MONROE: řekl bych, že jestli a jak moc se řeší obezita podle pohlaví je hodně otázka vnímání a sociální bubliny.
já jsem třeba měl s kily navíc problém skoro odjakživa, vždycky jsem byl větší dítě - jak do výšky, tak do šířky - a dostával jsem za to s různou intenzitou čoud jak na základní, tak na střední škole. v rodině taky nic extra, když jsem byl dítě, tak se mi kvůli tomu posmíval táta (zpětné omlouvání, že to myslel dobře a myslel si, že mě takhle donutí zhubnout included), brácha na to občas mívá narážky, když jsem byl starší, tak narážky na to, že bych měl zhubnout převzaly zase matka s babičkou.
teď se v posledních letech pohybuju v kruzích, kde se vzhled a váha prakticky neřeší (ani u žen, ani u mužů), takže už to moc neslýchám, ale teď se mi v posledním roku, dvou povedlo pár kilo shodit, tak občas slýchám od rodiny nebo od přátel věci ve stylu "to je dobře, že jsi s tím něco udělal, už to bylo fakt strašný". což, jakkoliv je to myšleno dobře, taky člověk nechce úplně slyšet.
a teda doteď se neodvažuju někde na veřejnosti objevit bez trika, a na židli sedím křečovitě, aby pode mnou nezavrzala, jinak na sobě cítím pohoršené pohledy většiny místnosti, že jim svou vahou demoluju nábytek.
plus - a je to zase můj osobní dojem - mám pocit, že ženy mají v tomhle rostoucí oporu v tom, že se rozjíždí body positivity a nějak se normalizuje povědomí, že ne každá žena musí mít míry topmodelky, tak u mužů v popkultuře pořád jedou namakaní frajeři a superhrdinové se sixpackem, a objektifikace mužů na základě vzhledu na oproti ženám braná tak nějak pořád normálně.
ale jak říkám, je to hodně individuální, nevím, čím si s tím procházíš ty, jen nemám úplně pocit, že by mi společnost dávala carte blanche na moje kila navíc jen proto, že jsem muž.