SMRADOCH: asi jo, asi jsem jenom zaujatej v pohledu na něj kvůli tomu, že se na nás jako na malý děti vys*al, matku obral o její byt a my s ní šli bydlet na ubytovnu mezi případy. Udělal si novou rodinu a byt posléze přepsal jen na svou "novou" dceru, čímž mě a sestru de facto vydědil. Za to nepřišla žádná omluva, nic. Sice se teď snaží vídat, ať už aby viděl vnoučata, nebo třeba i mě, ale nevim jestli mám zájem, protože pro mě je to víc nějakej pán, než táta, kterým mi nikdy nebyl. Zážitky z rannýho dětství na něj mám 3, z toho 2 negativní - jednou jak posílá matku ve dvěřích do (|) a ať si jde spát jinam, když přišla pozdě z práce kvůli nějaký veselici. A podruhý jak mě řeže.

Asi je mi prostě nějak teď jedno, že se to snaží napravit (očistit si svědomí) nošením banánů. Vo to kurva nestojim.
Blbý je, že z jeho strany nestojim už asi o nic.

Já vim že chybovat je lidský, odpouštět božský, ale tvl... možná mi to jednou fakt líto bude, ale mě by bohatě stačilo, kdybych ho viděl max. jednou za měsíc na hodinu a ne si nechat každej tejden vozit nahnilý hrušky z Penny nebo whatever shit co mu zrovna vyrost na zahrádce a u kterýho jsem mu milionkrát řekl, že to stejně nesníme.

SYNTAX_TERROR: hele%d svý emoce nezatracuj, to nebylo sdělením. mě šlo jednak o ventilací vlastních emocí a druhak jsem Ti chtěl nastínit nějakou škálu 1 - 10 :)

Otce si bohužel nevážím. Připadá si až trapně moc důležitě. Jeden příklad: nedávno jsem volal s kamarádem, do toho volal otec. Nechal to vyzvánět dlouho, přestože určitě slyšel tón "obsazeno". Za dvě minuty zavolal znova, zase to nechal dlouho vyzvánět. Jako by čekal, že svůj aktuální hovor típnu, abych přijal ten jeho. Volá přece táta! Když jsem mu po ukončení hovoru s kamarádem volal nazpátek, tak od něj zaznělo něco ve smyslu "... ty jsi s někým volal, to nevadí."! Panečku, jak se mi ulevilo, že mýmu otci nevadilo, že jsem si dovolil netípnout druhý hovor a nepřijmout jeho. Jak bohulibě mi odpustil!

Btw nevolal kvůli ničemu důležitějšímu, než jestli nechci přivézt vlašáky.

VYHULENY_UFO: ano, od určitého věku už si člověk za vlastní život fakt může sám :-)

ale pokud si dobře pamatuju, zakladatel klubu má děti a řeší to právě z té pozice "co ostatní sralo na jejich otcích a co možná dělám taky, aniž bych si to uvědomil", což je právě ta zdravá reflexe. Chytří lidé se dokážou poučit i z cízích špatných zkušeností :-)

TRISSIE: jako je to vcelku pochopitelné lidské chování a neznám člověka natolik stoického, který by aspoň čas od času neudělal. Ale když takhle vyjedeš na manželku, která ví, že se u vás v práci propouští a že se bojíš, že jsi na řadě, tak ta to pustí jedním uchem tam a druhým ven, případně tě rovnou upozorní, že chápe, že to máš těžký, ale ať si to laskavě nevyléváš na ní - kdežto to dítě a dcera zvlášť tuhle abstrakci prostě ještě nemá.

To je moc smutný čtení tady, můj otec byl tak trochu mimoň, velice nepraktický, žijící mimo čas a prostor s hlavou v oblacích. Ačkoli lidi moc nevnímal na mě byl nějak napojen a vždycky poznal, co cítím. Velmi mě miloval, byla jsem pro něj to nejdůležitější na světě. Byl tu vždy pro mě připraven mi pomoct. Často si na něj vzpomenu, když je mi smutno.