii přímo zde, před palácem jeho milosti prefekta?” Zvedl ruce, aby utišil ustrašené lidi, kteří si mezi sebou začali vykládat, a gestikulovat. “Ale není důvodu ke strachu, neboť slovutná garda jistě onoho ptáčka mezi námi nalezne, a ten se bude zpovídat samotnému prefektovi. Císařský Zpytovník a nositel Čistého zraku zde” přičemž pokynul k postaršímu muži s širokým límcem, několika amulety a prsteny, který se rozhlížel po nejbližších lidech “prozkoumá pomocí svého pověření každého na tomto náměstí, a kdo se ukáže čistým, toho vojáci hned propustí. Vidíte, že se nemáte čeho bát, protože císařská garda vás ochrání!”
    Jestli očekával potlesk, dostalo se mu pouze velmi vlažného odvaru od vojáků, a několika občanů kteří se podle jejich nervozity měli čeho obávat.
    Mezitím, co řečník pokračoval v naučených frázích, a končil projev provoláváním slávy císaři a velebením jeho úžasných vlastností, plukovník zatím mluvil s vousatým kapitánem stráže. Zuřivě gestikulovali, pak se rozhlíželi. Zrovna když řečník mluvil o gardě, vousatý kapitán ukázal směrem k Lině. Ta si ho všimla, ale než stihla zachytit jeho pohled, někdo ji zatahal za sukni. Otočila se, a za ní stál malý chlapec s dlouhými vlasy barvy slámy, bosý, oblečený jen do prosté bílé košile a vesnických kožených kalhot. Kde ten se tu vzal, na takovém náměstí oblečený - vlastně jako ona sama - také vesničan? Blesklo Lině hlavou. Hošík ji stále tahal za sukni, ukázal ručkou, chtěl, aby šla s ním k jednomu z domů s podloubím. Nic neříkal, ale tvářil se podivně naléhavě.
    DNF
    DNF --- ---
    z kazde situace je jen nekolik uniku. Pak prijdou nasledky :) postavy muzou klidne umrit.

    Kolem zbrojnošů se vytvořil řídký shluk lidí, kteří byli zvědaví co se děje, zřejmě očekávali přehlídku nebo něco podobného, ostatně prefekt si na vojenskou pompu potrpěl. Když ale ze západního křídla, kde byla konírna a kasárna grady vyrazil útvar vojáků s bubeníkem a vlajkonošem, a poklusem se vydal k bráně, většina měšťanů začala dělat jakoby se nic nestalo, a vcelku v klidu začala opouštět prostor před bránou. Celé honosné náměstí bylo stále poměrně plné lidí, ale teď už proudili směrem z náměstí pryč. Poplachová trubka stále zněla, a jak se k ní přidalo ostré pobízení velitelů gardy v dálce u paláce, a dusání těžkých vojenských holinek, málokdo si ještě chtěl prohlížet palác a čekat, co má císařská garda v plánu. Tedy přehlídku rozhodně ne, alespoň ne podle tempa vojáků, kteří právě asi v polovině široké promenády předehnali dvořany, a důstojník, který již kráčel s nimi, k jejich seržantovi štěkl několik úsečných povelů.
    Lina si nevšímala ostatních čumilů, jejichž hlouček už teď výrazně prořídl a nedal se rozhodně nazvat davem, a fascinovaně sledovala dvořany. Seržant, který se několik kroků před svojí jednotkou už už blížil k bráně, ještě v běhu křičel na strážné na druhé straně plotu. “Okamžitě otevřít bránu pro mou jednotku!” Šestice strážných se hned pustila do provedení rozkazu, a brána se otevřela právě v okamžiku, kdy k ní přibíhala jednotka. Vojáci měli podle všeho jasné rozkazy, protože se ihned po skupinkách začali rozmisťovat po náměstí.
    Seržant se zastavil u fousatého kapitána stráže, pozdravil ho po vojensku, zkříženými pěstmi v úrovni brady, a rychle ze sebe vysypal: “Z rozkazu lorda Sintera mám zajistit náměstí, propustit pouze urozené návštěvníky. Ostatní se připraví k podání vysvětlení, máme tu podezření na provozování magie! Šest vašich mužů bude hlídat bránu, šest mužů přiděleno lordu Sinterovi, lord vydá další rozkazy.” Znovu zasalutoval, a rozběhl se za svou jednotkou.
