Vrátila bych se k tématu ze záhlaví... "obezita a psychické problémy"
Nevím, jak se mám vypořádat s myšlenkovým stavem, v němž nejsem schopná "pochopit", že teď už obézní nejsem a nemusím se tedy tak cítit a připadat si kvůli tomu méněcenná.
Jedna věc je porucha percepce, se kterou teda nevím, zdali něco udělám, protože v zásadě pořád vidím v zrcadle to samý. A druhá věc je, že z nějakého důvodu shledávám důležitým, aby mě tak viděli i ostatní. V poslední době se mi dvakrát stalo, že jsem potkala dávné známé, kteří mě naposledy viděli, NEŽ jsem ztloustla. Proběhlo běžné "sluší ti to, vypadáš dobře" - a já jsem v obou případech považovala za nutné jim říct "no jo, ale tos mě měl/a vidět ještě před rokem, já byla šest let tlustá jako prase". Vypadlo to ze mě úplně automaticky. Měla jsem pocit, jako že bych byla podvodník, kdybych to neřekla.
Připadám si jako blbec. Místo abych se radovala, že jsem na sobě zapracovala, zlepšila si zdraví a kondici i vzhled, tak chodím a obrazně řečeno se rozhlížím, kdo na mě ukáže prstem a zařve "na co ty si hraješ? Vždyť jsi tlustý prase!"
Mám šanci, že se to zlepší?