ACKO: Halina Pawlowska na tom zalozila karieru - delala si ze sebe legraci a lide platili za to, aby se ji mohli beztrestne smat.
Uz tehdy mi to prislo zvrhle.

Hodim vám sem odkaz na jedno video, přišlo mi docela jako poučný vhled do situace. Zvlášť smutný považuju to, jak paní říká, že tlustýho člověka lidí akceptují, když on sám sebe prezentuje jako někoho, kdo je se svým tělem nespokojený, selhává v pokusech o zhubnutí a přes celou obrovskou snahu mu to nevychází. Pokud je tlustý člověk celkem v pohodě, je to považováno za opovrženíhodné.
Moje tělo je moje | Ahmedová, Jarkovská, Krchňáková @ Meltingpot 2024
Moje tělo je moje | Ahmedová, Jarkovská, Krchňáková @ Meltingpot 2024
https://www.youtube.com/watch?v=UTGjVH0l0SI&t=3055s

Čímž se vracím k pointě tý debaty, kolem který se celou dobu točíme, totiž že oběť může ovlivnit aspoň jeden faktor z tohohle. Totiž svoje vlastní chování. A tím snížit šanci, že šikana vznikne nebo se rozvine. Je to zároveň jeden z důvodů, proč si myslím, že by lidi měli hlasitě a zásadně reagovat na bodyshaming, ať už se děje jim nebo někomu jinýmu a ať už okamžitej výsledek tý reakce bude jakejkoli. Protože je potřeba plošně tuhle kulturu naučit, že se to nědělá. A toho nedocílíme pláčem v médiích na sítích, co hroznýho se nám stalo (přestože i ten je samozřejmě potřeba, ať společnost pěkně vidí, co způsobuje), ale tím, že si to od týhle chvíle už nikdy nenecháme mlčky líbit. A budeme stejnej přístup učit svoje děti.

RSZ: Šikana ale taky není "běžný lidský chování" v tom smyslu, že velká většina lidí ve velké většině situací nikoho nešikanuje. Já si uvědomuju, že platnost Stanfordskýho experimentu je mnohem omezenější, než by si bejval Zimbardo přál, nicméně všimni si, jak jsem tu větu záměrně formulovala: když lidi dostanou možnost a příležitost beztrestně dělat druhýmu, cokoli se jim zamane, tak to aspoň někteří z nich fakt udělaj. Takže pokud mám nějakej potenciál zmrdovství, jsem v situaci, kdy se dá čekat, že se na moje chování buď nepřijde, nebo mě třeba rodiče zaštítěj, a mám proti sobě někoho, u koho smysluplně předpokládám, že se mi nepostaví a nechá mě, ať ho trápím, tak jsem v situaci, kdy můžu v podstě šikanovat, co hrdlo ráčí.

ARGANNAH: Stanfordský experiment a jeho výsledky jsou imho dneska překonané a víme, že to chování bylo ovlivněné demand biasem. Podobně hodnotit tu performanci jako běžný lidský chování je nesmysl. Pokud jsem účastníkem takové performance, a vysloveně dostanu nástroje a úkol, klidně ty nástroje použiju. To ale neznamená, že jinak na ulici mlátím záchodovou štětkou lidi na potkání..

Já bych v tom nehledala žádný složitosti, agresivní chování je vrozený, instinktivní, a mimo jiné slouží potřebám ustavování hierarchie mezi jedincema. Agresor se potřebuje ujistit, že je silnej, dominantní, na koni, a ponižování oběti ho o tom na instinktivní úrovni opravdu ujistí. Protože se tím opravdu ustanovuje nerovnej vztah. Naše kultura má k agresi strašně absurdní vztah (podobně jako křesťanská kultura k sexualitě), odmítá ji, tabuizuje, a je přesvědčená, že když ji budeme odnaučovat, ignorovat a vytěsňovat tak zmizí. Akorátže vůbec, žeo.

NAVARA: Jenže BDSM musí být z podstaty konsensuální, jinak to není BDSM.

ARGANNAH: A podstatná je asi ta větší skupina. Protože v tý se už vždycky najde někdo, kdo to bude mít posunutý. A jakmile jeden tu bariéru překročí a nic se nestane, ponoukne to i ty, co nějaký podobný sklony maj schovaný hloubš. A když se furt nic neděje, převáží asi ta euforie z toho, že člověk dělá něco, co by ho jinak v životě nenapadlo udělat a prostě může

KEMENTARI: Tak podle mě to má podobnou rovinu jako stanforskej experiment, totiž že když lidi dostanou možnost a příležitost beztrestně dělat druhýmu, cokoli se jim zamane, tak to aspoň někteří z nich fakt udělaj. Třeba ne hned, může chvíli trvat, než padnou ty navyklý bariéry toho, co se sluší a patří, ale když dostanou dost času, tak to fakt může eskalovat solidně.