    Jakmile to čumilové slyšeli, nastala panika. Každý se někam rozběhl, nikdo nechtěl podávat vysvětlení, zvlášť když se jedná o čarodějnictví. Ti, kdo nebyli přímo u brány, a neslyšeli co se bude dít, nevzrušeně pokračovali. Ale než se jedni nebo druzí nadáli, bylo ke každému východu z náměstí přiděleno pět vojáků, ti zahradili ulice, a nikoho nepustili pryč. Lidé křičeli, nadávali, nastal zmatek. Ale dvořané s důstojníkem již byli u brány, a ten kývl na vousatého kapitána. On a jeho pět mužů se rozestavilo kolem skupiny aby jí dělali štít.
    Lina celou tu scénu pozorovala, a až pozdě si uvědomila, že za chvíli si zřejmě bude muset promluvit s císařským vyšetřovatelem. Z náměstí ji jistě jen tak nepustí. Však co jí mohou udělat, zodpoví jim otázky, a pak ji pustí. Zkusila se tomu zasmát. Snažila se nemyslet na všechny ty zkazky o mučírně a zmizelých lidech, kteří byli obviněni z provozování magie. Úsměv se jí moc nezdařil. Z lidí kolem také žádný optimismus nesršel. Ona ale není kouzelnice, to ví jistě. Je jenom divná, jak jí stále připomínají vrstevníci u nich ve vsi.
    Měšťané, kteří vlastnili obchody a dílny na náměstí, je už před nějakou chvílí začali spěšně zavírat, a urychleně vyhazovat svoje zákazníky na náměstí. Jakoby na podobné akce byli zvyklí a secvičení, do několika minut byly obchody a domy zavřené.
    Mezitím kapitán dělal dvořanům cestu, a za pár minut všichni stáli na zdobeném pódiu u kašny. Jeden z vojáků přinesl buben, a pod pódiem na něj začal hlasitě bubnovat. Když získal pozornost většiny lidí, kteří se přestali dohadovat s vojáky, a otočili k němu hlavu, zakončil velkým vířením a virblem, a pak už ztichl, aby jeden z dvořanů mohl promluvit.
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    Lina se otřepala z posledních zbytků mámení a jala se následovat skupinku dvořanů k hlavní bráně. Zvědavost sice zabila kočku, ale to jí v té chvíli nevadilo, nebyla ostatně sama. Dobře půlka lidí v okolí byla zvědavá taky.
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    Wow, tož to je síla, dobrý příběh, to musím uznat, ale co teď? Lina musí vzít rozum do hrsti, to je jasné.

    DNF
    DNF --- ---
    hehe, a co tohle?

    Tou dobou Lina snídala vejce se slaninou, které, jak se ukázalo, byly v ceně noclehu. Lina měla štestí že měli místo, hostinec nebyl drahý, rozhodně ne na to, že stál ve vnitřním městě. I když okna vedla na zapáchající dvorek a ve světnici vedle někdo celou noc přecházel a šoupal nábytek, vyspala se dosyta v posteli s přikrývkou ze skalních čtyřrohých koz. Už večer přemýšlela, kde ji majitel vzal - čtyřrohé kozy žily jen na skalnatých srázech velkých severních hor, a jen málo pastevců mělo ve stádě jednu nebo dvě Girr-khy, jak se nazývaly v předcísařské řeči ostrovanů. Jak říkali, tyhle kozy jsou lepší než hlídací pes, ale když se rozhodnou stádo opustit, nezadrží je sebevětší plot. Není pak divu, že jejich vlna nebyla nijak běžným zbožím, i když hřála víc než ovčí.
