Velice rozumny popis poslednich par let ozempicu, co to je, k cemu to puvodne bylo, rozvoj vadneho uzivani atd atd

Hollywood's Ozempic Epidemic
https://www.newsweek.com/ozempic-hollywood-celebrities-diabetes-weight-loss-1889634

Zpráva z bojiště: byla jsem na tom prvním tréninku. Samotnou mě překvapilo, jakou jsem měla radost, že jsem zase v posilovně. Trenér je absolutně boží. Stroje jsou extrémně sofistikovaný, až skoro moc na můj vkus. Všechno vyvoněný a ňuňu, lidi extrémně okrasný. Budou to rozporuplný tři měsíce evidentně.

KURE: hodně mi to vyhovuje. Dřív jsem jedl tak dvě plnohodnotná jídla denně plus hromadu šepletě. Nyní si hlídám snídani slušnou, pak třeba drobná svačinka, slušný oběd, svačinka, nějaká ok večeře a třeba před spaním půl vaničky tvarohu, atd. Vyhovuje mi to dost.

BRUKEV: a jak ti vyhovuje pět jídel dene?
Moje zkušenosti jsou spíše špatný, jednak logistika je opruz a druhak v mým případě se prostě víc rozežeru než třema jidlama.

ARGANNAH: spánek je, naštěstí, můj kamarád. Lehnu, usnu. Jsme z mozkem domluvení, že do postele se starosti netahají, protože se v posteli nevyřeší.

BRUKEV: Ještě nepadnul spánek/relaxace a alkohol. To jsou podle mě dvě věci, které jsou v takovýchhle situacích stejně zásadní, ne-li skoro zásadnější. Spánek by podle mě měl být v těchhle situacích absolutní priorita, když se sere spánek a relaxace, sere se všechno. A všichni víme, jak se při stresu spí. Lednu do postele přetažená, bušení srdce, napětí, hlavou se honí miliarda věcí. Nebo člověk večer ještě usne, ale vzbudí se ve dvě ráno, neví proč, okamžitě najede nával úzkosti, starosti, co zítra, jak zvládnu tohle tohle. Třeštění očí do tmy, třes. A terapie alkoholem, která s tím jde typicky ruku v ruce, čímž člověk kalorie, které nesní, dopije, včetně rozsahlého bonusu.

Hrozně moc držím palce, ať se to srovná co nejdřív a nechá to co nejmenší následky.

Heh, potvrzuju.
Je to asi tři měsíce, co jsem zase pomalu najel na úpravu stravy a pohyb. Jídlo pětkrát denně, pravidelné snídaně, večer nepřejídání, nějaký workout, fyzická práce na chalupě. Systém a řád.
Nečekaně nám skončil tchán s mrtvicí ve špitále. OSVČ, takže řešit co s nájmem prostor, desítky telefonů, kde je zakázka, kdy bude zakázka, platby subdodavatelům, bez přístupu na účet, co dva dny jízda do vedlejšího města do nemocnice. Do toho práce na baráku, na chalupě, do toho zemřel spolupodílník našich pozemků, takže řešíme s dedicem v zahraničí, odkup podílů,...
Co si budeme říkat, držím se zuby nehty pravidelných snídaní. Večer dojdu domů a sežral bych i celou krávu, ideálně ovšem ještě předtím dal Colu a půlku šuplíku, ve kterém jsou sladkosti od velikonoc. Pravidelné cvičení je utopie, naštěstí mám ted tolik práce se dřevem a dlažbou okolo baráku, že je to smýkání solidní fitko.

V hlavě jsem si to jakožto chlap (ad předchozí debaty o mužském a ženském mindsetu) každopádně nastavil následovně:
Máš jídlo a (intenzivní) pohyb.
Intenzivní pohyb není jen workout, těžká práce je taky zpevnění a budování svastva, tedy dobrá pro spalování, tedy kažli na cvičení, zaber s bukovýma špalkama a ztraceným bedněním.
Ojebeš jídlo, pohybem to nedoženeš. Takže snídej, co to jde, najdi si čas na oběd, večer se (ku@va) hlídej, zbylá dvě tři jídla mezi tím nějak dopadnou.

Ale je to těžké,přetěžké.

