KURE: Nemyslela jsem to tak, že by to byl špatný postup, naopak, je to dobrý postup, jen to není všespásné řešení.
Teda kromě toho, že se člověk snaží vyvudovat dítěti sebevědomí a odilnost, je mu potřeba taky dát najevo, že někdy nepomůže nic, je to vždy vina šikanátora a je dobré se obrátit výš (rodiče, učitelé) co nejdřív.

ALEXIS: jednoduchý to pochopitelně neni. Ale pokud jsi v mentálnim nastavení kdy nevíš zda se vůbec můžeš ozvat, tvoje řeč těla nejspíš říká oběť.

ARGANNAH: kéž by to bylo takhle jednoduché. Šikana má mnoho podob a u některých nezáleží na tom, jestli se oběť ohradí, obzvlášť ve vyšším věku (puberta+).

ARGANNAH: kdyz se jako jedinec proti presile slovne ohradis, dostanes 2x tolik. pokud se pokusis branit, dostanes 3x aby si priste vedel, ze ses bez sance... jako malokdo potrebuje dostavat vic, staci mu co ma nalozeno...

naucila sem se jen o to vic uzavrit do svyho vyclenenyho sveta a jeste min verit lidem a poustet je k sobe.

ILLUZE: Myslim, ze to slovo “skupina” je klicove.
Nikdy jsem nemela sklony k agresivite, ale kdyz si na me na ZS vyskakoval jeden kluk (vetsi a sirsi), normalne jsem ho jednou dobre mirenou ranou poslala k zemi a byl klid. To bylo po tom incidentu, co jsem tu niz popsala.
Na gymplu uz to byla skupina a ja nejsem rvac. Deseti detem pres hubu nedas. Byli v presile a mela jsem smulu. Bohuzel, byl to osmilety gympl.

Jako mě sice šikanovali pravidelně - hodně jsem měnila kolektivy, ale proti aktérům z dokumentu to vlastně byl celkem růžovej sad většinou. Teď jsem ten dokument shlédla a jako máma si lámu hlavu nad tím, jak to, že to ti rodiče skoro nikoho z těch aktérů často ani nevědělii? Jak udělat, aby prostě dítě nedělalo, jako že nic a řeklo mi to? Jakoby jasně, vybudovat důvěru, no snad to neposeru :) sama si pamatuju, že asi poslední, komu bych cokoliv vykládala, je moje matka. Vyděsil mě i nedávný případ sebevraždy nějaké holky před stand maturitou - a matka hrozně překvapená a nikdy by ji nenapadlo, že měla holka problémy. Doprdele, jak je to možný?

ARGANNAH: no já třeba jsem se svým dětstvím vcelku v pohodě, nikdo mě nešikanoval, jen cosi proběhlo ze strany učitele, ale s tím si to tatínek vyřídil, když jsem to řekla doma, pak už byl pan učitel jak beránek

Taky ale měl možná vliv celkovej trend tabuizace agresivního chování v kombinaci s anonymitou města. Ono je to na jednu stranu logický, že když žijem nahloučený v tak obrovskejch městech, musíme se umět ovládat, jinak by to tu bylo k nežití. Na druhou stranu ale je podle mě fakt pro sebeúctu dítěte lepší se porvat než si nechat všechno líbit. Hněv/přiměřená agresivita je pro nastavení hranic naprostej základ, neříkám rovnou někoho mlátit, ale třeba na něj zařvat, vynadat mu, nebo u fyzickýho útoku ho rázně odstrčit. Jenže v dnešní době je agresivní chování plošně démonizovaný, tabuizovaný, "hodný" dítě se agresivně nezachová ani tehdy, když ho šikanátor bije a kope do něj. Potlačovaná agresivita pak zvedá úzkostnost, takže z těch dětí jsou pasivní uzlíčky nervů se zničenou sebeúctou a pocitem, že si to ponižování jenom zasloužej, protože za nic nestojej.

Tak on taky nastoupil mytus šťastného dětství a mantra děti nemají žádné starosti, to my dospělí máme starosti. A do toho šikana nezapadá, tak o ní nemluvíme.
A pak ty nové školy a pionýrské tábory - výstavní síně socialiamu, tak se taky nemohla stávat zlá dekadentní šikana. A tak.