    Hostinec stál v široké ulici která se táhla městem až do přístavu, a už na dohled od hostince se začínala proměňovat. Domy se zmenšovaly, a bylo víc a víc jich bylo z prostého dřeva. V dáli se pak rýsovala přístavní brána, která oddělovala přístavní čtvrť od vnitřního města. Na opačnou stranu bylo ob několik domů náměstíčko s kašnou, a obvyklou stanicí císařských biřiců. Zrovna když Lina se svým uzlíčkem opouštěla hostinec, jeden z biřiců za mohutného chrastění zbroje přitloukal list pergamenu na dřevěná vrata zájezdního hostince. Lina se přichomýtla blíž, a spolu s dalšími dvěma třemi zvědavci se začetla do výnosu opatřeného pečetí císařského prefekta v Hadvanu. Písmo ediktu bylo vyumělkované, samá kudrlinka a ocásek, a Lině dělalo trochu problémy přelouskat první řádek. Po chvíli ji to ale šlo snadněji:
    “Na vědomost se dává, že prefekt císařský a zástupce jeho, zde v Hadvanu, jakož i na celém ostrově Puuri, císařské državě, zakazuje se až do odvolání vývoz i dovoz jakéhokoliv zboží souvisejícího s císařským výnosem nejpřísněji zakázanou alchymií. Zboží takové, jako jsou skleněné baňky a křivule, houby a rostliny s magickými nebo tak použitými oučinky, příslušné kameny a krystaly, bude zabaveno na celnici, každé bráně, a v přístavu. Forman nebo lodník zboží převážející bude zatčen až do podání vysvětlení.
    Zboží podobné, které k přípravě léků a mastí má se použíti, musí být schváleno cechem lékárnickým. Zboží alchymistické smí být výjimečně dovezeno pouze na objednávku Císařské Alchymistické Společnosti.
    Toto nařízení přidává se k předchozímu zákazu obchodování s magickými předměty a toto zůstává v plné platnosti, jak bylo oznámeno a naším ochranným vojenským sborem na vědomost vybubnováno i písemně vyvěšeno.
    V zastoupení Císaře jižní i severní země, dvou moří, a ochránce nebes
    prefekt v Hadvanu.“

    Lině se podařilo výnos celý přečíst, a ke konci už jí to šlo opravdu plynule. Skoro se při tom nesoustředila na obsah, ale pak jí to došlo. Truna včera večer odeslal celou svou dílnu někam mimo hlavní město, a ráno zakáží pohyb alchymistického materiálu. Ten chlap má ale štěstí, polovina jeho dílny by určitě při kontrole vozů dnes ráno neprošla. Pak ale hodila Trunu za hlavu, byl to její poslední zákazník, nůši měla prázdnou a schovanou v hostinci pod dřevníkem, a zbývalo jen domluvit si zpáteční cestu. Griwen ji nedala žádné instrukce ohledně zpáteční cesty. Lině to bylo zpočátku trochu divné, ale pak usoudila, že to je od Griven zkouška, jak se o sebe dokáže postarat. A ona to dokáže. Má teď dva dny pro sebe, a tři stříbrné navíc od lékárníka. Možná by si za odpoledne zase mohla někde vydělat, a zůstat ještě jeden den. Nocleh ji stál 6 stříbrných, přesně jak jí říkala Griven. Další stříbrňáky ušetří na jídle, má ještě zbytek z domova, a medový koláček od lékarníkovy posluhovačky. Kdyby tak nebylo v hlavním městě tak draho! V Noharu, vedlejší vesnici, by za šest stříbrných mohla bydlet v místní krčmě alespoň týden. Když spočetla malé stříbrné kotoučky, její hotovost čítala 15 stříbrných, a k tomu pár měďáků - které, jak se zdálo, Hadvanští ani za peníze nepovažovali. Nejprve si půjde sehnat povoz, alespoň do hostince kde přespali cestou sem. Odtud už půjde pěšky, a spolehne se na povozy vesničanů, kteří pocestné ochotně brali na vůz, pokud měli alespoň trochu místa. A se zprávami z hlavního města bude Lina ten nejlepší spolucestovatel, toho se nebála. Takže bude muset přejít město napříč, od přístavu až k východní bráně, a v jednom ze zájezdních hostinců najít formana, který cestuje na východ. A na to, že se projde městem bez nákladu na zádech, se víc než těšila. Přitahovalo ji to.
    Vydala se nazdařbůh po ulicích, zády k přístavu, a čelem k místodržitelskému paláci, a honosným ulicím vnitřního města. Doufala, že by třeba mohla zahlédnout některou dámu z kruhu šlechtičen, které se zdržovaly u prefekta - snad aby mu připomněly nádheru císařského dvora na pevnině. Snad zahlédne i samotného prefekta, o kterém se říkalo, že je snad císařův příbuzný, bratranec nebo synovec, z několikátého kolene. Ale i kdyby z dvacátého, je to císařská krev. A kromě Griwen nikdo z jejich vesnice žádného dvořana, natožpak císařova příbuzného, ani okem nezahlédl!
