TEKKIT: já ve stresu taky moc nejím. jenže zároveň jsou v těle vyplavené hormony jako kortizol a ty ukládají to málo jídla do tuku.

ILLUZE: jako úplně tě chápu, mně to nezdržitelně stoupalo 4 roky o 5-7 kilo ročně. Ani dieta od Cajthamlové a pohyb to nezastavily.
Takže hele tělo, klídek máš, jídlo máš, pohyb máš, terapii máš, meditovat se učím, takže teď zas 6-12 kil ročně dolů, jo ;)

ILLUZE: "omylem" ztratit 4 kila při tvojí (ne)výšce, klobouk dolů!
(Chci taky.)

KOCHANSKA_CH: borec!
Ale teda to je hřích, vykrmit ho o 40kg!

KOCHANSKA_CH: Fór je v tom, že jídlo v hubnoucím režimu vůbec nemusí být drahé. Naopak.

Ale fakt klobouk dolů, jak se mu v podobném prostředí povedlo se vyhrabat z toho ven.

MADIETTA: I kdybys tento stav jenom udržela, je to dobrý! :-)
Synovci byli vykrmeni do obezity. Ten starší ve dvaceti letech přišel na to, že už obézní být nechce. Obrátil se ne mě, něco jsme probrali, půjčila jsem mu literaturu, odkázala na weby. Nějakou dobu o tom špekuloval a pak se pustil do totální změny stravování. Naštěstí uměl obstojně vařit a jen se zdokonalil. :-) Během necelého roku ubyl o 40 kilo a drží se. Nachodil desítky kilometrů. Mám z něj fakt radost! Bydlí u rodičů, takže sestra občas prská, že je jeho jídlo drahý, ale suroviny mu kupuje. On zas nemá problém pro celou rodinu navařit jedno jídlo a pro sebe extra, takže jí ušetří práci.
V rodině mám ještě pár obézních, někteří už k hranici morbidní obezity. Ale nenapadlo by mě jim něco říct, zahlížet na ně nebo je mít míň ráda.

Já jsem byla obézní, dokud jsem měla neléčenou depresi. Jsem ten typ, který stres a deprese zajídá, hladiny kortizolu vystřelují do nebes. Ale samozřejmě že jsem se k té obezitě projedla, ta kila na mě nenaskákala sama. Jakmile jsem začala brát antidepresiva, shodila jsem za rok a půl bez jakékoli "diety" 33 kg. Z toho jsem pak během dalších 5 let plíživě nabrala zpátky 7 kg. Takže teď už jsem jenom tlustá. Bohužel kombinace pokročilý věk - rozhašený metabolismus - sedavý způsob života - lenost k pohybu mi moc nepomáhá. Ale snažím se. Jako fakt hodně.

LUCIASHECK: trochu nevim, proč jsem v klubu obezita, protože mám opačný problm/občas prostě nemám chuť k jídlu, občas se donutim, občas sním i "slona"- s klidným svědomím/ Ale ti, co nejvíc resi, jak jsem hubena, jak si mě vykrmi a kecy v kleci, tak ty pak nejvic resi, že mám třeba 3kg navíc. Tyhle lidi si kompezujou svoje mindraky a s tím nic neděláš. Dala bych emotikon, ale nevím jaký :)

MARKYSHA: hele, tohle je strašně zvláštní aspekt povahy a té situace...
chodívala jsem v Brně za kamarádkou - bydlela v domě, poskytujícím byty a zázemí tělesně postiženým
jednou mne překvapil řev a nadávky z chodby - nečekala jsem to...
a V. mi řekla, že to bych se divila, jak si lidé v podobné situaci dokáží vzájemně a systematicky ubližovat, že tam je ta nenávist paradoxně ještě znásobená...

a pak jsem takhle chodívala plavat v Podolí a tam pravidelně stávala ve sprchách a u sušáků holka - očividně anorektička - ta nenávist a pohrdání k nám všem ostatním v jejím pohledu byla doslova hmatatelná

SAT_ANN: a viděla jsem tu snahu, v létě, chtěla na procházky, čas byl, počasí, ale na konci prázdnin zjistla, že dvakrát týdně na méně než hodinu bylo její maximum. Lehcé cviky u videa doma pravidelně dlouhodobě neudrží spousta lidí. Atd.

Prostě než se kouknu na někoho skrz prsty, kouknu se na sebe. Moje hříchy třeba nejsou tak vidět jako špeky.

SAT_ANN: než to začnou všichni rozebírat, jestli sportovat tak nebo jinak. Byl to příklad, jak někdo má změnu snadnou a někdo kurevsky těžkou.
Lidi od dětství žijící "obézně" to prostě nemají tak easy jako si "normální lidi", kteří kdysi zhubli 10 kg nabraných v jednom blbém roce v dospělosti, myslí.

