MADIETTA: Souhlasim. O mne se odjakziva doma rikalo, ze jsem ta chytra a rozumna (nevim proc, zas takova slava to se mnou neni), cela rodina mlaskala nad tim, jak Kristynka krasne cte a jak ma rada encyklopedie a jak z ni jednou bude doktorka (celou pubertu “s doktorkou si pekne naserte”)...
Kdyz mi ted nekdo rekne, ze jsem chytra, tak me automaticky napadne “aha, takze jsem hnusna.” Nasrat na chytrost, chytrej muze bejt kazdej, ja chci bejt hezka.

MADIETTA: cesta do pekla je dlazdena dobrymi umysly.
vsechny nase matky to delaly pro nas, ze si myslely ze nam tim pomuzou a ze jw to pro nase dobro akorat to dobro je v jejich svete pokriveny a mimo

No a k tomu chválení a povzbuzování - to už jsem psala mockrát. Co se týče osobní přitažlivosti, tak mi máma celý můj život opakuje: "když ty holt nemáš ten esprit". Bylo mi zdůrazňováno, že je dobře, že jsem chytrá, a že musím být hodně schopná, abych se o sebe vždycky dokázala postarat, protože hezká věru nejsem a navíc jsem podivínka a nejspíš si nikoho nenajdu.

Já byla taková snaživá, ovlivnitelná holčička, takže jak maminka řekla, tak jsem udělala. Jsem chytrá a schopná a umím se o sebe postarat. Ale přitažlivá už nebudu nikdy. Proto taky absolutně nestojím o to, aby lidi chválili moje schopnosti a úspěchy nebo inteligenci, jelikož to je přece samozřejmý a jsou to vlastně takový těšínský jablíčka. Vždycky jsem naopak prahla po tom, aby mi někdo řekl, že mi to sluší, jaká jsem hezká. Je to pitomý a povrchní, ale je to tak. Bohužel, mindrák je tak zažraný, že i když mi to náhodou někdo řekne, tak mu to stejně nevěřím. Bludný kruh, ze kterého není úniku.

Nejhorší na tom je, že vím, že mě máma má ráda a že to fakt myslela dobře, že mi vlastně podle svého nejlepšího přesvědčení chtěla pomoct.

Jinak s těmi "studenými odchovy", to snad byla nějaká generační tendence nebo co. Moje máma je to samý. Ona umí být kontaktní a láskyplná jenom s miminkama. Je to krásně vidět na vnoučatech. Jak se překlopí do samostatnějších bytostí, máma už najednou neví, co s nima. Přijde jí asi blbý je objímat a mazlit, když přijdou sami, stojí vždycky trpně a neví, kam s očima. Leccos z mého dětství mi to osvětlilo.

BERUSKA_CA: tak ono ta stredna cesta totiz nie je tak jasne vytycena jak extremy. Ta sa musi stale hladat a to boli.

ACKO: To je jako s tou obezitou-stihlosti-vychrtlosti, ode zdi ke zdi, lidi neumi chapat stredni cestu, vzdycky se to nekam prevazi.

BERUSKA_CA: nojo, teď se to ovšem někdy totálně zvrtlo, jeví se mi, že někteří rodiče dělají otroky svým dětem, protože ta zářivá čistá individualita se nesmí pokřivit

Začínám chápat současnou (občasnou) výchovu úplně bez trestů, zákazů a okřikovani. Pokud někdo zažije tohle, tak to nechce na svých dětech opakovat ani v náznaku.

NIGHTFURY: Ale básničky jsem uměla nejdelší a nejdřív ze všech!

ANNIKA: To je příšerný. Jsme fakt vděčná za svoje rodiče, tohle je pro mě úplné peklo :(

VALENTINA: Na tuhle otazku jsem dostala odpoved uplne omylem. Kdyz jsem byla hodne mala. Babka matce narizovala, jak se ke me ma chovat a dohlizela na spravnost toho konani. Chyby pochopitelne trestala smrsti vycitek a vydirani. Zaslechla jsem, jak si moje matka stezuje te svoji, tresoucim se velmi nestastnym hlasem: “Ale kdyz se k ni budu takhle chovat, nebude me mit rada...”
Babka mela odpoved: “Musi. To je jeji povinnost.” S velkym durazem na posledni slovo.
V te generaci panoval pocit, ze dite proste musi. Musi si vsechno nechat libi, “v zajmu civilizace”. A pochopitelne je potreba, aby dite bylo vdecne a chovalo sve rodice v ucte.
Kdyz slycham, jak dnesni generace vyzaduje to a ono, “ma narok” aniz by chapala, ze to je vsechno akce a reakce, tak si rikam: “A kdopak je to asi naucil?”