    Jak se dlažba směrem k centru vylepšovala, Lina se mezi noblesně oblečenými dámami začala cítit jako ošklivé kačátko. Její prostá sukně a halena, zdobená jen vesnickou výšivkou, se rozhodně hodila více do hostince u brány, než na velkolepé náměstí před místodržitelským palácem. Nekonečné bílé balustrády, kamenné šištice na sloupech, mříže tak jemné, že snad ani nemohly být z mramoru. Jenže byly - a to bylo jen oplocení velkého parku, v němž na konci široké příjezdové cesty pro tři kočáry, lemované alejí stromů, květin a soch, stál samotný palác - desítky oken v průčelí, zlaté kopule na věžích, cimbuří kolem střech - to byla ukázka císařského stavitelského vkusu a bohatství. Když to Lina pozorovala skrz bránu, kterou hlídalo dvanáct císařských vojáků, jazýček vah se přikláněl spíš na stranu bohatství. V dáli u jezírka se natřásalo několik dam v širokých sukních, kolem nich se rojilo služebnictvo, tu se sklenicí vína, tam zas s židlí, polštářem, zlatým míčem na jakousi hru - více se na tu vzdálenost nedalo rozeznat. Na okamžik si představila jak by jí bylo na té trávě u jezírka, mezi dámami od dvora, obletované služebnictvem. Zavřela oči, a nechala se tou představou unášet. Jakoby tam stála - cítila tíhu nabírané sukně s výstuží, hedvábnou spodničku na těle, chuť sladkého pevninského vína na rtech. Nějaký hoch se k ní naklonil, v parádní uniformě se zlatými epoletami, a několika metály na prsou, šeptal jí do ucha… Pak se kolem ní začaly všechny ty odlesky zlata z kašny v rybníčku, nádobí a nábytku točit jako zběsilé, a uprostřed toho bylo černo. Chtěla se vyvléknout a odejít, ale nešlo to, nemohla se toho víření zbavit, a pořád ji to táhlo doprostřed. Měla pocit že ten důstojník jí třese, a chce ji vzbudit, ale nemohla nic dělat. Držela se alespoň jeho hlasu, jakoby to bylo její jediné pouto se světem. Najednou jakoby se roztáhla zamračená obloha, víření zmizelo a když Lina otevřela oči, vyloupl se z jeho středu obyčejný svět, kde byla zase Linou, ale zhroucenou u plotu místodržitelského paláce. Už k ní nepromlouval důstojník, ale vousatý kapitán císařské gardy, který ji držel za rameno, třásl s ní a huboval přitom drsným hlasem zvyklým řvát povely: “Vstávej holka! No tak, děvečko, tady se nesmíš povalovat, jestli je ti špatně, jdi do kláštera požádat sestry, ony se o tebe postarají. Tady nemůžeš zůstat, musel bych tě odvést!”
    Lina ho sice vnímala, ale víc ji zaujal rozruch u jezírka, kde skupina důstojníků zvedala ze země nějakou dámu, a do zmatku se pletli sloužící.
    “Už je mi dobře, děkuju, asi jsem něco snědla, a ta všechna nádhera kolem ...” vymluvila se Lina strážnému s nejnaivnějším pohledem jakého byla schopna, a oprašovala si sukni.
    “Příště dej pozor” káral jí strážný trochu méně přísně, a dokonce ji pustil rameno. “Kdybys nevypadala jako andílek, hned bych tě předvedl k vysvětlení vyšetřovateli. Ale děti nezatýkáme, hahaha!” zasmál se jakoby udělal vtip. Celou tu dobu Lina pozorovala scénu u jezírka. Paní už byla na nohou, a několik dalších dam ji ovívalo vějíři. Vtom se otevřely dveře na ochozu jednoho palácového křídla, a vyběhl z nich voják s trubkou. Jakmile za ním dveře zaklaply, začal troubit nějakou zběsilou melodii. Lině se zdálo že tohle ani nemůže být hudba, kdo by takovou hudbu…. “Poplach! Poplach!” Na strážného který budil Linu, i na jedenáct jeho kolegů melodie udělal zjevně dojem, protože si připravovali zbraně, postavili se po obou stranách brány, a šest z nich ji začalo spěšně zavírat. “Zmiz odsud, když je poplach, nesmíš stát ani u plotu!” Křikl na ni ‘její’ strážný, když chystal zbraň do pohotovosti, a zaujímal postoj pro poplach. Během pár chvil byla vstupní brána zavřená, a všech dvanáct strážných stálo s halapartnami připravenými k útoku, rozletěly se dvoukřídlé hlavní dveře paláce, až od nich sloužící odskočili. Z nitra spěšným krokem vyrazilo několik postav ve dvorských oděvech, a po chvíli za nimi klusal důstojník gardy. Všichni mířili po cestě k hlavní bráně.