MAR_TINA: hele je to absurdní ale hrozně často mají nejhorší předsudky a nenávist samy obézní (y je tam, že to jsou většinou ženský) nebo anorektičky, ale ony jsou vlastně ve svých hlavách taky obézní.

MAR_TINA: Ja nejak nemyslim ze ta souvislost s tim, ze slecna nevede aktivni styl volnyho casu muze za to ze je obezni. Kazdej je jinej, tenhle nahled ze “neni dost akcni” ji klidne muze delat opravnenou uzkost a najezd na lednici.
5k kroku? Intenzini sport 4x tydne? Koho to bavi ok, ale to je presne ten point. Dost lidi to bere jako trest. Ja jsem tohle sebemrskacstvi taky delala, a bylo to maximalne kontraproduktivni.

Dovolim si nize popsat co funguje na me:
1) Naucit se vychazet z toho co JA chci jist drzet se toho.
Zni to divne, ale hodne lidi, hlavne s pokrivenym sebevedomim maj tendenci upozadit se na ukor “dulezitejsich” veci. V praxi to znamena - jim na co mam chut a tolik jak chci ja. Tzn vim to lip nez kdokoliv kdo mi nuti jidlo co nechci napr. na navsteve, nevybiram obed jen podle toho ktery je nejlevnejsi, nedojidam kdyz mam dost. Nevycitam si co jsem snedla protoze bylo moje rozhodnuti to snist, chtela jsem to tak.

2) Sport se ma delat pro radost, ne za trest.
Takze zacit s prochazkama, rehabilitacnima cvikama doma podle videi, cokoliv u ceho se chodi nebo aspon hybe. Cilem neni mit uzkost jestli sportuju dostatecne a pocita se to.

3) Lednicku neprecvicis.
Kazdymu funguje jinej druh stravovani, nelpet na dogmatech extremnich dietnich smeru.
Precist si jak funguje inzulino-kortizolovej cyklus a co udela kdyz budu dlouhodobe zrat/chlastat na noc.

Takze se chodim projit v 11 vecer po meste, vecerim v 9 tzatziky a jabko se sklenici vina, nebo rizek. kK snidani si dam klidne mega palivy kari bez ryze a sem tam udelam zachodovy kabince 20 drepu. Ale jen proto, ze se mi chce. A je mi lip :)

Já znám příběh jedné slečny, která je morbidně obézní v 27 letech. Chytrá, vzdělaná, z bohatší rodiny.
Od dětství jí a její sestru maminka vykrmovala, už na fotkách ze školky jsou holky tlusté. A vedla je k nepohybu, samé sedací zájmy, nechození ven. Například neumí jezdit na kole, ani lyžovat ani bruslit. Celý život je tlustá a je jí to líto. Potud proč je obézní a za to fakt nemůže.

Něco s tím dělat chce, ale pořád nesebrala čas, vůli, sílu odvahu k velké změně. To je čistě její vina, už mohla být jen obézní, ne morbidně. Zároveň chápu, že pro ní je to změna mnohokrát těžší, než třeba pro mě. Nebudu soudit, že ji nedokáže zahájit, i když je nejvyšší čas, ani že ji nezvládne napoprvé.

Já jsem z rodiny zvyklá se hýbat, sportovat, plánovat aktivní volný čas. Ona ani trochu. Já si pořídím hodinky a ty kroky nachodím a udělám si čas na intenzivní sport 4x týdně namísto pohodový 2x týdně. Ona si pořídí hodinky a zjistí, že za den neudělá ani 5t kroků, zkusí to zvýšit na 10t a po měsíci se nenávidí, že to nedává. Ona musí přenastavit celý svůj život, protože ten čas má vyplněný sedavými (vhodnými a prospěšnými) činnostmi. Musí se naučit v každodenním životě sebou hnout, 2x týdně sport na hodinu a jinak sedět nestačí. Musela by začít myslet čile. My doma plánujeme víkend, první nám naskočí aktivní možnosti. Kouknem na počasí a zahradu, jestli to je na celodenní výlet nebo jen na běhání. Na druhý den vymyslíme bazén nebo práci na zahradě. Ona plánuje víkend, napadne jí, že dočte knihu, zajde na pivní festival a v neděli do kina. Tohle je na roky.

S jídlem totéž. Když se vrátím do základů (třeba školka), mám je dobré. Ona byla jak husa na krmníku.

Mnoho obézních lidí se nevyžírá právě teď. V nějakém období nabrali. 5 kg ročně je za 5 let 25 kg a (morbidní) obezita. Pak stačí "udržovat" váhu a jsou obézní dalších moc let. Nebo zhubnout 10 kg za půlroku a v první krizi mají 5 kg za měsíc zpět. Protože neumí v krizi žít jinak, než tloustnoucím způsobem.

Taky mi na prvním místě naskakují předsudky, ale prostě je zadržím a schovám. Být tlustá a mít předsudky vůči tlustým by navíc bylo velmi absurdní.