VALENTINA: Tohle je hrozně zvláštní, jak někteří rodiče (i prarodiče), kteří se svým dětem/vnoučatům v jejich dětství téměř nebo dokonce vůbec nevěnovali, pak tuhle skutečnost vytěsní a očekávají radostné společné chvíle na stará kolena.
Že ten vztah musí na něčem stát a z něčeho růst, to už je nenapadne.

VALENTINA: To chapu, to je jasne. Ja taky zvolila ustup. Nehadam se, nenutim je naprosto k nicemu. Nasla jsem si misto k ziti jinde, vydelala jsem si na vzdelani, ktere me zivi a je klid. Komunikujeme online, jen s otcem.
Zmizet z toho prostredi byla jedina cesta, jak si zachovat pricetnost.

VALENTINA: Jsou veci za hranou, ktere kdyby clovek odpustil, tak by priznal, ze je takove chovani normalni. Ne nadarmo se za takove polozky chodi sedet.

VALENTINA: Moje matka je presvedcena, ze delala vsechno spravne a “ten spratek maminku trapil”. Jeji smrt ji naprosto vyradila ze zivota a co hur, zacina najizdet na jeji chovani (asi jak se ji styska). Jesteze tam nejsem.

Kdyz to nechce pochopit, tak to nepochopi.

BERUSKA_CA: hele ale apoň to nahlídl jako starej chlap, vím, že je pozdě, ale aspoň něco. Já jsem o tom třeba s mámou zkoušela pohovořit víckrát, ale ona neustoupí ani o milimetr z toho, že to dělala dobře. S otcem tyhle hovory nemají smysl vůbec, to jsem si dovolila jen jednou a víckrát už ne.
už se o to teda nepokouším ani s jedním z nich, člověk je prý dospělý, když odpustí rodičům a ty křivdy nechá za sebou, tak jsem už asi dospělá, konečně:)

VALENTINA: Ach, pochlubit se pred kolegy v praci...
Muj otec poradne netusil, co se s takovym ditetem dela. Kdyby si me nevsimal, ale lide vetsinou opakuji, co videli doma a jako bonus je to cholerik. Tedy byl, vekem ho to dost pustilo. Pristupoval k vychove “prakticky”. Kdyz jsem nedelala, co jsem mela, kricel. Ma velice pevny a durazny hlas, i dospeli se ho po telefonu boji. Taky mel pevnou ruku, tu pouzival, kdyz jsem donesla spatnou znamku. Myslel, ze strach z jeho zloby me donuti se pekne ucit. Mel takovou teorii, ze kdyz se budu dostatecne bat, bude mne to motivovat k dobrym vysledkum.
Jako dite jsem se nebala certa ani strasidel, zato sveho otce naprosto strasne. Dodnes z nej nemam dobry pocit.
V dospelosti jsem se optala, jak si predstavoval, ze se mam ucit, kdyz mi babka visi na krku, prohledava veci, dela veci, ktere se detem nedelaji a matka na to reagovala slovy: “Kdyby ses mamnce nevzpouzela, nemuselo to byt tak strasne”. Dodnes nechapu jakym rizenim vesmirnych sil to male dite poznalo, ze takhle veci fungovat nemaji.
Muj otec to pry nevedel. No...on si spis zvolil si toho nevsimat, jako te sikany ve skole. Problem odbyl jednou vetou a tim ho povazoval za vyrizeny.
Pochazel ze spatne rodiny a rozhodl se, ze ta jeho bude normalni. Proste bude. I kdyby mel nevidet, nevnimat a obcas nekoho pretahnou hadici od pracky.
Ale kdyz jsem vystudovala technickou vysokou skolu, to jsem najednou byla jeho chytra holcicka. Muj diplom visel v jeho kancelari a kazdy ho byl povinen obdivovat. Pochopitelne se urazil, kdyz jsem utrousila, ze me ma rad jen pokud delam co chce. Bylo potreba nekolika velmi emotivnich diskusi (postavit se chlapovi, ktery by revem zkrotil i vezne v Alcatrazu, byla narocna prace) aby pochopil, ze jeho vychova nebyla spravna. Nasilim si rozhodne nezajisti, ze ho bude mit dite rado.
Uplynulo mnoho let a on se ted strasne stydi. Priznal, ze to bylo jeho nejvetsi zivotni selhani.
Porad mi nedela uplne dobre, kdyz se potkame, ale uz jsem ho zvladla nalozit do letadla a vzit na vylet. Coz je znamka toho, ze se to lepsi.