VON_GILOTINE: Je to samozřejmě něco jiného, ale při tom hubnutí to může vypadat v něčem podobně. Člověk se hýbe, cítí se dobře, váha klesá, motivace je silná, vše se daří. Pak prásk, průser, někde se vylíhne něco, co je potřeba absolutně prioritizovat, hubnutí jde na druhou kolej. Hýbat se nejde (u zranění) nebo na to není čas (péče o nemocné dítě, nával v práci), psychika jde do hajzlu a člověk, co se rád uklidňuje jídlem, je najednou v situaci, kdy se mu aktivujou staré zlozvyky. Váha se zastaví nebo jde nahoru, prima pocit v těle mizí, endorfiny jdou do kytek, všechno špatně. K tomu stresové hormony, co to celé ještě víc rozhasí.

Dost se v těch motivačních videích opakovalo, "vy nejste váš sport", "jste víc než jen každodenní tréninky". Analogicky, "vy jste víc než hubnutí." I na tohle ale podle mě pomáhá hubnout s ohledem na udržování, člověk se aspoň v takovou chvíli nemusí prát ještě navíc s biologickou reakcí "hurá, hladomor je konečně pryč, žerem". Byt připraven kdykoli režim přerušit, zakonzervovat, psychicky zvládnout ten nárůst o dvě tři kila, který přitom přijde, nevzdat to i bez té motivace klesajících čísel.

A vůbec se o tom nemluví. Vůbec. Přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí vůbec - jak si poradit, když se něco kapitálně posere.

ARGANNAH: jj neni to vubec lehke.
A jeste mam vlastne kolegu, co hral jako mladik fotbal na spickove urovni, a po zraneni silene pribral a doted s tim bojuje. Byl zvykly hodne jist, ale s brutalnima treninkama to spalil.

ARGANNAH: ja jen ti sportovci sou hodne zavisli na tom endorfinu, coz ti pomaha i se vsim ostatnim celkove skrze naladu a motivaci. Kdyz se zranej tak to nepoberou pac vetsinu dospelyho zivota maj kazdej den prisun svyho opojeni, to je jak prestat kourit nebo tak neco... nejsou ready vubec.

BRUNA: Zajímavý. Ukládám si do mentální databáze.

Tohle je ale teda klasika mimochodem - průsery, přepracování/stresy a nemoci/zranění. Na tom si vyláme zuby většina lidí, ať předtím hubli rozumně nebo ne. Hodně nad tímhle přemýšlím v poslední době, jak to řešit. Zjistila jsem, že docela zajímavá jsou motivační videa pro sportovce, co se zranili a musí se sportem pauzovat: spousta z nich údajně propadne depresivní stavům, nadměrně pije a obecně to prostě psychicky nedává. Nakoukávala jsem toho teď spoustu, jak jsem měla ty vleklé problémy s achillovkami, a pomáhalo to. Ten krizový management je fakt zásadní, zvládat se nepřejídat, neopíjet, v rámci možností se pořád občas hýbat, pokud tělo dovolí... Je to ale strašně těžké. A co teprve když nejde jen o zranění nebo nával práce, ale o nějaký fakt průser s rodinou, dětmi, bydlením. Uf.

KURE: nechám si to vždy pro sebe, ani oko mi necukne. Je to peklo, protože stejně tak smýšlím podprahově o sobě, že jo. Ale občas vstoupím do cukrárny, rozhlídnu se a chytnu motivaci si dát ke kafi jen sodovku :D

ARGANNAH: neni to statisticky relevantni, ale jedna moje kamaradka dosahuje prevazne sportem tech povestnych jojo efektu. Vzdy nasadi denni sportovani, tim zhubne treba 10 -15 kg a pak ji do toho neco vleze (naposled problemy se synem, predtim opakovane vyhrezla plotynka), sport musi zredukovat a pribere vse nazpet + dalsich 5-7 kg. Behem hubnuti trochu dba i na jidlo, ale nijak urputne, vzdy je zamerena primarne na pohyb.

A zajímalo by mě, co se lidem honí hlavou, když vidí někoho hodně obézního, když si dává někde jídlo, nejlépe dva dortíky nebo pivo nebo hambáč...

Mně teda všechno to uložený. Že tohle by teda žrát neměl. Prostě to tam je vytesaný zevnitř do lebky.

KURE: nojo a pak se od puberty dál pravidelně setkáš se situací, kdy někdo komnetuje tvoje jídlo nebo obecně pronáší něco o jídle a ženách či žena o jídle a sobě. A časem se prostě stydíš si přidat. Stydíš se si objednat nebo vybrat něco "tlustého" (vydatného, mužského), stydíš se si dát dort i na něčí svatbě nebo sušenku na výletě. Jednoho dne zjistíš, že nosíš nouzové musli tyčinky v kabelce a jíš je tajně, třeba i na záchodě.

Postoj "všichni si naserte" jsem získala až nedávno.

ARGANNAH: MAR_TINA: omfg. To je peklo. S tím jsem se opravdu nesetkal že se "nesluší " aby ženský pořádně (čti dost) jedly. Najednou víc dávají smysl takový ty otravný zvyky, kdy si ona nedá ale pak leze do talíře partnerovi.

ARGANNAH: rozhodně v tom premejšleni nahlas pokračuj, je to super.
Já taky nevím jak to je. :) a prihazuju svoje domenky a zkušenosti. A jak už jsem psal, máte přísnější limity. Rozhodně je snazší udržet postavu robustniho byť oplacaneho chlapka hodně přes 180cm ( tam se těch kilo vejde, než člověk vypadá vysloveně vyžranej), než drobné štíhlé ženy.

Moje youtube zkušenosti s tebou asi souhlasí, historicky se ženy bály silových tréninků, aby z nich nebyly gorily. Ale to se taky mění k lepšímu.

Dieta vs sport.
Imho je zásadní oboje. Když nejíš, hubneš. Když nejíš a cvičíš, hubneš a necháš si svaly. ( velmi zjednodušeně)
Navíc, mi přijde že pohyb, každodenní i třeba nízké intenzity, je naprosto zásadní pro zdraví. Nenahraditelný.
Ale pochopitelně, nezřízene přežíráni se nedá přecvičit.
A ještě když jsi venku v pohybu, nemáš čas ani příležitost uzobavat z lednice. A naopak s plným břichem nemáš náladu se hejbat.

Jako nevím jestli jsou někde počty jestli mezi těma kdo hubnou blbě je víc žen než mužů.

ARGANNAH: Pardon, myslela jsem že se mi dostane normální odpovědi a ne zase jen ukrivdenost. Tak nic no

MAR_TINA: Přesně, A HLAVNĚ, když budu z jakehokoli důvodu muset pauzovat, tělo nezačne šílet a pod tlakem nabírat. Experimentálně ověřeno asi čtyřikrát nebo pětkrát v posledním roce.

Jako je potřeba se smířit s tím, že rychlost hubnutí v tomhle systému je kolem deseti patnácti kilo ročně. Ale to je mi úplně jedno, kolikrát jsem zhubla třeba 25 za půl roku, a co mi to bylo platné, když jsem to zas všechno přibrala. Teď je prostě priorita a) sportovat b) jist kvalitně a do syta, s mírným deficitem, pokud to jde. Jsem zatím nadšená výsledky.