Když s tím režimem to je těžký. Muž mě vyhecoval, že pro šťávu do Vraňan dojedu na kole a zpátky, že jo. Jenže cestou v tyhle zimě si člověk vyrobí leda hlad...

KOCHANSKA_CH: Už jenom to, že když člověk méně váží, tak se snáze a ochotněji hýbe třeba.

MAR_TINA: Ten 100 % návrat k původní váze po vysazení léků. Jak dlouho už se ty léky předepisují a kolik lidí je přestalo užívat? Docela bych věřila, že časem se budou objevovat jedinci, co sníženou hmotnost dokážou režimovými opatřeními udržet aspoň trochu.

MAR_TINA: Přesně, ten druhej odstavec. Nějak se to tu snažím občas říkat (a je to i v Propagaci obezity) - že vlastně jen kompenzujeme šílený neudržitelný životní styl, do kterého nás současná civilizace tlačí. Díky práškům pod tím tolik nepodklesáváme, ok, ale zase nebýt prášků, už bychom takhle třeba dávno nežili (nebo by to nikdy nezašlo tak daleko). A nakonec je vlastně jedno, jestli to někdo "řeší" závislostmi, přejídáním, extrémní promiskuitou, nebo jestli se mu z toho udělají třeba deprese nebo tak něco. Podstatné je, že pak přijde doktor, napíše prášky, substituci nebo léčebnu, jakoby prima, ale příčiny se musí řešit taky. A v mnoha případech se řeší, akorát u obezity pořád tvrdošíjně hrotíme pořád dokola jenom to jídlo a máme pocit, že obezita vzniká z nějaké náhodné nekázně. Když jsme fakt pokrokoví, ještě rozpoznáme ty individuálně psychologické kontexty. Ale ty kolektivní nechce řešit nikdo.

KURE: jo, takže se nemám divit, mám si zjistit všechno, promyslet, poskládat a jít tam, kam potřebuju. Jako ve všem. Copak jednotlivci to zvládnou, ale populace ani náhodou.

MAR_TINA: No já v tom vidím standardní moderní lékařský přístup. (A vlastně i korporátní)
Tohle je můj šuplíček, jsem hodnocen za to jak řeším problémy v šuplíčku. Co přesahuje můj šuplíček, sorry s tím nic neudělám, musíte vedle.
A není nikdo koho zajímá celek.

Já jsem si to nějak uležela, co mi na tom nesedělo.
Dr. Machytka tlačí víc operace a léky, protože je dělá. Ok, jasný. Statistika, že více fungují jde za ním.
Líbí se mi, jak začal respektovat obezitu jako nemoc.

Nelíbí se mi to odmávnutí režimových opatření - hodně to ilustruje jeho osobní příběh: Naložil si přehršel práce a dojíždění, přestal běhat, začal víc jíst a nepěkné složení a přibral 20 kilo za krátku dobu. A tak si naordinoval léky a ty mu stáhly apetit na půlku, ostatní, co jsem vyrozuměla, nezměnil. No, tak tohle řešení se mi nelíbí. Bude zpátky štíhlý, ale infarkt ze stresu a následky nedostatku pohybu jsou za rohem.

A hodně mě zarazilo ten 100 % návrat k původní váze po vysazení léků. Kdybych nad nimi uvažovala já, tak třeba na rok, nejen na zhubnutí, ale i na pomoc při nalezení optimálního režimu v jídle a zafixování toho režimu do návyků. Pokud to jde celé zpátky, pak je to k ničemu. Ty léky stojí tisíce na měsíc a bez vedlejších účinků taky nejsou. S přibývajícím věkem se zjevují nemoci, na které člově dostane jiné léky a třeba bude muset vysadit tohle a krom stařecké nemoci přijde ještě návrat obezity.

Co jsem vyrozuměla, některé barioperace během pár let "odezní efekt", ale člověk v případě úspěšnosti už je zhubnutý a má zažitý režim, tak se obezita nevrací. Kdyžtak mě opravte.

Jo. Jiná analogie, některá duševní onemocnění. Před příchodem současných psychofarmak se to taky dávalo za vinu těm lidem samotným, stigmatizovali jsme je, opovrhovali jimi, a pak je "léčili" kolikrát fakt brutálními metodami typu lobotomie. A jo, na nějaké úrovni člověk může některá slabší duševní onemocnění zvládat kombinací režimových opatření, psychohygieny a smíření se s tím, že "normální" nikdy nebude a vždycky to bude mít těžké. Naštěstí pak přišly vědecké objevy a moderní léky a člověk opustil ten extrém utrpení/zmrzačení. Podle mě u obezity jsme někde uprostřed cesty, už se snažíme přestat stigmatizovat a opovrhovat, ale zase momentálně jedeme model "lobotomii a elektrošoky pro všechny." Ono se to ale časem srovná. Pro individuálního obézního to imho znamená hlavně to, hodně přemýšlet, kam až nechá svou léčbu zajít, a střízlivě reflektovat, jestli např. opravdu potřebuje bariatrii, a pokud, tak jestli opravdu bypass, a pokud, tak jestli opravdu ten nejvíc brutální typ. Protože tam je imho ta paralela s lobotomií fakt jako na místě - je to úplně bez diskuse zmrzačení člověka a pro něco takového musí být fakt zásadně vážné důvody.