    DNF
    DNF --- ---
    Tak zase kousek

    Truna se na Linu nepřítomně zadíval, a začal si prohlížet balíček co mu předala. Když v tom se mu za zády ozval zvuk tříštícího se skla. Truna nahlas vzdychnul, odložil balíček od Liny na bednu určenou k naložení na vůz, a se stisknutými zuby se vydal dozadu zjistit, která část vybavení jeho dílny právě přišla k úhoně. Nemohl si dovolit žádné ztráty na laboratorním skle, dával ho dohromady tolik let .. a tam kam jede, nebude mít možnost sehnat nové. Hlavně ať to není nic z jeho speciálních přístrojů, se ztrátou ostatního vybavení už by se dalo něco dělat i v ... uf, bylo to zrcadlo. Truna skoro cítil balvan který mu spadl ze srdce, zahnal černé myšlenky, a skoro se rozveselil - skleněné zrcadlo sice bylo drahý kus nábytku, hlavně díky vrstvě obsahující stříbro. Ale ve srovnání s laboratoří to byla jen minimální ztráta. "Nemůžeš dát pozor, ty mantáku chromý?" vzkřikl na pacholka který zrcadlo upustil. "Dostaneš o 5 stříbrňáků míň - a buď rád že tě nepředám hlídce! Ty střepy dej do krabice a nalož je taky, a ne že bude nějaký chybět!" Hromoval jako by ho zrcadlo skutečně zajímalo. Alespoň stříbrnou vrstvu z něj později dostane. V myšlenkách si ale už potisící přehrával scénář svého 'stěhování' do Ynguary.
    Ynguara .. město na horním toku Kalky bylo podle počtu obyvatel spíš větší vesnice, i když hrazená starobylou kamennou zdí. V oficiálním císařském ‘cestopise a průvodci po Puuri’ byla Ynguara zapsaná jako zříceniny předcísařského města se skalním palácem, kontrolující pramen řeky Kalka, který tryskal ze skály v jedné z jeskyní pod horami, jejichž nepřístupné skalnaté stěny chránily město ze severozápadu. Skalní palác stál na skále nad městem, přístupný systémem schodišť a dřevěných mostů, a hradby z šedého kamene město chránily ze tří zbývajících stran, kde se rozprostíralo údolí řeky Kalky, pole zemědělců, a dál od cesty pak lesy za kterými se už rychle zdvihaly nepřístupné postranní hřebeny velkých severních hor. Již před převzetím ostrova pod císařskou správu byl palác dlouho opuštěný, a byl spíš zázrak, že se dávno nezřítil do příkopů a soutěsek, které ho obklopovaly. Všechny dřevěné mosty byly zničeny, ať zubem času, nebo lidskou snahou palác odříznout od města. Čas od času se sice našel dobrodruh, který doufal, že vykradači hrobů v paláci ještě něco cenného zapomněli, ale takoví se povětšinou vraceli s prázdnýma rukama. Když se vrátili. Místní časem začali věřit, že na hradě straší mrtvé duše těchto bláznů, do paláce zakázali vstup, a za otázky o paláci, jeskyních a pokladech byl - i pro cizince - pranýř. Když k tomu všemu přidáme polohu města, kde končila cesta, a nedalo se nikam dál jet, není divu, že městečko pomalu upadlo v zapomnění.
    Tohle všechno Truna věděl, jak o úpadku města, tak o nepříliš přívětivé povaze jeho obyvatel. Ale odejít musel. Císař se kdoví proč rozhodl na Puuri utáhnout šrouby, a hlavní město pomalu ztrácelo svou pověst svobodného přístavu, kde na odvážné čeká příležitost. Nyní tu byla až příliš častá příležitost okusit mučidla císařského prefekta, a poté buď vlhkou kobku v jeho vězení, nebo rovnou katovu sekeru. A v nejhorším případě přesun do hlavního města říše, kde císař pro své zajatce, s kterými se už vyplatilo vláčet takovou dálku, jistě neměl nabídku na místo u dvora.
