VALENTINA: Díky, že jsi zmínila děti. Z toho, co píšeš, chápu, že už jsou starší a mohou si za kapesné pořídit, na co mají chuť, doma ve spíži to prostě není jako v krámě.
Při pročítání tohoto tématu jsou právě děti to, na co nejvíc myslím.
Bude to znít drsně, nikoho za jeho rozhodnutí neodsuzuji, skutečně mě zajímá, jak jste se k tomu kdo postavili. Protože předpokládám, že každý, kdo má děti s cílem vychovat zdravě fungující dospělé bytosti, to musel někdy nějak řešit.
Je kvůli závislosti na jídle, nebo zkrátka nějak neobvyklému vztahu k jídlu na straně rodiče, ok, že má dítě nedostupné něco, s čím se děti běžně setkávají, protože je to součástí našich životů?
Komunikujete to s nimi nějak? Jak to fungovalo, když byly úplně malé, a nešlo jim vysvětlit, proč je doma nestandardní přístup k jídlu? Jak jste si to srovnali sami v sobě, že je to ok tak, jak to je u vás doma nastavené? Jak se snažíte budovat v dětech zdravý vztah k jídlu, aby v dospělosti nemuseli řešit to, co vy sami? Nebo to prostě vůbec neřešíte?