KRISKA: Hodne jsem nad tim “myslela to dobre” premyslela.
Babka to myslela dobre, kdyz matku porad napominala: “Nechovej ji, nesahej na ni, rozmazlis ji a bude z ni nezvladatelnej spratek” nasledovano: “Ja jsem ti to rikala!” V dobach detstvi nasi babky deti hodne umiraly, bylo to normalni. Nekteri lide pry detem do peti let nedavali jmena, kdyby nahodou...
Jenze ona to zase az tak dobre nemyslela. Byla posledni z dvanacti deti, jedina holcicka. Trdy, skoro jedina. Pred ni se jedna narodila, ta jedenacta, a v roce zemrela. Kdyz se narodila dvanacta, jeji bratr plakal u kocarku a nutil vsechny prisahat, ze tahle neumre. Velmi se na ni upnul. Staral se o ni, vsechno smela, vsechno ji zaridil, cokoliv bylo potreba, za ni udelal. A tak si zvykla, ze ona ma na vsechno poskoky. Kdyz se ji narodila dcera, moje matka, automaticky mela funkci. Jeji jedine poslani na tomto svete bylo zajistovat, aby bylo dvanacte dite stastne. Matka ma takovou podrizenou povahu, cely zivot se snazila zavdecit, ale jak to u magoru chodi, at delas co delas, jen stupnuji naroky. Vydiraji, vycitaji, poplakavaji. Udelaji naprosto vsechno, aby bylo po jejich.
Jenze pak jsem se narodila ja. Matka mela za ukol porodit dceru, dalsiho otroka. Pry chlapec by poslouchal pozdejsi manzelku a to se nehodi.
Ukol tedy splnila, ale nejak blbe. Dite pozorovalo a premyslelo. Potlacit ho se proste nedarilo. Logicky tedy babka zahajila boj, ktery zahrnoval praktiky necestne a nesportovni. Mela to tezke, ale aspon svoji dceru donutila, aby se k diteti chovala odtazite. Aby na nej nemela ani cas, ani naladu.
Zvenku to mohlo vypadat, ze matku chrani, kdyby nahodou dite neprezilo, ale ve skutecnosti tam byly uplne jine motivy.
Kdyby jen nevedela jak projevit lasku k diteti, ale ona nechtela. U ni rozhodne platilo, ze sledovala vylucne jen sve zajmy.