Můj otec je bezva, je s nim legrace, vždycky mi byl podporou. Sice jsem od 2 let vyrůstala bez něj (je mi 26, jemu 54), ale na prázdniny s ním mám ty nejkrásnější vzpomínky. Moc se nevídáme, protože já pendluju mezi Prahou a Francií, a on mezi Ruskem a Španělskem, ale jsme několikrát do týdne v kontaktu (FB, Skype, občas mobil nebo i dopis :-). Je s ním legrace, má rozhled a je skvělý hostitel... No a proč si ho vážím - dycky mě dokáže rozesmát a něčemu novýmu přiučit, a jsem hrdá na to, co dělá. Líbí se mi i jeho životní styl a musím se přiznat, že do svých partnerů vědomě promítám očekávání, který sem odkoukala asi od něj. Možná si ho idealizuju, protože jsem jeho jediná dcera a kvůli tý celoživotní vzdálenosti nebyl nikdy prostor na nějaký konflikty, ale řikám si, proč ne. Takovej pevnej bod v tom šíleným vesmíru. Uf, jak to píšu, jsem z toho úplně dojatá (kap)!