PATISLAV: aniž bych je chtěl obhajovat, tak musím uznat, že jsem potkal pár myslivců - a třeba i má prateta, náměstkyně ministra životního prostředí Vavrouška (ten první a zatím nejlepší) - šlo o lidi s hlubokým, nejen striktně vědeckým poznáním a pochopením přírody a její "logiky". K lesům měli velmi pokorný a láskyplný vztah, ale uvědomovali si, že je již většina krajiny člověkem natolik proměněna, že jistá míra péče - a tedy upozadění "divočiny" - jsou většinou vhodné. Jako malý jsem se od nich hodně naučil - stopy a stopování, jak číst chování zvířete, jak se sklonit k malém květu zvonku, jak najít vodu. Ale je ta DRASTICKÁ MENŠINA. Většina myslivců - jak mohu vidět když dojedu k nám na statek na vesnici, jsou místní strejcové, kteří
a, chtějí mít vyšší prestiž, baví je "být myslivcem"
b, berou les, honitbu, jako živou spižírnu a sou nasrané na lišky, že jim občas "berou" koroptvičky
c, rádi nosí flintu, chlubí se jí a rádi si zastřílí po hýbajícím se terči
d, jsou rádi, že vypadnou z domu a mohou si s placatkou rumu sednout do klidu krytého posedu, tzv.kazatelny
e, berou to jako rodinnou tradici
f, chutná jim zvěřina
většinou se jedná o fůzi všech těch bodů. Už je to dávno, co se s nimi nepouštím do pří, typu "LIška je promnožená, musí se vždy zastřelit" nebo "Rys ostraovid je škudce přírody, pepa před rokem viděl jak snědl malého koloucha". Nemá to cenu. Bohůžel.