    Truna potřásl hlavou, snažil se více nemyslet na tuhle cestu, a soustředil se na balení laboratoře, o kterou se, po tom strašném zvuku tříštících se střepů, obával snad ještě víc. Pěkně popořadě, napřed bezpečně sbalit, a pak odjet. Ale to tak bezpečně nepůjde.

    Ještě než stihli biřicové zavřít brány na noc, dva po plachtu naložené vozy se vydaly severovýchodní branou na cestu. Pojedou půl noci, až k Feinovu hostinci, kde se cesta dělí na několik menších do různých vesnic v okolí. Ráno se vydají cestou severní, přes vysočinu a její vesničky, a po dvou dnech cesty se připojí k řece Kalka, po jejímž břehu vede stará obchodní cesta, dlážděná velkými bloky kamene. Noc stráví v Mikutově hostinci, a po cestě pak pojedou proti proudu další tři dni, dokud se nedostanou až před Ynguaru. Poslední zbytek cesty pak zabere celé čtyři dni, a budou ho muset urazit po špatné prašné cestě. podhůřím Velkých Severních. Kdoví proč, ale dláždění obchodní cesty končilo náhle když se mu do cesty postavila hora Ratfit, jako předsunutá hlídka Velkých Severních hor. Bylo tomu tak od věků, a snad jen dávno mrtvý pán skalního hradu by dokázal říci, proč nebyla cesta dostavěna až do města. Jakmile vozy vyjedou z Mikutova hostince na břehu Kalky, bude před nimi ta nebezpečná část cesty, kdy nenarazí na žádné lidské obydlí, a budou muset přečkat několik nocí venku.
    Truna je bude následovat dva dni poté co vyrazili, jen co se mu podaří zařídit poslední důležité záležitosti v Hadvanu. Měl by je snadno dohnat po dalších dvou dnech, kdy vozy budou rozbíjet první tábor pod širým nebem, u Kalky, na místě známém jako Dráp.
    Plán Trunovi už po tisící první běžel hlavou, když se večer ukládal ve skoro prázdném domě, kde zbylo jen posledních pár kusů nábytku, příliš velkých na převoz, a příliš obyčejných na samostatný prodej. Když mu nejstarší tovaryš Ginnuk slíbil, že náklad bude hlídat jako oko v hlavě, a za formanem, který si říkal starým jménem Kr-yak, zavřel konečně vrata v průjezdu, ulevilo se mu. Vozy jsou na cestě podle plánu, a teď má na starosti jen svojí osobu a pár posledních schůzek. Schůzek které se nepíší do diáře, a nedomlouvají na rynku u kašny, ani v krčmě, bohužel. Tento způsob života, který poslední dva roky vedl v Hadvanu, ho nikdy nepřitahoval, a teď už se mu začal vyloženě zajídat. Než usnul v posteli pro tovaryše, přikrytý jen režnou plachtou, skoro se na Ynguaru těšil.

    Ráno se Truna vzbudil s kohoutím zakokrháním. Protáhl se na tovaryšské posteli, a její tvrdá prkna a tenký slamník ho vrátily do reality. Snídaně nebude, posluhovačka včera dostala zaplaceno a odešla. Nevadí, měl by mít dostatečnou sumu v hotovosti, s kterou by se mohl stravovat několik dní v místních krčmách. Oblékl si všední oděv, a naposledy pečlivě prošel prázdný dům. Díval se za zbylý nábytek, prošel každou místnost, každou škvíru. Bude mít dnes spoustu běhání po městě, a i po okolí, sem se přijde jen vyspat, a zítra po poledni bude mít připraveného koně s vybavením za severovýchodní branou - a v domě nemusí zbýt nic, co by někdo třeba chtěl najít. Ostatně doufal, že než k tomu dojde, bude tu už jiný nájemník, který smaže každou stopu jeho pobytu v Dusné uličce.
