ARGANNAH: U nas se zase, hlavne kvuli otci, kterej se neubranil tomu preambicioznimu pristupu, vzdycky sport bral jako neco, co se musi delat skvele a musi se drit, slzy na trenincich, ktery se MUSEJ prekonat a nic se nesmi vzdat, included... na cyklovyletech kazdej, kdo chtel jet kratsi trasu nebo objet nejakej silenej krpal, byl sracka... nektery veci se mi snazil vymlouvat, protoze bych se prece mohla zranit (takze treba kone podminoval sportovnima uspechama, coz mu zazlivam doted)... kdyz jsem si v 17 poranila pater, pak sla na VS a do toho na dlouho onemocnela, prakticky se mi zhroutil svet, protoze jsem nic nic moc jinyho nez drinu neznala a nevedela si s tim novym zivotem bez vrcholovyho sportu rady... a dlouho mi trvalo, nez jsem se naucila mit ze sportu radost a pro radost ho delat.

Ke cti mu slouzi aspon to, ze se poucil a sestru uz takhle nedrtil, takze sestra (ktera ma to stesti, ze je o hodne mladsi) je mnohem vic sportovni v tom smyslu “dela sport rada a pro radost.” A dokonce ani ty kone uz ji nezneprijemnoval.

ARGANNAH: to býval obvyklý předsudek rodičů intelektuálů, že pohyb a zejména sport je pro primitivy a je nehoden inteligentního člověka. U nás byly za vhodnou aktivitu považovány jen dlouhé procházky na čerstvém vzduchu. V pohybu jsem žádnou podporu neměla, ale zase mě nebyl nějak zakazován, že jsem chodila furt plavat do Podolí bylo považováno za můj divný pubertální vrtoch, který je akceptován.

VALENTINA: hele, moje ne. Moje mě udietovala.
Já byla dítě s chutí k jídlu a máma se od mých cca 3 let pokoušela od něj odříznout. A čím jsem byla větší, tím víc přitvrzovala. Povedl se opak, jedla jsem, kdykoli jsem se někde k něčemu dostala (babička, kapesný, návštěvy) a tím i v některých obdobích nabírala. Ale mámina logika - holka je velká a oplácaná, stačí jí jíst méně a bude normální, ta byla boží. Ve srovnání s dnešníma doporučeníma mi přidělovala asi 2/3 potřebné potravy. Tak jsem si dala sušenky u babičky, no. do jistý míry to chápu, protože pravda, že na vynechané svačině ještě nikdo dlouhodobě nezhubl se těžko prosazuje i dnes.

CORNELA: já myslím, že jak jsme je (celá generace) bleskově přerostli - já měla stejnou výšku jako máma někdy v 11-12 letech a byli jsme robustní zdravé děti, tak to nepobrali jako klad, ale viděli v nás obludy. Prostě mimo jejich měřítka.
A faktor dobré výživy od těhotenství matky, zdravotní péče a hygieny se poprvé projevil až na naší generaci.

CORNELA: A nechápu, že když už se člověk s ideální váhou dostal k obezitoložce, ta nevzala metr a kalkulačku a neřekla "ale vždyť máte normální zdravou váhu."

Sport to byl a nechápu to. Co vím, tak máma a tety (jiná rodina, stejné generace) byly utvrzovány v tom, že jsou krásné a na každém prstu mají zájemce a mohou si vybírat.

ANNIKA: Poslala bych je do prdele všechny a dort jim sežrala celý! (Pardon, poslední dobou jsem nějak agresivní. A žeru a tloustnu teda :D )

Zrovna včera jsem přemýšlela nad tím, že ve školách chybí něco jako praktická psychologie. Jak zjistit, co je pro mě důležité a podle toho si uspořádat priority, jak se vyrovnat s mindráky, jak poznat šikanu nebo manipulaci, jak umět konstruktivně řešit spory atd. Hodil by se i nějaký time-management.

Spoléhat na to, že se to člověk naučí doma, je zcestné. Z pohledu na společnost je zřejmé, že mnohdy není kde brát. Ti šťastnější z nás (kteří dojdou aspoň nějakého náhledu, umí se zorientovat a mají na to čas a peníze) to pak řeší pomocí psychologů nebo koučů.

MART1NKA: S tou obranou souhlasim, to je jedna z hodne dulezitych veci, kterou je potreba umet a deti naucit.
Mne taky sikanovali. Doma mi bylo otcem sdeleno, at si jich nevsimam, ze to prejde. Nepreslo to cely osmilety gympl (to je prekvapeni!). Nastesti jsem spoluzacku potkala jen jednou. Snazila jsem se ji vyhnout, ale dohnala me a byla velmi urputna. Jako sousedka na venkove, ktera visi na plote, hulaka a neda se setrast. Kdyz zjistila, co delam, tak nepochopila, cituji: “Jak takovy blbec, mohl tohle zvladnout.”
V kategorii blbec jsem se ocitla protoze jsem se nebranila.
Vlastne jsem pak potkala jeste jednu, ale te jsem naprosto chladnokrevne nakecala, ze jsem ji nikdy nevidela a ze se spletla. Byla urputna, ale ja byla urputnejsi.

Ja som tieto súťaže krásy vyhrávala, hoci som sa ich nechcela zúčastňovať. Na maturite som mala čisté jednotky a 47 kg (na 163 cm). Kila boli viacmenej vďaka nedostatku jedla a prebytku cigariet. Mala som moc busy hlavu rôznymi pubertálnymi depresiami a nejedla som. Šport mi strašlivo nešiel, som manuálne nešikovná. Prsia mi narástli v sekunde. Kluci sa išli posrať, mala som veľa pozornosti, o ktorú som ale vôbec nestála. Hanbila som sa, do 17 som bola úplne asexuálna. Holky ma vyhodili z kolektívu, sproste mi nadávali, každy deň bol boj. Chcela som byť neviditeľná niekde v rožku s knížkou a nešlo to.
I tak mi spolužiačka (rozložitejšia šikanátorka) povedala, že vyzerám ako somálske dieťa s hubenými ručičkami a nafúknutým bruchom. A brániť som sa nedokázala. Podľa mňa je fakt dôležité učiť deti sa brániť. Naši ma vychovávali v štýle “múdreší ustúpi”. To moc nefunguje v týchto prípadoch.

RUZOVYKOLOUSEK: Možná. Zase, jsem v tom až příliš osobně. Mockrát jsem si říkala, jestli mezi mnou a zdravým sebevědomím nestála vlastně jen schopnost se bránit. A ne věčně strkat hlavu do písku s tím, že si to všechno (doma i ve škole) zasloužím.