GALE: Ja asi prisla na to, proc to rikali. Tehdy se problemy “resily” tak, ze se o nich nemluvilo. Kdo mluvil, dostal po tlame, aby mluvit nemohl. A tak problem prestal existovat.

ARGANNAH: Tátův argument byl, že když “si toho nebudu všímat”, přestane je to bavit a nechají mě. Ne, no. Bylo to přesně tak, jak říkáš.

ARGANNAH: Generace nasich rodicu mela ponekud sverazne metody vychovy. Podeziram je, ze kdyz to tak delali vsichni, povazovali to za normalni. Dite muselo poslouchat jak cviceny psik, cimz se dokazovalo, ze ho rodice umi srovnat. Nesmelo se moc projevovat. Ono to vsechno muselo “hlavne dobre vypadat”, tim, co se delo uvnitr rodiny se nikdo moc netrapil. Dite dostalo nakazano nikde nic nevypravet, protoze “to se nedela”.
A ted je ta generace cela prekvapena, ze nemaji s nevdecnymi potomky dobry vztah, kdyz se o ne tak krasne starali.
Posledni veta je myslenkovy kotrmelec, pochazejici z me rodiny.

ARGANNAH: statisticky se se šikanou setkalo tuším každé šesté dítě, takže je to dost prevalentní

Mně by zajímalo, jak moc je tohle reprezentativní. Jestli je tenhle déšť vzpomínek tolika lidí danej tím, že sem chodí spousta rozbitejch lidí s rozbitým stravováním vyrobeným zničenou psychikou, nebo jestli je tohle fakt takhle strašně běžný.

A to všudypřítomný "nevšímej si toho!" Přitom základ je se bránit, kdo se nebrání, ten si říká jen o eskalaci... Btw znáte tu performanci Mariny Abramovič Rhythm 0 (https://en.wikipedia.org/wiki/Rhythm_0)? Seděla někde 6 hodin, na stolku bylo x předmětů, od třeba růže nebo tak něčeho až po zbraně, nůž apod., a kdokoli s ní mohl dělat s pomocí těch předmětů cokoli. Začalo to nevinně a skončilo to sexuálním obtěžováním, řezáním a málem vraždou. Stačilo sedět a nechat si všechno líbit.

"Nevšímej si toho", fakt tvl.

Já byla taky šikanovaná. Když jsem se svěřila doma, dostala jsem od mámy radu, ať si jich nevšímám. Což se fakt snadno dělá, když tě někdo fyzicky napadá. A otec mi vynadal, že si za to můžu sama, protože jsem divná a kdyby on byl můj spolužák, taky by mě šikanoval, protože si to prostě zasloužím. Jediný, kdo to řešil s učitelkou byly dvě spolužačky, které se na to už nemohly dívat, ale zároveň neměly na to, postavit se agresorům. No a nic se samozřejmě nevyřešilo a já si z toho odnesla jen to, že budu vždycky divná, vyřazená z kolektivu a nikdo se mnou nebude kamarádit.

se sikanou jsem se potkal, kdyz mi sikanoval typek bratranka ve skole. Bratranek byl tusim 5 trida, typek co ho sikanoval asi 7 trida a ja byl v osmicce nebo devitce.

Prijdu na autobusovou zastavku a tam vidim bratranka v slzach, rikam mu, kdo? Ukazal na nej. Tak jsem k nemu prisel, rikam mu, hele, tohle bylo naposled, chytl jsem ho pod krkem, podkopl mu obe nohy a jebnul s nim o zem, ale tak aby si nerozbil palici. A rikam mu, hele, uslysim jeste jednou neco a ver mi, nebude to stat za to. Typek vykuleny oci, protoze asi tohle odemne uplne necekal. Ja jsem vzdycky byl takova klidna duse, konflikty nevyvolavajici, proste takovej ten hodnej bezkonfliktni. Musim rict, ze tahle lecba docela zabrala a ti dva se stali i kamosi :D