    Všechno bylo v pořádku. Našel zapomenutý amulet pro štěstí, několik zašlých měděných mincí na okně v podkroví, a malou dýku s vykládanou střenkou kterou ztratil před lety. Nasadil si svůj široký klobouk, a už byl na odchodu, když mu do oka padl balíček. Balíček - no ano, ta malá holka včera odpoledne při nakládání vozů! Úplně na balíček zapomněl. Co mu vlastně říkala? několikrát balíček obrátil v rukou, všiml si dopisu pod stužkou, a obzvlášť pozorně si prohlédl stužku a malou pečeť s neobvykle tvarovaným G uprostřed. No jistě, Gwen! Teď mu to došlo, v tom shonu zapomněl, že přijde ještě poslední zásilka materiálu. V dopise bude asi seznam zboží, ale třídit materiál teď nemá smysl - cokoliv mu posílala bude muset vzít s sebou ve svém vaku, když vozy už touhle dobou po krátkém odpočinku opouštějí Feinův hostinec. Vrátil se k vaku ve světnici, a zapečetěný balíček hodil k ostatním věcem, které zítra musí vzít s sebou. Pak už vyšel malou brankou ve vratech, pečlivě za sebou zamkl, a vyrazil na první schůzku, kam jinam než do přístavu.

    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    DNF: No, je pravda, že jsem to odbyla. Lina se nechce moc záplétat s císařskými (a hlavně těmi kdo vzbudili jejich pozornost), ale zároveň chtěla dostát povinnosti, takže tam zašla a zásilku předala. Teď jen nevím, jak bude Truna coby NPC (a adresát) na tohle předání reagovat.
    DNF
    DNF --- ---
    ROBIN_SNNS: Trunu jsi viděla první, tak proč ho trochu nepopíšeš?
    Truna byl spíše pomenší a podle vzhledu starý člověk. I když to mohlo být jen zdání, díky šedivému plnovousu který mu spadal až do poloviny obtloustlého břicha. Přes vizáž dobře živeného staršího pána se ale alchymista pohyboval nezvykle čiperně, a měl šedomodré oči, v kterých to jiskřilo jakoby věděl co přijde ale přesto tím byl udiven jako malé dítě. Zabýval se mícháním lektvarů, což byla profese blízká lékárníkovi, ale díky častému podezření z praktikování magie nebyla až tolik oblíbená. Jestli byli císařští četníci v něčem stejně důslední jako v hraní vrhcábů, bylo to pronásledování magie - a Truna měl na pr vní pohled hezkou alchymistickou výbavu, kterou právě jeden z jeho sloužících pečlivě balil do hedvábných šátků a ukládal do krabic naplněných dřevěnou vatou.
    To ale Linu nezajímalo, a prostě mu podala balíček a dopis od Griven, otočila se, a odcházela.
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    Lina si dodala odvahy a vešla do dvora. Po chvilce hledání Trunu na našla, představila se a předala dopis/balíček. Svoje si odbyla a otočila se k odchodu.
    DNF
    DNF --- ---
    Rudovous rychle sbíhal prudké stráně porostlé křovím i většími stromy, rozryté častými sesuvy půdy, a jenom jeho hraničářský výcvik mu umožnil udržovat poměrně rychlé tempo. Čas od času se rozhlédl po kraji, a snažil se vtisknout do paměti všechny detaily tak, jak ho to učil jeho mistr.
    Byla to poslední dovednost co ho naučil, než musel kvůli císařským odejít z Puuri na kontinent. Na ten vzrušený den, kdy s Mistrem doputovali na každoroční sněm hraničářů Puuri na Hadince, Hadí hoře, Rozeklanci, nebo jak jinak ještě lidé ten černý kamenný masiv jmenovali. Po plahočení černou sutí, na horkém slunci a promrzlou nocí, tenkrát s vyraženým dechem sledoval rozeklané údolí s lesem, údolí v sedle, téměř na vrcholu hory, nad jehož severní i jižní stranou se tyčil špičatý vrchol. Tohle místo vytvořili během věků první hraničáři Puuri, změnili černý písek na vlnění zeleného jezera, a tady se scházeli na sněm každý Madib, svátek konstelace dvou měsíců, který se ostatně běžně slavil po celém Císařství jednou za 3-5 let.
    Rudovous v duchu počítal kolik let od jeho prvního a zároveň posledního sněmu uplynulo ... před dvěma léty to bylo, na podzim, když uprostřed zbarveného listí oázy na vrcholu hory mistr Ruklan s vážnou tváří oznamoval všem, že on a několik dalších mistrů musí odejít na pevninu. Ne na výzkumnou cestu nebo z jiných hraničářských pohnutek, ale tajně zmizet, kvůli císařským špehům, kteří kolem brousí více než obvykle. Kromě toho, podle důvěrných informací se chystalo zatýkání, takže byl nejvyšší čas. Všichni hraničáři, kteří se ještě několik let měli učit od svých mistrů, museli přijmout službu v horách, aby se ztratili z dohledu.
    překážka INT 4 na soustředění na cestu. k6=2=1 + INT 4 = 5. Vyšlo.