A ten rozdíl v metabolismech je prostě daný a je kolikrát propastný. Syn má metabolismus po manželovi, ten přibral až před 50. rokem věku na kortikoidech, do té doby pořád BMI kolem 20 ať jedl (a jistou dobu i pil) cokoli. U syna pořád vidím nějaké obaly od sladkostí v množství, které bych mu rozhodně neschválila, jeho nejlepší kamarád, se kterým sdílí tyhle pochutiny, se začíná zakulacovat, náš je jak tyčka a ukazuje mi na svém obráceném lavoru na břiše, jak se mu tam údajně rýsuje six-pack :D

Mně pořád přichází na mysl analogie a cukrovkou. V těle těch pacientů taky funguje něco "jinak". A dokud neexistoval syntetický insulin, tak se cukrovka léčila "režimovými opatřeními" - pacientům se doporučilo jíst jen úplně minimálně, aby neumřeli na podvýživu, ale ne víc, protože pak jim stoupá hladina glukózy do nebezpečných hodnot. Byli lidi, co měli tak silnou vůli žít, že to delší dobu dodržovat dokázali, ale bylo to extrémně náročné, režim ve smyslu "jestli chceš být jako zdraví, tak nesmíš jíst normálně". A když vidím tady ty hubnoucí jídelníčky na hranici bazálu nebo i pod, tak to si s není takový extrém, ale pořád to je "jestli chceš být jako ti štíhlí, tak se normálně nenajíš" - a přitom štíhlí lidé, co nikdy obezitu neřešili a nemuseli, kolikrát doporučují "nežrat" od půllitru piva a svíčkové se šesti.

BRUNA: jo tohle je funny otazka, nikdy me to nenapadlo. V tehotenstvi jsem mela neskutecny chute na dzus, hlavne pomerancovej, nikdy predtim jsem to nezvykla pit a syn dzusy ma opravdu rad :D

BRUNA: tak tohle je zajímavá otázka. Třeba já jsem v druhém těhotenství trpěla hrozným nechutenstvím a tímtéž trpí dcera. Extrémně vybíravá, skoro nic jí nechutná, přesně tak jsem to ale já měla, když jsem ji čekala. Kolikrát i zoufalství, že mám hlad, chci se najíst, ale prostě realita toho jídla, skoro každého jídla, je fujky. Přitom stejná jídla mi před tímto konkrétním těhotenství i po něm chutnala a chutnají.

BRUNA: U svých dětí rozhodně, jedno je úplně normální dítě a to druhé je chudák po mně. Přesně vidím sebe v jejím věku - popravdě se dost angažuju v tom, aby neopakovala moje chyby. Ale imho je to čirá genetika, ne důsledek těhotenských chutí.

BRUNA: Já měla hlavně v druhým těhotenství neskutečnou záklopku. Tak silný signál sytosti, že když udeřil, měla jsem kolikrát problém i polknout sousto, které jsem měla v puse. Něco na způsob toho, co popisuje Machytka s Ozempikem. Po porodu se to samozřejmě zas srovnalo, ale vlastně od té doby mnohem líp vím, jak opravdová sytost vypadá, a umím ten signál rozeznat, i když je mnohem slabší. Musím se na to ale soustředit, nic u jídla nedělat, na nic nekoukat a nic nečíst, jinak ho neucítím. A musím to ideálně dělat konzistentně delší dobu a záměrně se soustředit na signály hladu/sytosti a citlivě na ně reagovat. Dá se to vycvičit, jakmile jednou člověk ví, co hledá. Blbý je, jak snadno to rozhodí stres, emoce, nebo třeba alkohol - jedno delší náročný období a člověk může vlastně začít znova.

Jinak teda ja mela v druhem tehotenstvi zmenu chuti, najednou mi moc nechutnalo sladke. A clovek pak vidi, ze nekteri to tak maji furt a absolutne nechapou, jak do sebe nekdo muze naladovat tabulku cokolady. Jak rika ten doktor: dala jsem si pul fidorky a mela jsem toho dost na tyden.
Bohuzel mi to vubec nevydrzelo a po porodu se obliba sladkeho vratila.