ARGANNAH: Prvoplánově jsem vztahy nesabotovala, alespoň ne vědomě. Pokud jsem ale měla vztah, pak jsem se chovala velmi podřízeně, abych dotyčného neodradila, protože mi kdykoliv může odejít za hezčí. Vycházela jsem z premisy, že všechny ženy v okolí jsou hezčí (hubenější), zajímavější a obecně lepší než já. Z toho vyplynulo, že minimálně muj první vztah byl velmi toxický.
Zaujala mě ale tvá poslední věta. Sabotáž hubnutí ve chvíli, kdy se zdá, že by to mohlo vyjít. Ano, tam jsem pořád.

ARGANNAH: Sabotaz vlastnich vztahu - mam s tim zkusenost. Abych se pak mohla sebelitovat a zalezt si do svoji tlusty diry a tam si sypat popel na hlavu. Hledani znameni typu - “aha, takze precejen se ti nelibim! Tady je dukaz!”

Hrozny :).

No. A teď aby to nebylo málo komplikované, zajímalo by mě, nakolik je ve finále tahle situace vlastně taková psychologická comfort zone. Že se po těch hnusných věcech, co prožil v rodině, člověk bojí hlubokých intimních vztahů, aby mu ten druhý neublížil. Takže negativní sebehodnocení tu paradoxně slouží jako pozitivní důvod, proč žádné vztahy nenavazovat. Takže makáme a hubneme, abychom se z nestvůry staly ženou, ale jakmile hrozí, že by se nám to povedlo, honem to zasabotujem a zase přiberem.

ARGANNAH: Kolikrat jsem cetla i tady na nyxu prispevky sexualniho charakteru od tlustsich holek a rikala jsem si “proc ony MUZOU mit sex a ja ne?” Zavidela jsem jim vnitrni jistotu, ze si mysli, ze se nekomu libi, ze s nima nekdo chce spat...ze o tom nepochybuji.

MOODYCAT: Podle mě tohle je přesně pregnantní popis toho, co je za problém. Ne to, že by tlustá žena byla reálně neženská nebo nepřitažlivá, ale to, ze jsou tlusté (nebo "tlusté") dívky mnohdy vychovávány k tomu, že jsou monstra, o která by si nikdo neopřel ani kolo. A i kdyby ve skutečnosti budily v mužích obdiv, jsou po takové indoktrinaci schopné interpretovat vše ve shodě se svým negativním sebehodnocením. Hodně jsem o tomhle přemýšlela, když jsem se jednu dobu přátelila s dámou, která ztloustla až po dvacítce. Ve finále se naše těla až tak moc nelišila, ale ona se vnímala jako femme fatale a já jako nepřitažlivá hrouda.

Před pár lety tu myslím Mar_tina psala o tom, jak mezi dětskými družičkami na svatbě, vymóděnými do šatiček, byla jedna oplácaná, kterou navlíkli do nějaké podivné sukně a halenky. Obdobně debaty o tom, že ženy se mají pěkně a nejlíp vyzývavě oblékat, ale tlusťošky ať chodí v pytli. A nedejbože, aby se svlékly do plavek. Není to jen o tom, že tlustí jsou mnohdy bráni jako lidé druhé kategorie, je to i o tom, že tlusté ženy jsou často prezentovány jako nestvůry, pro které neplatí velká část věcí, které jsou prezentovány jako charakteristické pro ženy obecně. Tohle je přesně důvod, proč podle mě ta vazba mezi genderovou identitou a přejídáním je komplikovanější než jen prostý minority stress. A proč je imho fakt potřeba o tom mluvit. Jedna věc je totiž to, když se člověk osvobodí od očekávání společnosti a svobodně proklamuje nějakou alternativní identitu, ale úplně jiná věc je, když naopak člověk podlehne diktátu společnosti, která mu ženství defacto v mnoha ohledech upírá. A přistoupí na to v domnění, že ho to osvobodí.

Určitě v tomhle nejsem objektivní, jsem v tom až příliš osobně namočená (taky se celoživotně cítím jako nestvůra). Ale tím spíš si myslím, že je to nějaké důležité téma pro tlustý aktivismus. Tohle totiž přímo vede do přejídání a do poruch příjmu potravy. A přesto se pořád udržuje na veřejnosti představa, že odsudky okolí jsou nějaká boží motivace, která pomůže lidem zhubnout. Nepomůže. Jediné, k čemu vede, je sebetýrání.

ANNIKA: Vidis, ja vyrustala s tim, ze kdyz jsem tlusta (i kdyz jsem mela 65kg, haha), tak bych mela bejt vdecna, ze si o me nekdo vubec opre kolo, ze se mnou chlapi nespi proto, ze se jim libim, ale ze je to pro ne lepsi nez to strkat do teplyho jablecnyho kolace...

Mně kamarádka vždycky říkala ať nejsem ve všem tak urputná, že to odrazuje chlapy i žesnké okolo. Třeba i v práci. Navíc bavit se se studeným čumákem nikoho nebaví. Prý mám napsáno v ksichtě, že potřebuju chlapa a ti se toho bojí:-)
A měla pravdu. Když jsem přestala spoustu věcí řešit, tak se to nějak jinak všechno poskládalo.

MADIETTA: Ale já se vůbec nesnažím zpochybnit tvoji zkušenost. Jen se snažím říct, že jsme na sebe často zlejsi nejen než okolí, ale pomalu i než nejhorší nepřítel. A okolí nás často vnímá úplně jinak a my se zbytečně trapime... A jak říká KOVOVAMINCE, to naše nastavení je pak vidět a může působit odtazite a kruh se uzavírá. Úplně stejně válčí moje krásná a štíhlá kamarádka, do míry, že se odmítá jít koupat, protože by ji někdo viděl v plavkách, je stále single, i když jí to až tak úplně nevyhovuje, ale nedokáže si k sobě nikoho pustit. I od ní vím, že to není tak docela jen o váze a vzhledu.

KOVOVAMINCE:
ANNIKA: nechápu, proč máte potřebu zpochybňovat mou autentickou zkušenost. Zvlášť v tomhle klubu.

MADIETTA: Já se bojím, že ta tvoje "neviditelnost" je jen domnělá. Nějak si neumím představit, že by si chlapi vůbec nevšímali hezké ženy s chytrýma očima, jako jsi ty.
S tím, že ses bála/se bojíš projevit vlastní touhy, to může vyvolávat dojem ledový královny a chlap s vlastním mindrákem (všichni je máme) se může bát, že nemá šanci a tak si to taky nechá pro sebe... Začarovanej kruh. :)

BERUSKA_CA: to je tak moc smutný
že se nikdo neposkusil zasáhnout. táta. jiní příbuzní. učitelky.

TUILE: tak je možné, že učitelky viděly to celkové zanedbávání, ale neuměly to vyjádřit jinak než nátlakem na tyhle konkrétní věci.