    Rudovous se málem natáhl o kmen přes cestu, jak se zamyslel a nesledoval pořádně kudy běží, ale hladce to vybral, a zastavil se na okraji nedávno spadlého stromu. Zahleděl se ještě jednou do krajiny a pokusil se vytvořit si v mysli mapu...
    DNF
    DNF --- ---
    Koukam ze jsem Trunu prejmenoval, ale Tuna zni mozna jeste lip...
    DNF
    DNF --- ---
    Chlap prostě jen dál nakládal. Linu zlobilo že ji ignoruje, ale přece jen se jí klepaly ruce, když se osmělila přiblížit se a postavit před bedny, aby si jí obrovský muž všimnout prostě musel. Žmoulala ruce za zády a pokusila se udělat sladký kukuč:
    překážka 6 na CHArisma, ale medový koláček byl opravdu potentní, po jeho snědení je osoba po 4h schopná "medového úsměvu", který přidává +1 k hodům na pozitivní využití CHA. Máš ještě jeden :) Hod: K6=6 .. je to kurva možný? Já snad změním dice roller :D Takže k6=6=3 CHA=3 bonus +1 = 7 proti překážce 6, podařilo se.
    Chlápek se zastavil, prihlédnul si Linu, a když spatřil její medový úsměv, malinko roztál. Sehnul se k ní, a jí zatrnulo. Smrděl potem, a zdálo se jakoby z něj sálalo červené teplo. Bedny asi byly pekelně těžké ...
    "Mám taky dceru. Jestli nemusíš, ani tam nechoď" kývnul hlavou dozadu směrem k bráně do dvora velkého měšťanského domu. "Já pana Tunu stěhuju. říká se že po něm jdou císařští, a že vlastně utíká. On říká že stěhuje firmu protože tady je moc konkurence. Já nevím, mě zaplatil za odvoz až někam k pramenům řeky Kalka. Jméno si nepamatuju, ale že by tam bylo město... v každém případě" vytrhnul se ze zamyšlení "si nezahrávej, po kom jdou císařští, toho taky dostanou, a svézt se s ním není žádná výhra pro takovou slečínku. A teď už jdi, chci to mít za sebou, ještě dneska vyrazíme s hlavním nákladem."
    Obrovskou tlapou snadno, i když popravdě docela jemně, odsunul Linu stranou, a s heknutím nadhodil další bednu a nesl ji k vozu. Lina se rozhlédla po ulici, do soumraku zbývala slabá půlhodina. Nemá moc času, jestli se zdrží u Tuny tak možná bude hledat nocleh potmě. Jestli ale setkání s Tunou odloží a půjde hledat nocleh, ten už tu zítra nemusí být! Dole na rynku, kam dohléhla, už ponocný zapaloval louče na domech. Hranici dřeva v železném koši právě zapaloval nějaký nedbale upravený vojín i před strážnicí císařských biřiců na vzdálenějším konci rynku. To jí dodalo odvahy.
    Takže kampak?
    ROBIN_SNNS
    ROBIN_SNNS --- ---
    Lina pospíchala uličkami města podle instrukcí k Dusné uličce. Cestou se jí honilo hlavou plno myšlenek - co má být zač ten dopis, jestli přeci jen nezůstat v učení u lékarníka?, kde složí hlavu na noc a proč se pořád vrácí k obrazu toho divného domu?. Navzdory krájicí chleba a vody před chvílí, nebo snad právě proto, ji přepadl hlad a tak se zastavila a podívala do nůše, co ji to vlastně lékarníkova žena přidala. Dva medové koláčky! Jeden snědla a druhý si nechala později. Cestou se ještě doptala trochu doptala na dusnou uličku a za chvíli tam byla.
    Dum obchodníka Truna našla snadno, stály u něj zrovna formanské vozy a jeden forman zrovna nákladal pár dřevěných beden na vůz. Chlap to byl jak hora, vysoký a rozložitý. Lině se příliš nepozdával, protože jeho velikost ji trochu náhaněla strach.
    Přesto se osmělila zeptat.
    "Prosím vás, je tohle dům ochodníka Truna?"
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam