POZITRON: Metro miluju! Ach...

POZITRON: Já jsem ročník 88, taky jsme měli tlusté děti ve třídě asi tak dvě.
Ale babička vždycky nosila sladkosti (a viděli jsme se s ní a ještě prababičkou fakt hodně), celá rodina jela v režimu "jdu na návštěvu, vezmu dětem čokoládu). Do mě dokonce děda s babičkou cpali čokoládu i v době, kdy jsem měla rozjetý ekzém a čokoláda a pomeranče mi to zhoršovaly. Ale následky řešila máma, žejo.
Peklo se doma, hlavně na chalupě vždycky o víkendu jsme měli koláč nebo bábovku, ale to mi přijde v podstatě ok, na rozdíl od těch bonbonů a čokolád.
Sestra je ročník 96 a to už naši měli doma šuplík se sušenkami a čokoládkami. Nejmladší je ročník 04 a to už bylo běžné "podplácet" při vyzvedávání ze školky Brumíkem. Ona je obecně hodně na cukr, pamatuju si, že když tu sladkost nedostala, tak dělala šílené hysterické scény..

Chápu, že si někdo nemůže pomoct, v tom těhotenství je to jasně vlivem hormonálních změn. Ale spousta lidí je na to prostě navyklá od dětství, závislá na cukru a je těžké to prolomit.
Podobná situace je s alkoholem, taky vysoká společenská tolerance, "vhodnost" vzít si nabízené na návštěvě nebo ve společnosti, vysoká míra návykovosti chemické i psychické..
Jo, je to těžký.


Btw., Metro dezert jsem milovala! Teď už by mi asi nechutnal, ale stejně :)

U nas si nasi nepriali, aby sme dostavali sladkosti. A rodina naozaj nedavala. Tu jednu Studentsku pecat co som dostala na Velku noc som mala az do leta, lebo som si ju setrila. Namiesto limonad sme mali sirup v sklenenej flaske, otec robil sodovku z bombiciek.
Dnes som videla v metre mladu slecnu ako pije Redbull po ceste do prace (9:30), to ma tiez zarazilo.

Inak stresy ma v praci kazdy. Niekto mensie, niekto vacsie. Pride mi, ze ludia su na seba casto prilis prisni, ked sa snazia hubnout a najedou do nejakeho nedosazitelneho rezimu, kde sa netoleruje ani jeden priestupok. Az potom nastane ona situace, ze ma clovek jedlo na prvom mieste v hodnotovom rebricku, clovek sa do toho uplne ponori, vnika obsese.

NIGHTFURY: A nejhorší na tom je, že až teď, ve skoro 32 letech, jsem se naučila jíst sladké tak, jak se asi "má". Prostě jednou za čas, bez výčitek a s pocitem fajn zážitku si dám něco opravdu dobrého (kvalitní dortík, domácí dobrý koláč, občas hodně oblíbenou sladkost balenou), jinak na potřebu sladké chuti mám ovoce. A je to v pohodě a nic mi nechybí.
Jenže spousta lidí to vůbec neumí a do dětí pak perou sladkosti a zbytečný přidaný cukr ve všem a pořád, takže je pěkně navyknou a pak už je těžké odvyknout.
V tomhle je pro mě děsivá realita v USA, kde je fakt sladké VŠECHNO a to, co by bylo sladké i u nás, je tam sladké čtyřikrát tolik. Ti lidi tam jsou reálně od narození pořád sjetí cukrem (resp. tím sirupem)!

TAPINA: Obrovské zahrnutí sladkostmi prakticky denně, odhaduju.
Když si vezmu, jak nás babička pokaždé vykrmovala Kinder vajíčky, bonbony a k tomu ještě domácí buchtou..
A když byla ve školce moje nejmladší sestra, tak už byl standard, že děti pořád dostávají sladkosti přímo ve školce, plus při vyzvednutí je rodiče ládují Brumíkem, sušenkou, bonbonky nebo něčím jiným sladkým, asi aby šly domů víc "v klidu". Už tehdy mi to přišlo hrozné, a to jsme na sladké dost.

Kdyz ja byla dite byla prumerna zena ve triceti tlusta, podivne odena, na krku dve deti. Dneska uz tak zdaleka nevypada.

MAR_TINA: Jsme podobného věku...
Vzpomeň si, jaká byla nabídka v obchodech a co obsahovala spíže rodiny v našich 10 letech - my jsme chodili mamce ujídat rozinky a oříšky, což byla těžká podpultovka - naše děti dostanou odhadem na Velikonoce 2-3 igelitky sladkostí. Přese všechny prosby, ať to ostatní rodinní příslušníci nedělají. Nemluvě o té nadílce, se kterou přijdou od sousedů.
Na narozeniny se jsme dostali malou čokoládu, o kterou jsme se podělili s ostatními. Teď téměř každá návštěva (nepočítám své kamarádky, které ví, jak s podobným jednáním nesouhlasím) přiveze 2-3 tabulky velkých čokolád, natož s čím dokvačí na narozeniny.
Cukrárna pro nás byla záležitostí nějaké oslavy nebo jednou za měsíc nárok na punčák či větrník v rámci tradice s babičkou. Teď se rozhlédni - v cukrárně / kavárně se setkávají matky na každodenní (snad) "procházce" s dítětem, k tomu latté pro ni a pro dítě nanuk či jiná sladkost. Nebyly donuty v hodnotě tehdejšího rohlíku, nebyly koblihy plněné pseudo nutellou. Z čokoládových mléčných výrobků si pamatuji akorát kakaový termix, teď je v každém druhém "jogurtu" zásoba čokokuliček, křupek apod.
Sýrů bylo na výběr cca 5 druhů, teď máš nespočet vysokoprocentních druhů nemluvě o uzenářských výrobcích...
Kofolu pili puberťáčtí kingové, o coca cole jsme slyšeli z Tuzexu, ale fakt to nechlemtala tříletá děcka.

