TEKKIT: ona je otázka co bylo dřív, jestli slepice nebo to vejce. Mám podezření že lidi tloustnou z toho sebenepřijetí, roztáčí se tam kola zpětnejch vazeb - spirála smrti.

MADIETTA: ono to tak ale je. Obezita je obecně vnímána jako vlastní selhání. Lidi se za vlastní selhání stydí, to je normální...Odráží se to potom i v tom vnímání NORMÁLNÍCH (záměrně nevolím tvé "štíhlých", řekněme že jsou lidé obézní - normální - štíhlý) lidí. A "jak se sebou může být TAKHLE spokojená?"??? No ona jednoduše není spokojená...

Mám známého. Kdysi dávno v autoškole málem zabil nějaký děti na přechodu a v hlavě se mu udělal blok. Zkusil tu autoškolu ještě párkrát, ale prostě to nejde...A je "spokojenej". Kolikrát breptá jak je to fajn, že auto vlastně nepotřebuje, nemusí stát v zácpách, pro děti do školky zajede manželka, na dovolenou řídí taky ona...prostě paráda. Před kámošema v hospodě je to trapný, ale zvykneš si na všechno...

Ale kdybych přinesl kouzelnou hůlku a nabídnul mu že mávnutím může umět řídit, nebude mít strach, jako by jezdil od nepaměti, TAK TO BERE VŠEMA DESETI! On ten jeho stav totiž není spokojenost, je to série selhání která došla k vnitřní rezignaci. Už není schopen se postavit sám sobě, vydolovat tu odvahu a ten problém řešit. A tou zdánlivou "spokojeností" se mozek vyrovnává sám se sebou...

Takže kdybych měl tu hůlku kolik "takhle spokojenejch" holek by chtělo ať je nechám jak jsou?

link: http://www.psych.estranky.cz/clanky/obranne-mechanismy-psychiky/ego-obranne-mechanismy.html

ARGANNAH: jenže v očích štíhlých lidí je jediný povolený a pochopitelný přístup k vlastní tloušťce stydět se za to. "Jak to může neřešit?" "Jak se sebou může být TAKHLE spokojená?"

To jsou extrémy tady zase. Ten článek je stupidní hejt, to má teda Madietta recht, ale reagovat na něj diskusemi, jestli ty holky mají nebo nemají morální právo být na svojí tloušťku hrdé, je zas druhý extrém. Znám tlouštíků dost, většina se teda tajně nenávidí, ať nastavují světu tvář jakou chtějí, ale ti, co to zvládají, to nemají nastaveno ve stylu "super, jsem borec, podívejte na toho senza pivasa", ale spíš ve stylu "ok, mám pupek a dvacet kilo nadváhu, teď s tím momentálně nemůžu/nechci/nezvládám nic dělat, ale proto se ještě neposeru a komu se to nelíbí, ať se dívá jinam". A to je dost něco jiného než hrdost na vlastní nadbytečný tuk.

Takhle být hrdá na obezitu je nebezpečný nesmysl, ale když člověk do té obezity dopracuje, tak zdravé zhubnutí není otázka týdne, do té doby v tom těle musí žít a připadat si méněcenná a trápit se někde zalezlá doma je blbost a kontraproduktivní, takže doporučuju polib mi mou tlustou prdel postoj.

MAR_TINA: měla jsem 90 kilo a dokázala jsem ujít půl kilometru s dvacetikilovým dítětem na jedné ruce (a druhého půl kilometru na druhé). Říkejte mi mamatank. :-D

To mi připomnělo, jak se tuhle v jednom klubu zasloužilá štíhlice chlubila, že nedokázala dát vyčůrat 2 leté dítě, jak byla celý život hubená. [ LEA1 @ Spolek přátel Mistra Babici aneb čvachtající manžové - Xylofon orchestra, přiduj cibul a dělej to honinu ] Neunést 25% své váhy ani chvilku, to chce hodně malou kondici. Vzpoměla jsem si na ni při zalévání ze dvou konví (25kg, 12,5 v každé ruce).

Začínám se víc klonit ke snaze o zdravé funkčí tělo a ducha, než nějaké usilování o vzhled.

Mě by zajímalo, jak by se autorka článku popasovala s otázkou, zda smějí být veselí, šťastní a bez mindráků cojávím třeba jedinci po amputaci.

MUI: a nejsou oni spíš tou reakcí na mocné pronásledování a šikanování?

MUI: jenomže to tady vůbec není issue, autorka se pohoršuje jednoduše nad tím, že ty holky žijou, radujou se se života a v horku si vezmou kraťasy.

MUI: s tím souhlasím naprosto. A přijde mi smutný, jak lidi málo využívají svoje vrozené fyzické schopnosti.

Ale to nijak neospravedlňuje napsání článku s dlouhým popisným odstavcem o druzích a množství špeku na tělech děvčat a pohoršením se nad tím, že se holky smějí, radují a letí na dovolenou.

Paní může bojovat za víc pohybu do škol nebo zákaz automatů na sladké pití, ne štítivě popisovat faldy. Krom toho ty její kecy o "obavě ze spuštění anorexie" jsou dost mimo, jednak je přejídání u někoho taky porucha, jednak se u dětí tloustnutí řeší změnou jídla a aktivity celé rodiny, ne kecama "jsi tlustá dcero, něco dělej".

MUI: tohle je samozřejmě pravda (taky jsem se zaradovala, když jsem po zhubnutí najednou bez problémů dokázala věci, které mi předtím šly obtížně; na druhou stranu, když člověk plíživě tloustne, kolikrát si neuvědomuje, jak fyzická omezení postupujou) - ale to furt neznamená, že by se za sebe člověk měl v běžném životě stále stydět, měl by se snad za sebe stydět každý, kdo má nějaké zdravotní omezení, které mu neumožňuje plnohodnotný pohyb? Měl by se stydět každý, kdo není fyzicky dokonalý?