ANNIKA: no a já nevrhnu, já ten kyblík sním a klidně bych snědla ještě dva další. Ještě chvíli mi povídej, jak to ty tak nemáš.

ANNIKA: já už taky nikdy nebudu štíhlá, ale už jenom zůstat aspoň mírně obtloustlá je úsilí. A v podstatě nekonečný mentální boj, protože já jsem v případě, že ten boj přestanu vést, schopná nabrat deset kilo za měsíc.

MADIETTA: Mě tahle disciplina spíš děsí. Jakože smekám, všechna čest, ale kurna život by měl být trochu víc než vojenský tábor a nekonečny buzerplac. Někdo to v sobě má přirozeně, že moc jídlo neřeší a moc chuť k němu nemá, to je ok, někdo je pořád v akci a pohybu, to je taky fajn, někdo má metabolismus, při kterém hubne, když začne snickersky žrát jen po jedny místo dvou a omezí koktejly na dva denně (moje kamarádka, stále i ve čtyřiceti, grrr). A někdo to tak nemá a musí se sakra snažit. A snaha je chvályhodna a potřeba, ale nesmí ovládnout celý život a zredukovat ho jen sama na sebe. Já pořád doufám, že pár kilo ještě dolů půjde, ale křehká vila nebudu nikdy. A štíhlá s optimální váhou taky nebudu nikdy, to už by stálo úsilí, který je neumerny a nejsem ho ochotná vyvinout. Cíl je mít optimální váhu + cca10 kg a nějaký svaly a fyzičku. A nechat si nějaký to obzerstvi :-)

Přičítám to mimochodem tomu, co už jsem tady někde psala - jednak potřebě emočního jedení, a jednak neschopnosti vnímat vlastní tělo, k čemuž patří i to, že já prostě nemám záklopku. Nevím, kolik bych toho musela sežrat, abych cítila, tak jo, teď už mám fakt dost. Asi bych spíš praskla, než by mě to napadlo.

Úplně přesně se pamatuju, jak jsem se jako malý nešťastný dítě uklidila někam s knížkou a krajícem chleba s máslem a marmeládou, četla stránku za stránkou a ládovala do sebe sousto za soustem a bylo to hrozně fajn a furt jsem neměla dost. Kdyby mi to doma dovolili, tak bych ty krajíce asi futrovala, dokud bych nepukla.

ANNIKA: ne, tak to u mě fakt nefunguje.

Když přede mě někdo každý den položí kelímek bílýho Magnumu, tubu Pringles nebo pytel kešu, tak sním každý den kelímek bílýho Magnumu, tubu Pringles nebo pytel kešu.

Já se dobrot neodříkám, ale stanovila jsem si, jak často si je budu kupovat, nebo spíš jak často si je dám venku. Řekneme si s milým, že půjdeme na náš milovaný štrůdl s karamelem a zmrzlinou do kavárny, tak na něj jdeme a já z toho nemám výčitky. Protože to děláme jednou za čas.

Ale domů si to prostě nekupuju a nechci, aby mi to tam někdo nosil.

MADIETTA: Já to mám stejně. Sama sladké skoro nekupuju, zbavila jsem se závislosti, kterou jsem měla od dětství, a teď už na to sama od sebe chuť nemám. Pouze, když se to octne v mem dosahu. V práci asistentky na porady kupují esíčka. To je čisté zlo. Když sedím v té zasedačce, nejsem skoro schopná myslet na nic jiného. Jen koukám na ten talíř a přemýšlím, jak se k němu nenápadně natáhnout. Když se to nesní, dají to po poradě do kuchyňky. Já si tam jen tak jdu pro vodu a najednou talíř esíček a nikde nikdo. To se nedokážu ovládnout a začnu se tím ládovat. Vím, že je to hrozný svinstvo. Ale ono to voní. Tou skořicí a cukrem...

MADIETTA: To je velmi rozumné chování. Žádná vůle není nekonečná a je lepší doma pokušení nemít.

KURE: Kvalitní uzeninu občas pozřu, zásobuje rodina vlastní produkcí, ale víc ujíždím na dobrých sýrech. Moje droga jsou buráky. K&K v pixle. :-)

MADIETTA: To není nemoc, jen dobrá strategie, hele. Můj muž to má podobně. Nechce, aby to pokušení doma bylo.

MADIETTA: nebuď na sebe tak přísná. Každého nekde tlačí bota a vyhejbat se "droze" není nemocný. Nemocný by bylo se nevyhybat.

Můj kryptonit je uzený/uzeniny. A moje řešení je brát jen exkluzivní kousky, tím toho celkem přirozeně člověk koupí méně a nedělá to často. A běžnou supermarketovou produkci si predstavuju jako karcinogeni buchtu nasaklou barvivem a fosfaty.

KOCHANSKA_CH: spletla jsem dvě věci dohromady - za nemocné považuju hladovět, ne se mírnit v konzumaci jedlých substancí, tam naopak považuju za nemocný svůj přístup. ;-)

KURE: tak to je moje strategie, prostě se k tomu ani nepřiblížím. Když je to něco, o čem vím, že mi to fakt hodně chutná, tak mi to jednoduše domů nesmí. Protože já tu disciplínu v sobě nemám a ten pytlík bych snědla celej.

Už se i dostkrát stalo, že jsem odnesla věci jako nugátovou bonboniéru neotevřenou k popelnicím, protože jsem věděla, že jakmile bych to otevřela, měla bych ji celou v sobě, a kdyby zůstala doma, tak bych ji otevřela.

Ano, vím, že jsem nemocná.

No pozoruji na sobě, že čím méně tyhle věci jím, tím méně mi chybí. Ale radši si nevezmu vůbec, než riskovat.

MADIETTA: Na nízkých kaloriích nefunguju, jím pěkně, ale chips nebo gumoša si spíš ani nevezmu. Nebo fakt jen ochutnám. Mám za sebou dlouhou cestu k ozdravění střev. A věci, co jsou ve většině zpracovaných potravin, by mě poslaly zpět na startovní čáru nebo, v horším připadku, do špitálu. Asi bych i ztloustla. Ne, raději knihu. Nepovažuji to za nemocné chování. Naopak je zdravé se zbavit závislosti na ultrazpracovaných potravinách. No, potraviny to vlastně nejsou, spíš "jedlé substance".

ANNIKA: To je jedna věc, u které mám v sobě vnitřní rozpor, nejspíš vybudovaný na základě společenské masírky. Opravdu upřímně obdivuju lidi (teda přesněji řečeno ženy), které mají tu obrovskou vnitřní disciplínu a opravdu jsou schopné vzít si z pytlíku JEDEN čips, JEDNOHO gumového medvídka, které jsou schopné fungovat na 800 kaloriích za den a každý den cvičit a jsou za to odměněny dokonalou postavou. Uvědomuju si, že je to nemocné, a přesto je obdivuju a sebe plísním za to, že jsem toho nikdy nebyla schopná, a považuju se za línou obžeru.

ARGANNAH: Moje oblíbená část je a modelkou, jejíž deepest, darkest desire je cheesburger :-D

To bylo naopak takový pozitivní, že sice mám špeky, ale aspoň si můžu dát cheesburger, když chci. Celkově je mez hladoveni/omezování, za kterou bych nešla, a radši teda ty špeky. Obdivuju ty, kteří to dají, ale nepatřím k.nim.