KEMENTARI: Tak podle mě to má podobnou rovinu jako stanforskej experiment, totiž že když lidi dostanou možnost a příležitost beztrestně dělat druhýmu, cokoli se jim zamane, tak to aspoň někteří z nich fakt udělaj. Třeba ne hned, může chvíli trvat, než padnou ty navyklý bariéry toho, co se sluší a patří, ale když dostanou dost času, tak to fakt může eskalovat solidně.
Četla jsem kdysi vyprávění nějakýho chlapa, jak ho začal někdo provokovat v autobuse. Nic hroznýho, prostě na něj dělal snad ksichty nebo něco. Kluk ho srdnatě ignoroval, protože byl naučenej, že na agresi reagovat nemá. Akorátže ten agresor s tím nepřestal a pořád přidával, a jak si ověřoval, že se ten kluk opravdu neozve a jen tak tam bude pasivně sedět a čekat, kdy už to skončí, tak nebyl k zastavení. Fyzicky mu sice neublížil, ale snad ho pomočil a poplival, jestli si dobře pamatuju. Ten kluk psal, že z toho měl obrovský, letitý psychický trauma, který v době, kdy to psal, ještě nebylo vyřešený.