MALKE: no jo, to samý moje máma. Pere se v ní totéž. Dodnes mi přednáší, jak byla celý mládí štíhlounká (což je pravda, když se vdávala, neměla ani 50 kg, ale ona taky je malá), takže jí klidně ve 30 lidi hádali 20, což mně se samozřejmě nestane. A druhým dechem dodá, jak je nutno o manžela pečovat, rodině vařit klasická česká jídla...

GALE: jj, ano, to znám. Jedním dechem "jsi tlustá, podívej se na tu a tu a tu, jak je krásně štíhlá" + "jaktože si nedáš xy"

Jeden "báječný" přístup rodičů:
Přítel není tlustý, ale hubený taky ne. Vždy když přijedeme k jeho rodičům na Moravu, pokaždý se dozví, že mu roste břicho a měl by s tím něco dělat. A v další okamžik maminka naservíruje pečený koleno a brambory s máslem v půl desátý večer. Samozřejmě nesmí chybět nedělní nakládačka řízků se slovy "aspoň nemusíte vařit".

MADIETTA: já tě chápu a myslím,že neděláš nic špatně, já jen to beru podle sebe, protože já měla v dětstvím obsesivní přežírání z dost vážných důvodů, pak jsem zase v šestý třídě nejedla vůbc, tak jestli ho třeba ve škole nešikanují nebo něco takovýho.

MADIETTA: z přístupu mých rodičů k mému jídlu jsme se tady už vypsala. A co mě teda přišlo normální a rozhodně jim dnes nevyčítám byl tento postoj: "A že trvám na určitých pravidlech ohledně jídla? Že chci, aby se u jídla v klidu sedělo u stolu, aby se nefutrovalo u pohádek na DVD, aby se u toho netahaly po stole hračky, že se nad jídlem neofrňuje a nedělají ksichty?"

Měli stejný názor vždycky a většina rodin v okolí taky. Jedlo se v čase jídla, když jedli všichni. U stolu v jídelně, bez televize a hraček, v klidu a dle pravidel (žádný kečup do polévky a hranolky jako zuby). Co se pamatuju, brala jsem to jako fakt. A už ve věku 10-12 jsem to oceňovala při pohledu na ufňukaného a řádně nechutného bratránka, který míchal do polévky kečup a plácal si salám na čelo. Před mým tátou si to nedovolil, narozdíl od před babičkou. Rozhodně bych byla i dnes ráda, kdyby všichni lidé v mém okolí měli taková pravidla zažitá. Třeba že slovo hnusné se vztahuje na Vetřelce, ale nikdy na nic v kuchyni.

Snad jsme tě trochu uklidnila.

jo a ta jeho sebelítostivost. Asi to je, jak říkáš, jeho vlastnost. Nemůže to být i tak, že vidí, jak tě jeho slzičky berou za srdce, a tak se to naučil trochu přehrávat nebo užívat častěji (i podvědomě) ve svůj prospěch? Stejně jako nejedlíci vydírání matky hladovkou?

MADIETTA: ehm - v případě, že se ti podaří neptat se na internetových fórech, nebudou v tvé upřímné snaze hledány mouchy a tobě to sníží zátěž z obav, že něco uděláš špatně.

Co si tak pamatuju cos psala, tak jíte normálně, synátora baví cvičit s tátou a je ještě hluboko před pubertou, kdy se mu bude postava měnit. Dala bych na slova doktory a nijak to nehrotila.

Když už budeš hledat někdy kvůli jídlo psychologa, tak dokud je dítko na ZŠ, tak nejefektnější verze úpravy je najít někde rodinného terapeuta. Chodí tam co nejvíc lidských členů domácnosti zaráz a chodí se třeba jednou za měsíc.

Aktualizovaný adresář zde

https://docs.google.com/spreadsheet/pub?hl=cs&hl=cs&key=0AjhVgKiPKTzvdGduTVlkQ3BFYlNVWkhKQ2pQd0t5V2c&single=true&gid=0&output=html

MADIETTA: ja prece nerekla, ze se na to mas vykaslat, reagovala jsem jen na to, ze za tim pokazde nemusi byt psychicka nevyrovnanost.
Co fungovalo na tebe? Uz kdysi davno na jinem serveru jsem cetla, jak usilovne bojujes se svym udelem. Nefungovala by na nej stejna paka?
Nicmene si myslim, ze by ti mel poradit nejakej odbornik. Nemusis tam hned vlacet jeho, tobe by mohl poradil jak se takova situace kociruje.

BERUSKA_CA: tak proto je právě přece můj úkol s tím něco dělat, ne jeho.

ARGANNAH: lítostivý pláč, ne hysterický. Jemu prostě přijde všechno líto, když není po jeho. Strašně rád se lituje, rochní si v tom.

Bohužel to můžu vyčítat jen sobě, on je totiž moje kopie, prakticky ve všem. Taky jsem jako dítě byla sebelítostivá chudinka, taky jsem shnilá a mlsná, taky nemám ani zblo pevné vůle, u ničeho nevydržím, nejradši se válím a konzumuju dobrůtky... nemůžu mu to vyčítat, když se dokonale pomamil, žejo. To nemohl zdědit alespoň trochu superkvalitních genů svého otce? :-(

MADIETTA: treba si jen neuvedomuje,co muze nastat z dlouhodobeho hlediska. V urcitem veku si lide spoustu veci nepripousti. Mnoho deti nechape, ze se maji ucit co nejlepe aby pak mohli delat lepsi praci a kdyz jim to dojde, byva nekdy pozde. Ve dvaceti taky clovek obvykle nema hruzu ze starnuti a tak podobne. Proste muze mit jen dojem, ze se ho to netyka. A zvlast, pokud se mu deti neposmivaji a normalne s nimi vychazi, nevidi tu hrozbu, kterou vidis ty.

Po pravdě řečeno mě tady z toho chytá taková beznaděj. Zdá se, že ať udělám co udělám, bude to špatně. Kdybych ho nechala, ať si pro mě za mě jí co chce, bude mi to pak hozeno za vinu, že je tlustej a má celoživotní problémy. Když se snažím o nápravu, a ještě to ani nedělám nijak násilně, je mi vyčteno, že ho kontrolováním jídla traumatizuju a možná i nechávám hladovět. A že trvám na určitých pravidlech ohledně jídla? Že chci, aby se u jídla v klidu sedělo u stolu, aby se nefutrovalo u pohádek na DVD, aby se u toho netahaly po stole hračky, že se nad jídlem neofrňuje a nedělají ksichty? Předpokládám, že i zde vytvářím nějaké trauma. Takže si myslím, že se na to asi vybodnu a pojedu si po svým, on si stejně jednou najde něco, co mi by vyčetl...

ARGANNAH: zatím jsem to řešila pouze s dětskou doktorkou. Na tahání po specialistech mi přišlo brzo - není obézní, pouze oplácanej. Změřila ho, zvážila, promluvila s ním i se mnou, ptala se na jídelníček. Konstatovala, že je pořez a že má sklony k přejídání, jídelníček shledala uspokojivým.