Poslední dobou mi přijde, že podceňujem to, jak strašně moc je celé poznání příčin a léčby obezity v začátcích. Podle mě se jednou na dobu diet bude vzpomínat podobně, jako se dneska vzpomíná na dobu, kdy se duševní onemocnění, náležitě démonizovaná celou společností, léčila izolací, elektrošoky a lobotomií.

ARGANNAH: Mne prijde skvely, ze rika, ze drzeni diet vede k obezite. To bych podtrhla a psala na vsechny sloupy.

ANNIKA: mně to naštěstí psychiku neovlivňuje, v tom směru, že bych vyváděla, když nemůžu normálně jíst. Akorát že jakmile ujedu, začnu ujíždět pravidelně a problém je zase zpátky. Jediné, co mi funguje, je dát si jídlo a natvrdo sama sobě oznámit "máš dost" (moje tělo ani hlava to prostě nevědí). V restauraci zásadně nedojídám a nechám třeba čtvrtinu porce (zase, je to fuk, jestli to sním všechno nebo kus nechám, sytá se nebudu cítit stejně).

ANNIKA: taky jsem velbloud. Navíc množství požitých tekutin nijak neovlivňuje množství jídla, které jsem schopná sníst. Takový to "vypij před obědem velkou sklenici vody, ať toho míň sníš"? Haha. Jsem schopná u oběda vypít litr vody s trochou džusu a sníst bohatýrskou porci včetně dezertu.

Můj žaludek musí být obrovský a v podstatě donekonečna roztažitelný, jinak si to neumím vysvětlit.

Hehe, na running sushi jsem teď byla po hrozně dlouhé době a následně jsem nejedla 24 hodin :-D

Pocit sytosti mám, blbý je, není nastavený na skromnou porci, takže toho sním hodně, abych ho měla. A pila jsem odjakživa jak dva sloni, mám 3/4 l hrnek na čaj a bez problémů ho vypiju během pár minut. Po běhu jsem byla schopna exnout celou magnezku. Vždycky nechápu, když někdo odstrci malý hrnek v půlce, že se to do něj nevejde... Plus mě teda nic tekutého absolutně nezasyti, žádné koktejly, smoothie, po krémové polévce je mi dřív blbě než najedene. Totéž snahy o zeleninové saláty - jsem si říkala, že kurna žaludek má nějaký objem, salát taky, bodu nasycení z logiky věci musím dojít. Po půl hodině prezvykovani jsem šla na brzký oběd s hladem jako už dlouho ne a snědla jsem víc oběda než obvykle. Nechápu.
Zeleninu si dávám ke standardnímu jídlu, snažím se snížit přílohu a dát víc zeleniny, ale salát místo jídla, i kdyby s masem, pro mě absolutně nefunguje.

A malé porce často jsem kdysi taky zkoušela, když to byla doktrína... A taky pořád hladová a nervni, víc mi vyhovuje se pořádně najíst a mít půl dne pokoj, než ladovat mini svacinky do pořád slrundajiciho břicha.

ECLECTICA: vlakninu mi sleduju kaloricke tabulky, ale prakticky nikdy sa nedostanem na 100%. Aj nizsie hodnoty mi robia zaludocne problemy, nafukuje ma, je mi tazko, boli ma zaludok a kludne aj pol dna a potom pozvolna prejdem do stadia ked ma boli brucho od hladu a jedine co pomoze je najest sa. A to som nejedla ziadne enormne porcie, staci mi jedna porcia ovocia (napr ku kasi) na ranajky, zeleniny na obed (s masom a prilohou) a potom dalsia ako svacina.

ECLECTICA: Ono to jakoby pomáhá, hodně to zasycuje a navíc, mikrobiom potřebuje něco chroustat. Ale fakt všeho moc škodí. Vlákninovými experimenty si lze bezmála ublížit (a vůbec, navyšovat množství vlákniny má imho smysl postupně, nebo bude člověk trávit na záchodě mnoho a mnoho plodných, bolestivých hodin). Jako velká fanynka mexické kuchyně vzpomínám na některé své fazolové orgie - a ehm. Tehdy jsem počítala jídelníček a měla jsem za ten den snad 50 g vlákniny. A to prej předávkování je až 70. To si vůbec neumím představit, mně stačilo těch 50.

Nějaká americká naivka v hlubinách netu s tím dokonce dělala experimenty, jedla tolik vlákniny, kolik jen dokázala, a ke svému velkému překvapení skončila snad dokonce u doktora.

ARGANNAH: Nejsem odbornik, mam zkusenost jen se svym jednim kusem organismu a ta je tahle: podporuje bod o psychice. Me detstvi bylo strasne, lagr. Tak jsem ho prezirala (jeste dve kila a byla bych nekde u mirne nadvahy, dal to nedoslo, protoze jsem hodne sportovala). Jak to tady podemnou popisuji ostatni, proste jsem nemela pocit sytosti. Neustale me neco pudilo jist a tak nejak cokoliv, i kdyz salat me zrovna neuspokojoval. Do tohoto stavu se to v dospelosti vratilo jednou - omylem jsem si na skoro tri roky opatrila pana, ktery by do me puvodni rodiny zapadl, abych se tak citlive vyjadrila.
Ale jinak, jak jsem rostla, odstehovala se a s temi lidmi se temer nestykam, naucila jsem se zit primerene stastny zivot. A cim jsem spokojenejsi, tim lepe se narovnaly i tyhle mechanismy. Jsem asi o 10-12kg lehci, paradoxne mam vetsi silu v rukach i v nohach (coz se hodi) a jim kdyz mam hlad. Uz to fakt poznam a kdyz hlad nemam, ani si nevzpomenu, ze nejake jidlo obyva planetu.
Zadnou terapii jsem neabsolvovala, asi mam jen velky pud sebezachovy a ten stacil, takze neumim poradit konkretni metodu ani sofistikovany postup. Proste se to plizive upravilo tim, jak se mi delalo psychicky lepe.

ARGANNAH: Také mi to připomíná intuitive eating. Před nějakou dobou jsem se o něj trochu zajímala (navedl mě k tomu článek v Heroine). Nějak mi ale přišlo, že intuitive eating spíš vyzdvihují ti, co mají potřebu nejíst.
Chvíli jsem si říkala, jak bych se s intuitive eating poprala já. Zálibně se dívala na quacamole ze dvou avokád a řekla si, že to ani nebudu zkoušet. Dostala jsem na něj totiž hroznou chuť, když ho vyfotili snad na všech těch blozích a stránkách o intuitive eating.

ARGANNAH: Rozhodně nejsem odborník, sama mám normální váhu a pocit sytosti vnímám, takže nemůžu mluvit ani z osobní zkušenosti. Tvůj post mi ale hodně připomněl intuitive eating, třeba by to pro někoho mohla být cesta. Na Youtube intuitive eating hodně propaguje dietoložka Abbey Sharp.

(jinak já po přestěhování do Japonska přibrala, takže osobně se mi tahle cesta vůbec neosvědčila :D )

ARGANNAH: doufám, že terapie running sushi bude na pojišťovnu

TAPINA: Telefonovala jsem o tom včera asi hodinu se sestrou a ta mi téměř přes kopírák řekla totéž: že její manžel, muž s mimořádně zachovalou schopností cítit satiety i satiation, vždycky po návštěvě Running Sushi jí dva dny jako vrabec.

Plyne z toho nevyhnutelný závěr: chceme-li zhubnout, je třeba se jednou za tři dny přežrat japonskou kuchyní. :)