Nemluvě o tom, že jsme na to ty peníze fakt tehdy neměli. Teď máš splín - sebereš se, vezmeš košík sladkostí, flašku alkoholu a málokterý rodinný rozpočet střední třídy tohle poznamená.

Jo a fakt jsme se hýbali. Ono už praní a sušení prádla bylo akcí tak pro dva lidi.

O prázdninách nám bouchla sušička - už v poledne mi po 3 pračkách hodinky hlásily, že jsem splnila plán na cvičení na celý den.

MAR_TINA: A neměli? Tlusté panímámy existovaly vždycky.

MAR_TINA: Tam bude zakopaný pes právě ve stravě.
Před sto lety nikdo neměl sušenky v šuplíku, Mekáč za domem, ani dovážku smažených nudlí.
Obecně sladké a smažené bylo "sváteční" a jedlo se míň. Což není nutně jen dobře, ale v kombinaci s malým počtem pracovních míst se sedavým režimem..

Hele, já nepopírám cpaní + nabírání ze stresu a nevyspání. Ale že to ty lidi dřív neměli? A některý lidi nemají. Kurva těžku práci v mizerných podmínkách má lidstvo už do průmyslové revoluce a děti taky asi nespí od pravěku.

Ptám se na mechanismus, neříkám, že je někdo špatný.

CORNELA: Normálně bych ti to odkývala, ale ty děti mne nestály ani za 8 let nevyspání tolik sil, jako stres v práci v určitých obdobích jen třeba za dobu půl roku.
Stačí, že narazíš na kreténa v teamu a máš vystaráno na 10 a více kil klidně za kvartál.

ARGANNAH: Trabl je ale v tom, že nejde jen o čistě kancelářskou práci. V podobné situaci se člověk ocitne snadno i po narození dětí.
Extra naše starší mne přivedla až do stavu spánkové deprivace (ne, nic jí nezazlívám - je to prostě dítě). Přežívala jsem na jídle. Doslova.
Fyzička šla s jednostrannou zátěží také do kelu.

Vše má ale společný faktory - stres a únavu, psychické a fyzické vyčerpání.

CORNELA: Ale Cornelo. Já už jsem zhubla tolikrát, že tvrdit, že to "nejde", absolutně nemůžu. Kdybych to měla za ty roky načíst, určitě to dělá víc než sedmdesát kilo. Jistě že to jde.

V tom přece problém není. Problém je v tom, že to vyžaduje mít jídlo a životosprávu na absolutně prvním místě. Pořád. A pak přijde stres, nával práce, problémy doma nebo deadline, cokoliv, kvůli čemu se jídlo octne na druhé koleji a buch, než se problém vyřeší a stresy uklidní, všechno je tam, kde to bylo.

V ideálním světě by ale samozřejmě měl člověk říct šéfovi "to je jedno že je crunch, já potřebuju pravidelné jídlo a osm hodin spánku", nebo grantové agentuře "nemáš po mě právo chtít odevzdání rukopisu na deadline". A někdo to i udělá. Potíž je, že to často znamená, že si můžeme vybrat - buď úspěch v práci nebo štíhlá linie (případně nejen linie, ale zdraví obecně). A vy pak v nemocnicích (nebo vaši kolegové na psychiatriích) vidíte výsledky těchhle voleb.

Tím nechci říct, že "to nejde". Tím chci říct, že je to systémový, civilizační problém. Shodou okolností teď s veškerou vážností řeším, jestli mi ty pracovní úspěchy stojí za to.

CORNELA: mě překvapuje, jak po mírný změně režimu (jiná organizace práce, vlastní kancl mimo domov) kulhám v přípravě jídla sebou a s jídlem v kanclu. jakoby to prostědí (a to mám krásný pokojíček) bylo toxický.

CORNELA: souhlas, ze jidlo je fakt zaklad (a podstatne dulezitejsi faktor nez vydej). Jenomze lidi se neprejidaj (a srackama) protoze by se se tak "racionalne" jednoho dne rozhodli:), ale byva to problem mnohem hlubsich pohnutek, vnitrnich i vnejsich vlivu atd.

V tomhle to ten rozhovor v idnes imho vysvetluje ok:
Klasická léčba je dieta a fyzická aktivita. Ta však často selhává – a pokud ne, tak je personálně náročná. Musí se kolem pacienta motat lidé jako okolo vrcholového sportovce. Pořád ho motivovat, kontrolovat. To je velmi drahé a v praxi skoro nerealizovatelné.