Četla jsem kdysi vyprávění nějakýho chlapa, jak ho začal někdo provokovat v autobuse. Nic hroznýho, prostě na něj dělal snad ksichty nebo něco. Kluk ho srdnatě ignoroval, protože byl naučenej, že na agresi reagovat nemá. Akorátže ten agresor s tím nepřestal a pořád přidával, a jak si ověřoval, že se ten kluk opravdu neozve a jen tak tam bude pasivně sedět a čekat, kdy už to skončí, tak nebyl k zastavení. Fyzicky mu sice neublížil, ale snad ho pomočil a poplival, jestli si dobře pamatuju. Ten kluk psal, že z toho měl obrovský, letitý psychický trauma, který v době, kdy to psal, ještě nebylo vyřešený.

ARGANNAH: Tu performanci znam a uz leta mi to vrta hlavou. Proste nechapu, jak muze neco takovyho navstevnika galerie napadnout. Ja bych ji tak maximalne prerovnala veci na stolecku. Spis bych se ostychala jakkoli zapojit.

BIRMA: jo to souhlas, bylo to jiny. Biti zaka ucitelem taky byvala norma jeste generaci predtim.

IOM_NUKSO: Tak mě i přijde, že to byl takovej obecnej úzus, to násilí. Muži mlátili ženy, rodiče děti, děti šikanovaly sebe navzájem, bití zvířat bylo taky braný jako norma. Nevim, jestli to je celkově nějakou otupělostí, taky mi přijde, že čím nesvobodnější společnost celkově, tím je o víc represivní sama k sobě. Takovej ten zákon padajícího hovna.
Ono i když se člověk koukne na nějaký starší filmy, tak kolikrát je úplně zarážející, jak se tam lidi furt fackujou a je to braný jako normální nebo jako sranda(nebo jako forma flirtu 🤦🏻‍♀️

BERUSKA_CA: presne moji rodice!! Jednou jsem dostala zachvat place za trojku a ucitelka se divila, co se deje, tak jsem rekla, ze me otec zmlati. To bylo doma peklo, mama (mama! ne otec) mi rekla, ze to uz NIKDY nesmim rict, protoze jak to vypada a ze nas bude stihat socialka. Ne ze by se zastydeli a prestali mlatit 9ti letou holku.

GALE: Ty problemy zpusobili rodice, ale resit je musime my.
Nas sikanovali/my jsme tlusti/my mame uzkosti nebo deprese/…. ne oni.

GALE: Moment, já neobviňuju oběť, já celou dobu obviňuji rodiče, že učí děti si toho nevšímat. Což nefunguje a kurví to dětem sebevědomí. Nehledě na to, že i když si skutečně myslím, že se lze naučit nebýt oběť a lze se v těchhle situacích zachovat způsobem, který může předejít eskalaci tý šikany, pořád to ještě neznamená, že když se to nepodaří, je to vina oběti. Vždycky je to vina agresora, to je snad jasný. Přesto považuju za důležitý nevychovávat děti k tomu, aby byly pasivní receptory toho, co se kolem nich děje, aby nezískaly pocit, že musí všechno vydržet, a nedejbože že si to třeba zaslouží, protože kdyby nebyly takové a makové, ostatní by je nechali na pokoji. Naopak, děti je potřeba naučit, jak se ohradit, bránit se, chápat, že takhle nikdo nemá právo s nimi jednat, a že agresorovi je třeba se postavit. Ano, nemusí to vždycky zabrat, plus bohužel se stává, že systém promptně potrestá toho, kdo se bránil, a ne agresora, nicméně i tak stojí za to se za sebe vzít. Sebeúcta neroste na vrbě.

GALE: ano, oběť za šikanu nemůže, v těch příbězích vždy selhali dospělí, kteří s tím měli něco udělat, a to buď ze strachu, laxnosti nebo kvůli vlastnímu traumatu.

KURE: Nemyslela jsem to tak, že by to byl špatný postup, naopak, je to dobrý postup, jen to není všespásné řešení.
Teda kromě toho, že se člověk snaží vyvudovat dítěti sebevědomí a odilnost, je mu potřeba taky dát najevo, že někdy nepomůže nic, je to vždy vina šikanátora a je dobré se obrátit výš (rodiče, učitelé) co nejdřív.