Takhle být hrdá na obezitu je nebezpečný nesmysl, ale když člověk do té obezity dopracuje, tak zdravé zhubnutí není otázka týdne, do té doby v tom těle musí žít a připadat si méněcenná a trápit se někde zalezlá doma je blbost a kontraproduktivní, takže doporučuju polib mi mou tlustou prdel postoj.

MAR_TINA: měla jsem 90 kilo a dokázala jsem ujít půl kilometru s dvacetikilovým dítětem na jedné ruce (a druhého půl kilometru na druhé). Říkejte mi mamatank. :-D

To mi připomnělo, jak se tuhle v jednom klubu zasloužilá štíhlice chlubila, že nedokázala dát vyčůrat 2 leté dítě, jak byla celý život hubená. [ LEA1 @ Spolek přátel Mistra Babici aneb čvachtající manžové - Xylofon orchestra, přiduj cibul a dělej to honinu ] Neunést 25% své váhy ani chvilku, to chce hodně malou kondici. Vzpoměla jsem si na ni při zalévání ze dvou konví (25kg, 12,5 v každé ruce).

Začínám se víc klonit ke snaze o zdravé funkčí tělo a ducha, než nějaké usilování o vzhled.

Mě by zajímalo, jak by se autorka článku popasovala s otázkou, zda smějí být veselí, šťastní a bez mindráků cojávím třeba jedinci po amputaci.

MUI: a nejsou oni spíš tou reakcí na mocné pronásledování a šikanování?

MUI: jenomže to tady vůbec není issue, autorka se pohoršuje jednoduše nad tím, že ty holky žijou, radujou se se života a v horku si vezmou kraťasy.

MUI: s tím souhlasím naprosto. A přijde mi smutný, jak lidi málo využívají svoje vrozené fyzické schopnosti.

Ale to nijak neospravedlňuje napsání článku s dlouhým popisným odstavcem o druzích a množství špeku na tělech děvčat a pohoršením se nad tím, že se holky smějí, radují a letí na dovolenou.

Paní může bojovat za víc pohybu do škol nebo zákaz automatů na sladké pití, ne štítivě popisovat faldy. Krom toho ty její kecy o "obavě ze spuštění anorexie" jsou dost mimo, jednak je přejídání u někoho taky porucha, jednak se u dětí tloustnutí řeší změnou jídla a aktivity celé rodiny, ne kecama "jsi tlustá dcero, něco dělej".

MUI: tohle je samozřejmě pravda (taky jsem se zaradovala, když jsem po zhubnutí najednou bez problémů dokázala věci, které mi předtím šly obtížně; na druhou stranu, když člověk plíživě tloustne, kolikrát si neuvědomuje, jak fyzická omezení postupujou) - ale to furt neznamená, že by se za sebe člověk měl v běžném životě stále stydět, měl by se snad za sebe stydět každý, kdo má nějaké zdravotní omezení, které mu neumožňuje plnohodnotný pohyb? Měl by se stydět každý, kdo není fyzicky dokonalý?

MUI: je to tak, vyžral sem se o cca patnáct kilo, a už to na sobě dost cejtím, některý pohyby typu natočení horní půlky těla už rozhodně nejsou co to bejvalo. O to víc mě fascinujou ty případi, co maj ještě o další pětadvacet kilo víc a libujou si, jak se cejtěj fit a krásný uvnitř.

MART1NKA: tak co si na sebe někdo navleče, leckdy nechápu, ale to nechápu i v případě křivých nohou apod., nicméně mě to neuráží a když se v tom necítí blbě, jejich věc.
Já třeba s obezitou řeším celý život, dělám s tím něco, ale to neznamená, že si nesmím dát něco dobrého na veřejnosti, jít se bavit, smát se a jinak si užívat života.

A vlastně, jak si kdo může dovolit, někomu zazlívat, že je šťastný?!!!
To je smrtelný hřích, závist. Obžerství taky, ale závist mi přijde horší.

MART1NKA: autorka trochu vypadá, že je na opačném konci spektra. Neustále cele bojuje za svoji štíhlost, v jejím věku už trochu nepřirozenou, když jí dá tolik práce. (A z mého pohledu je její štíhlost už trochu nepohledná.)

Taková žena se může docela dost trápit (může, nemusí. Vůbec neříkám, že štíhlá znamená smutná nebo nešťatstná.) Představuje si, že štíhlá = krásná = šťastná. A dosáhne / udrží štíhlost a najednou zjistí, že ta rovnice v některém bodě neplatí. Bohužel často dojdou takové ženy k názoru, že jsou štíhlé málo a když ještě uberu, začne to platit.

Pak autorka potká na letišti tři šťastné velrybky a měla by připustit, že jsou tlusté a ošklivé a šťastné, tedy je v její rovnici někde chyba. Přijít na to, že ty veličiny až tak moc nesouvisí, se jí možná nepodaří nikdy.

MART1NKA: Ne, nepřijde mi nikterak závadné, že je někdo hrdý na svoje tělo a cokoli, co s ním provedl - někdo je pyšnej na to, že denně cvičí, aby měl ramena jako Arnold nebo pěkně tvarovaná lýtka, někdo hrdě vystavuje silikozy nebo půlhektarovou kérku, tak proč by někdo nemohl mít dobrý pocit z toho, že je tlustý? Některým lidem se to líbí, stejně jako silikozy nebo tetování nebo svaly stáda býků, no.

No a pokud má někdo se svým vzhledem problém, tak ať ho řeší. Pokud se někdo přejídá z depresí, tak fakt nepomůže, když mu řekneš, že je tlusté prase a má se stydět, je pravděpodobné, že se stydí za nadváhu i za tisíc dalších věcí. Pokud je mu to jedno, tak mu to možná přestane být jedno a stydět se bude, ale k čemu to je? To by jako všichni, co se ti nelíbí, měli nosit burku a neustále plakat nad svým osudem?

Jo, tak se nějaký člověk nějakým způsobem dopracoval k metráku nadváhy. Jestli to bylo ze stresu nebo z nerozumu, je vcelku jedno, a kdo nikdy neudělal nic nerozumného, ať si jde přeleštit svatozář a neotravuje. I když se rozhodne, že chce zhubnout někam k normálu, má práci na několik let a bude stejně nějakou dobu vypadat jako tlusté prase. To má teda zalézt s náklaďákem celerových listů do sklepa a běhat tam okolo té hromady listí tak dlouho, dokud ten metrák neshodí, aby náhodou neurazil něčí estetický outlocit? Nebo si neustále veřejně rvát vlasy, že dopustil, aby se stal takovou ohavnou velrybou? I tlustí lidé jsou kurvaaleuž lidé, tak proč by se nemohli radovat, nosit pěkné oblečení nebo se povalovat na pláži?

Mimochodem, tuhle jsem zahlédla reklamu ve stylu "tip na skvělý den? pevný zadeček!" (následovala chvála jakéhosi přípravku. TO mi připadá mnohem víc nemocné, než že si devadesátikilová holka řekne "no a co, tak jsem tlustá".