Cíle vypadají takhle (od nejdůležitějšího k nejméně důležitému):
1. Permanence.
2. Obnova normálních tělesných funkcí
3. Fyzické zdraví a kondice
4. Snižování váhy (tzn. vyloženě toho čísla).
5. Vzhled
Vždycky dřív mě zajímal nejdřív bod 4, potom bod 5, potom bod 3; body 1 a 2 jsem vůbec neřešila, ani nad nimi nepřemýšlela. Hlavně mít honem co nejnižší čísla a vypadat krásně, ať jsem konečně přijatelný člen lidské společnosti. Pak se ale něco stalo (to by bylo na hodně dlouhé vyprávění), co mě přimělo zaujmout postoj „ať si společnost vysere oko“, a vzhled mě téměř přestal zajímat (vzhled = módní štíhlost a být „sexy“; nebavíme se o oblékání, účesech nebo osobní hygieně). Původně jsem vzhled v tomhle seznamu cílů vůbec neměla, ale to by bylo zas pokrytecké. Společnost ať si sice trhne, ale stejně mi pořád dělá radost, když např. v převlíkací kabince vypadám líp než posledně a když mi lidi, které jsem dlouho neviděla, říkají, jak mi to sluší. Nicméně priorita číslo jedna je teď permanence. Zhubnout dvacet kilo a pak pětadvacet přibrat, to jsem zvládla za posledních třicet let mnohokrát, člověk si pokaždé říká „teď už to bude jiné,“ ale není, vždycky to dopadne stejně. Takže se soustředím v absolutně první řadě na permanenci. To znamená žádné drastické změny, žádné hlady, žádný šílený umělý nepříjemný pohyb v divnou denní dobu, prostě nic, co se nedá dlouhodobě komfortně dávat. Naopak, designuju si režim tak, aby mě bavil, abych byla sytá, abych měla v jídelníčku velký manévrovací prostor, abych si mohla jídlo i pohyb užívat, abych tam občas mohla zasunout nějakou prasárnu a aby se to celé nesesypalo při sebemenším škobrtnutí. Nenutím se do věcí, které mě štvou (ježdění na kole např.) nebo bolí (některé konkrétní cviky), a nezakazuju si věci, které mám ráda (kromě alkoholu a chipsů, o tom potom). Spousta technik by mě poposunula rychle o velký kus váhy dolů, např. keto, ale k čemu to je, když ten úbytek není permanentní, žeo. Žádné tyhle krátkodobě účinkující a dlouhodobě ničivé věci vůbec nedělám a dělat nebudu.