Já přemýšlím o tom postoji "že se ty holky nestydí". Ten je celkem všudypřítomný - tlustá ženská by se měla stydět, že je tlustá, a něco s tím dělat, je ostuda být tlustý...

Když odhlédnu od zdravotních aspektů tloušťky, které ani u tlouštíků nejsou vždycky stejně vážné: proč bych se měla STYDĚT za to, že jsem tlustá? Jsem myslím docela dobrý člověk, žiju život, jak nejlíp umím, snažím se být dobrou matkou, snažím se stále zlepšovat ve své práci, mám v životě přátele a zájmy a spoustu činností, snažím se o sebe pečovat... ale celý můj život, všechno mé snažení je naprosto bezvýznamné ve srovnání s tím, že jsem TLUSTÁ. Tloušťka neguje všechno pozitivní a zůstává jen pocit, že je třeba se za sebe stydět.

V článku je to vyjádřené hned v prvním odstavci: jak se ty holky na letišti mohly smát a vtipkovat spolu, jak si mohly užívat dovolenou, jak si mohly dát něco k jídlu, když jsou tak TLUSTÉ? Ten údiv a pohoršení, že tlustý člověk také žije jako jiní lidé, že vůbec může prožívat nějaké pozitivní emoce a celkově tak nějak normálně existovat, namísto aby makal doma na rotopedu a jedl mrkvový salát a STYDĚL SE.

AIJA: spíš buldoga

TAPINA:
Halina asi má za předka nějakýho bígla:-)

Tak jako on přístup k jídlu rozhodně i genetický je. Jinak by neexistovala plemena psů, jejichž příslušníci se všichni do jednoho přežírají a majitelé je musí držet na pečlivě odměřených dávkách, ať už žijou kdekoli, mají jakoukoliv náplň dne a jejich jediným společným znakem jsou společní předci při vzniku plemene. To je prostě fakt, ze kterého je třeba vycházet a pracovat s tím, že člověk na rozdíl od psa má rozum.

CARODEJNICE: píšu, taky do Kalorických tabulek. Všimla jsem si u sebe, že ty excesy mám tendenci jako zapomínat, ale ne, hezky masochisticky je tam prdnu, vylítne mi pak obr číslo a už se pak nedivím. Dřív jsem se strašně po ztloustnuti divila. Jak to? Vždyť nic nejím. Ale selektivní paměť je svinstvo. Taky jsem u sebe vypozorovala, že moje tělo zareaguje s hrozným zpožděním, jak na excesy, že mě to nepotrestá hned,ale až v době, kdy jdu do sebe, stejně jako hrozně dlouho trvá, když mě "odmění" úbytkem.

TEKKIT: on ten jídleníček vyvěšený v hlavě se utvoří docela rychle. A tu pauzu bych klidně doporučila i přes nedosažení ideální váhy. Nelze tři roky v kuse neustále "hubnout". Jakmile se podaří dosáhnout nějaké přiměřené stravy a návyku na pohyb (nemusí to být jenom sport, prostě dost pohybu v běžném dni) , dá se klidně střídat půl roku udržovací režim a pak zas nějaké měsíce ten hubnoucí.

MARKYSHA: rozumím, určitě máš pravdu že to musí mít řád. Problém, ale vidím právě v tom jestli je možné dlouhodobě striktně dodržovat nějaký rozpis, byť tedy s nějakým pravidelným bonusem...

předpokládám že po dosažení nějaké kýžené mety (ehm, ale ženská nebude nikdy spokojená že?:)), by člověk už měl mít tolik informací (složení potravin, množství...) a "sebeznalosti" /co mu osobně funguje a co ne/, že by snad mělo být možné mít takový jídelníček "vyvěšený v hlavě" tak nějak dle potřeby. Zjednodušeně řečeno: pokud máš jít s přítelem na výroční večeři, tak se neomezuješ, ale přizpůsobíš tomu jídelníček před a po...

oproti tomu systém "každou středu jeden dortík" mi přijde naprd...

TEKKIT: no a to je ten průser u obézních, ti jak to nemají vyvěšený v hlavě a na lednici, tak se dostanou velice rychle zpátky. Možná mluvíme o tom samým, určitě není v lidské přirozenosti se navždy zřeknout všeho nezdravého, jen je dobré si prostě řízeně zařadit do jídelníčku něco nezdravého, ale tak aby to bylo v plánu a nebylo toho moc nebo často. Hlavně ne výjímky, to je cesta do pekla.