MAR_TINA: Mám kolem sebe příklady podobného rázu. Co ještě ve 40 bylo ok, v 60 je průser, natož v 70. A i tam, kde si lidi dají hubnutí jako prioritu, se to prostě jednou zasekne (protože se to vždycky zasekne) - a co pak. V mezičase cukrovka, problémy se srdcem, artróza a kdejakej další shit, hory prášků na to všechno, půlka z nich má nežádoucí účinky nebo blbě reaguje mezi sebou.
Mně je 43, nemám zatím žádné příznaky přechodu, jsem víceméně zdravá (ne úplně, ale prostě víceméně). A ráda se hýbu a až teď ve středním věku jsem objevila, jak pěkně moje tělo umí takové ty endorfinové rauše. To je všechno fajn. Ale mám za sebou, co mám za sebou, a každá ta fáze jde hůř a hůř. Prvních 10 kg jsem shodila jen na mindful eating a stavebních pracích na baráku. Těch dalších cca 10 už jsem musela poctivě počítat a začít víc chodit. Dalších cca 5 šlo dolů už podstatně obtížněji na kombinaci počítání a vytrvalostní chůze (kterou miluju, takže žádná oběť, ale stejně už to dřelo) v kombinaci s tancem, ke kterému jsem se mohla po patnácti letech vrátit (čert vem, jak vypadam a jakou nosím velikost, ale TOHLE byl největší výdobytek a odměna zároveň). No a teď mám fakt nálož - kombinace posilovny dvakrát týdně a nějakých kardio věcí mezitím (zase chůze a tanec). Ten silový trénink by to mohl rozhýbat a přeskládat mi hlavně složení těla, ale netuším, jak daleko mě to pustí a jestli mě to nezrakví. Uvidíme. Jestli budu mít na podzim pocit, že jsem za extrémní námahy a fyzického vypětí shodila nula nula nic a na svalech se to obrazilo minimálně, tak na tu bariatrii asi půjdu. Musí to celé mít nějaký minimální poměr cena-výkon, jinak nehraju.