MAR_TINA: já jsem dost nerd. Za počítačem váha nevadí, oblečení mě moc nebere a to základní se dá v klidu nakoupit třeba přes bon prix - plavky mají , teď jsem v nich byla 14 dní v Chorvatsku. Na potíže s pohybem jsem zatím mladá (29; ale jejich očekávatelnost je jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla zhubnout - jsem biolog, vím, co můžu čekat). Na lidi seru (doopravdy :) Většinou se pohybuju se sluchátkama na uších a v MHD s knížkou před očima, takže pokud někdo zírá nebo komentuje, ať si to užije, já o tom nevím.). Ulička v buse je opruz, ještě větší zábava je jet v buse někam daleko vedle máti, která je o něco málo lehčí než já - má ty tebou uváděné míry, já mám 42, čili se vedle sebe docela mačkáme, ale to je problém trvající co? Tejden do roka? Tlustá jsem odmala, v jedenácti mne doktorka posílala k obezitologovi - to jsem vážila tolik, co bych měla vážit teď. (Nezměnil to ani fakt, že jsem v té době hrála závodně stolní tenis, takže jsem měla 3x do týdne tréninky a občas o víkendu turnaj.) Měla jsem dost času si zvyknout.
Zrcadlo fakt neřeším. K máminu zděšení (ona je ze své váhy ve stresu prakticky celej život, furt zkouší nějaké diety, halí se do vytahanejch tmavejch hadrů...) jsem si zrovna nechala udělat v ložnici vestavnou skříň se zrcadly na dveřích, takže vstanu a vidím se v celé kráse. To by máma nevydejchala :)
Jo, objektivně: není to zdravý, občas se člověk cejtí jak pitomec, když něco v krámě smete prdelí apod., ale že bych denně narážela na problémy, denně mne to stresovalo, denně byla nešťastná z toho, kolik vážím? To se mi za ty roky fakt ještě nestalo. Přece se nezastřelim jenom kvůli tomu, že jsem tlustá.