VON_GILOTINE: Je to samozřejmě něco jiného, ale při tom hubnutí to může vypadat v něčem podobně. Člověk se hýbe, cítí se dobře, váha klesá, motivace je silná, vše se daří. Pak prásk, průser, někde se vylíhne něco, co je potřeba absolutně prioritizovat, hubnutí jde na druhou kolej. Hýbat se nejde (u zranění) nebo na to není čas (péče o nemocné dítě, nával v práci), psychika jde do hajzlu a člověk, co se rád uklidňuje jídlem, je najednou v situaci, kdy se mu aktivujou staré zlozvyky. Váha se zastaví nebo jde nahoru, prima pocit v těle mizí, endorfiny jdou do kytek, všechno špatně. K tomu stresové hormony, co to celé ještě víc rozhasí.

Dost se v těch motivačních videích opakovalo, "vy nejste váš sport", "jste víc než jen každodenní tréninky". Analogicky, "vy jste víc než hubnutí." I na tohle ale podle mě pomáhá hubnout s ohledem na udržování, člověk se aspoň v takovou chvíli nemusí prát ještě navíc s biologickou reakcí "hurá, hladomor je konečně pryč, žerem". Byt připraven kdykoli režim přerušit, zakonzervovat, psychicky zvládnout ten nárůst o dvě tři kila, který přitom přijde, nevzdat to i bez té motivace klesajících čísel.

A vůbec se o tom nemluví. Vůbec. Přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí vůbec - jak si poradit, když se něco kapitálně posere.

ARGANNAH: jj neni to vubec lehke.
A jeste mam vlastne kolegu, co hral jako mladik fotbal na spickove urovni, a po zraneni silene pribral a doted s tim bojuje. Byl zvykly hodne jist, ale s brutalnima treninkama to spalil.

ARGANNAH: ja jen ti sportovci sou hodne zavisli na tom endorfinu, coz ti pomaha i se vsim ostatnim celkove skrze naladu a motivaci. Kdyz se zranej tak to nepoberou pac vetsinu dospelyho zivota maj kazdej den prisun svyho opojeni, to je jak prestat kourit nebo tak neco... nejsou ready vubec.

BRUNA: Zajímavý. Ukládám si do mentální databáze.

Tohle je ale teda klasika mimochodem - průsery, přepracování/stresy a nemoci/zranění. Na tom si vyláme zuby většina lidí, ať předtím hubli rozumně nebo ne. Hodně nad tímhle přemýšlím v poslední době, jak to řešit. Zjistila jsem, že docela zajímavá jsou motivační videa pro sportovce, co se zranili a musí se sportem pauzovat: spousta z nich údajně propadne depresivní stavům, nadměrně pije a obecně to prostě psychicky nedává. Nakoukávala jsem toho teď spoustu, jak jsem měla ty vleklé problémy s achillovkami, a pomáhalo to. Ten krizový management je fakt zásadní, zvládat se nepřejídat, neopíjet, v rámci možností se pořád občas hýbat, pokud tělo dovolí... Je to ale strašně těžké. A co teprve když nejde jen o zranění nebo nával práce, ale o nějaký fakt průser s rodinou, dětmi, bydlením. Uf.

KURE: nechám si to vždy pro sebe, ani oko mi necukne. Je to peklo, protože stejně tak smýšlím podprahově o sobě, že jo. Ale občas vstoupím do cukrárny, rozhlídnu se a chytnu motivaci si dát ke kafi jen sodovku :D

ARGANNAH: neni to statisticky relevantni, ale jedna moje kamaradka dosahuje prevazne sportem tech povestnych jojo efektu. Vzdy nasadi denni sportovani, tim zhubne treba 10 -15 kg a pak ji do toho neco vleze (naposled problemy se synem, predtim opakovane vyhrezla plotynka), sport musi zredukovat a pribere vse nazpet + dalsich 5-7 kg. Behem hubnuti trochu dba i na jidlo, ale nijak urputne, vzdy je zamerena primarne na pohyb.

A zajímalo by mě, co se lidem honí hlavou, když vidí někoho hodně obézního, když si dává někde jídlo, nejlépe dva dortíky nebo pivo nebo hambáč...

Mně teda všechno to uložený. Že tohle by teda žrát neměl. Prostě to tam je vytesaný zevnitř do lebky.

KURE: nojo a pak se od puberty dál pravidelně setkáš se situací, kdy někdo komnetuje tvoje jídlo nebo obecně pronáší něco o jídle a ženách či žena o jídle a sobě. A časem se prostě stydíš si přidat. Stydíš se si objednat nebo vybrat něco "tlustého" (vydatného, mužského), stydíš se si dát dort i na něčí svatbě nebo sušenku na výletě. Jednoho dne zjistíš, že nosíš nouzové musli tyčinky v kabelce a jíš je tajně, třeba i na záchodě.

Postoj "všichni si naserte" jsem získala až nedávno.