Hledala jsem to v hlubinách netu, konečně se mi podařilo najít nějaké odborné články na tohle téma a strávila jsem nad nimi plodný den. Zdá se, že se v posledních asi deseti letech zkoumá s narůstajícím zájmem (přestože nějaký průkopník to řešil už někdy v 60. letech), že to určitě není nějaký hlavní zázračný biodůvod, proč jsou lidi tlustí (protože žádný hlavní zázračný biodůvod neexistuje, ani psychodůvod, ani sociodůvod, prostě je to všechno najednou, žáno). Ale načetla jsem těch textů asi deset a laicky bych to shrnula pro praktické použití takhle (místní lékaři a psychologové, kteří to znají, mě případně opraví):
a) zdá se, že pocit hladu/sytosti je jen jeden ze zpětnovazebních mechanismů, které nám naše tělo poskytuje. kromě toho je to i pocit bolesti, únavy, dokonce i schopnost vnímat svoje emoce. Vnímání tohohle všeho se souhrnně nazývá interoception (zřejmě se to překládá normálně "interocepce", ale možná je i jiný termín) a podle všeho je nějak evolučně utlumená oproti vnímání signálů z vnějšího světa (protože ty jsou akutnější). Někteří lidi jsou v ní lepší a jiní ne, někteří jsou dokonce mimořádně špatní, a celá naše odtělesněná civilizace obecně má tendenci interocepci masakrovat a potlačovat. Existujou na to dokonce terapie, které s tím nějak pracujou, dohledala jsem třeba jméno Alan Fogel (ale vsadím se, že podobným směrem jde třeba biosyntéza atd.).
b) Existujou zřejmě dvě roviny sytosti, anglicky satiety a satiation (česky nevím). Jedno z toho je schopnost cítit bezprostřední nasycení během jídla (signál, že je třeba přestat jíst), to druhé je něco na způsob dlouhodobé nasycenosti. Tzn. když má člověk den na rodinné oslavě k obědu polívku, kachnu s knedlíkem a šlehačkový dort, tak se cítí přejedený klidně dva nebo tři dny a jí během té doby mnohem méně, než obvykle. U morbidně obézních se v nějaké zvýšené míře vyskytuje narušení obojího. Ty výzkumy hodně směřujou do takové té hardcore biologie, řeší hormonální sekreci, velikosti žaludku a možnosti obnovy těchhle věcí chirurgickou cestou. Nicméně zdá se, že minimálně jeden ten článek zvažuje možnosti nějakého behaviorálního typu terapie, s tím, že neuroplasticita lidského mozku by měla umožnit tohle postupně vybudovat. Nevím, relata refero. Ta operace bude určitě snazší cesta, zvlášť tam, kde to prostě vybudovat nejde a kde to ten člověk nikdy nezažil.
c) Skutečně kdosi kdesi v hlubinách lékařské vědy potvrdil, že nedostatek pohybu paradoxně vede k horšímu vnímání pocitu nasycenosti a zřejmě k narušené interocepci vůbec. A dokonce jsou speciální studie toho, jak tohle funguje u kancelářských profesí, kdosi to nastudovával na nějakém administrativním personálu jakési noname univerzity v hlubinách Indonésie. Nepřekvapivě došli k názoru, že lidi, co celý den sedí u kompu a ještě se stresujou, mají zvýšenou tendenci se přežírat a sníženou schopnost vnímat, že jsou přežraní.
d) Opakuje se tam dokola psychika, psychika, psychika, ale nepřipadá mi, že by se v téhle věci pokročilo nějak daleko (ale třeba jo, jen bych musela hledat v jiných vodách). Za sebe můžu subjektivně říct, že si neumím představit, že by se s interocepcí dalo nějak pracovat bez toho, aby si člověk předtím vyřešil poruchu příjmu potravy, pokud nějakou má. PPP je tak strašně silná motivace ignorovat svoje tělo, že se přes ní nedá hnout. V self-help příručkách jsem toho načetla spoustu o tom, jak PPP kurví obraz těla (a generuje vlastně dysforii), ale jen vzácně někdo okrajově zmínil interocepci: přitom čim víc jsem ty články četla, tím víc jsem si říkala, že PPP je vlastně charakteristická mimmo jiné i právě ultimátní poruchou interocepce. A že léčení z ní je vlastně předpoklad pro obnovení přirozené zpětné vazby našeho těla.
e) Taky se tam hodně opakuje, že nepřirozená highly processed strava negeneruje stejnou zpětnou vazbu v trávicím traktu jako normální zdravé jídlo. Tohle jsme tu řešili a asi to známe všichni.
e) Zároveň jsem si ale říkala, jestli v tomhle není trochu zakopaný pes, proč vlastně různé dietní a nutriční režimy, byť sebelepší a sebekvalitnější, ultimátně dlouhodobě neúspěšné: protože všechny se vyznačujou tím, že člověk vlastně tu interocepci dál narušuje, jí, když nemá hlad, nejí, když má hlad, atd. A místo toho, co by si ten přirozený signalizační systém vyléčil, tak ho dál ignoruje. Jestli by tohle nebyla zajímavá cesta kudy z obezity (alespoň pro část lidí teda, univerzální to asi nebude): spíš pracovat na obnově přirozené zpětné vazby mezi pocity a chováním a spíš se nesnažit do dál rozbíjet dodržováním umělých režimů. Nebo ty režimy dodržovat jen dočasně - a pak na ně ale navázat terapií zaměřenou na rozvíjení interocepce.
No. Stará nerdka se snaží porozumět své obezitě a vymanit se z ní, díl stopadesátý. Budu ráda za nějaké poznámky a reflexe, zvlášť od místních odborníků.