CARODEJNICE: Jistě. Chodila jsem teď půl roku k Cajthamlové, absolvovala nějaké ty bodystaty a na tomhle základě jsem dost radikálně přehodnotila svoji dosavadní představu o svém těle a jeho deficiencích. Například jsem se dozvěděla, že i přesto, že mám přes 130 kg, mám přebytečného tuku pouze necelých 15 kg, zbytek je fyziologický tuk a hlavně obrovské svalstvo, což je prostě genetika a s tou v podstatě nic neudělám (a popravdě ani nechci, jsem na ty svaly docela pyšná). Těc přebytečných patnáct kilo je potom viscerální tuk a Cajthamlová mi půl roku dokola opakovala, že to není z přejídání jako takového, ale z příšerného stresu, a že se to nedá vyřešit jiným jídelníčkem, ale změnami jiného typu. A taky mi řekla, že ten stres a všechny věci okolo toho pro mě představují podstatně vyšší zdravotní riziko, než ta nadváha jako taková.

Takže možná že nejzdravější ze všeho ve skutečnosti bude definitivně se na veškeré diety vykašlat a namísto letitého sebetýrání a střídání období hyper-kontroly v jídle a naprosté nevázanosti bude rozumnější v klidu se naučit jíst normálně a soustředit se na uvolnění, odstranění stresu, některé životní změny a hlavně zahození nejrůznějších nesmyslných indoktrinací, které si člověk nese s sebou životem a baští je i s navijákem. Což je v kostce přesně to, co píše Big Beauty. A taky píše, že v životě nebyla tak zdravá, jako když přestala s dietami a následným přejídáním. Takže asi tak.

AIJA: Takže taková pooperační dieta :)

AIJA: to je nějaký tajný výzkum inteligence a ovlivnitelnosti.

NYX: a při průchodu kolem pekárny radši zadržíš dech, co kdyby byl ve vzduchu nějaký cukr

AIJA: http://www.hubnuti-a-dieta.cz/slozeni/
Denní příjem 414 až 552 kcal

to se v prubehu dne olizuje proteinova tycinka a obcas se doplni multakem? :)

ARGANNAH: Sbírám poslední dobou odvahu k podobnému velkému kroku ukončení veškerých diet. Tohle by mě docela zajímalo... mohla bys napsat víc?

ARGANNAH: No tahle holka má fakt šmrnc, ale nelouskala jsem to zatím. Já osobně se snažím brát se jako osobnost, nemít nenávist k sobě kvůli těm mým prohrám se sebou, co se týče obezity, ale stejně budu neustále bojovat a chci být aspoň v pásmu mírné obezity, když ne nadváhy (člověk si nemá dávat moc daleké cíly, takže na štíhlou nepomýšlím). Vadí mi to samozřejmě i co se týče vzhledu a neustálému shánění hadrů, ve kterých člověk nevypadá jako tetička Milča nebo naopak Pivrnec, ale taky ten pohyb, ta neohrabanost, funění, tlačení špeků, jejich natřásání atd. to mě vysloveně leze krkem, obzvláště s dětma. Dohánět už dost rychlýho Toníka s výhledem na to, že mladší dcerka bude chodit už skoro o rok dřív než on a má dost sebevražedný sklony....navíc mě osobně děsí to, že jednou mu "dojde", že jsem tlustá a bude se za mě stydět nebo se prát kvůli tomu, že se mu kvůli mě posmívají, to nechci dopustit. Myslím si, že obezita je prostě nemoc (hlavně psychická) a má se s ní bojovat. Neznám tedy její důvody, ale nesmiřovala bych se s tím, rozhodně ne.

TEKKIT: ona je otázka co bylo dřív, jestli slepice nebo to vejce. Mám podezření že lidi tloustnou z toho sebenepřijetí, roztáčí se tam kola zpětnejch vazeb - spirála smrti.

MADIETTA: ono to tak ale je. Obezita je obecně vnímána jako vlastní selhání. Lidi se za vlastní selhání stydí, to je normální...Odráží se to potom i v tom vnímání NORMÁLNÍCH (záměrně nevolím tvé "štíhlých", řekněme že jsou lidé obézní - normální - štíhlý) lidí. A "jak se sebou může být TAKHLE spokojená?"??? No ona jednoduše není spokojená...

Mám známého. Kdysi dávno v autoškole málem zabil nějaký děti na přechodu a v hlavě se mu udělal blok. Zkusil tu autoškolu ještě párkrát, ale prostě to nejde...A je "spokojenej". Kolikrát breptá jak je to fajn, že auto vlastně nepotřebuje, nemusí stát v zácpách, pro děti do školky zajede manželka, na dovolenou řídí taky ona...prostě paráda. Před kámošema v hospodě je to trapný, ale zvykneš si na všechno...

Ale kdybych přinesl kouzelnou hůlku a nabídnul mu že mávnutím může umět řídit, nebude mít strach, jako by jezdil od nepaměti, TAK TO BERE VŠEMA DESETI! On ten jeho stav totiž není spokojenost, je to série selhání která došla k vnitřní rezignaci. Už není schopen se postavit sám sobě, vydolovat tu odvahu a ten problém řešit. A tou zdánlivou "spokojeností" se mozek vyrovnává sám se sebou...

Takže kdybych měl tu hůlku kolik "takhle spokojenejch" holek by chtělo ať je nechám jak jsou?

link: http://www.psych.estranky.cz/clanky/obranne-mechanismy-psychiky/ego-obranne-mechanismy.html

ARGANNAH: jenže v očích štíhlých lidí je jediný povolený a pochopitelný přístup k vlastní tloušťce stydět se za to. "Jak to může neřešit?" "Jak se sebou může být TAKHLE spokojená?"

To jsou extrémy tady zase. Ten článek je stupidní hejt, to má teda Madietta recht, ale reagovat na něj diskusemi, jestli ty holky mají nebo nemají morální právo být na svojí tloušťku hrdé, je zas druhý extrém. Znám tlouštíků dost, většina se teda tajně nenávidí, ať nastavují světu tvář jakou chtějí, ale ti, co to zvládají, to nemají nastaveno ve stylu "super, jsem borec, podívejte na toho senza pivasa", ale spíš ve stylu "ok, mám pupek a dvacet kilo nadváhu, teď s tím momentálně nemůžu/nechci/nezvládám nic dělat, ale proto se ještě neposeru a komu se to nelíbí, ať se dívá jinam". A to je dost něco jiného než hrdost na vlastní nadbytečný tuk.