BIRMA: K mindfulness: Ze stejného důvodu (přežírání nebo nevhodná strava jako kompenzace stresu a psychické zátěže) jsem se pustila do online kurzu Minduful Eating. Jsem v procesu, ale zatím kurz hodnotím velmi pozitivně. Má to moc pěkně udělané vč. meditačních nahrávek, návodů, námětů k zamyšlení, pracovních listů apod.

Mindful eating: zdravý a vyrovnaný vztah k jídlu. Přestanete se přejídat.
https://www.mindfuleating.cz/

BIRMA: jj, terapie je zásadní... Když cítíš potřebu se najíst (ne vlivem hladu) nebo napít alkoholu, může to být projevem nějaké triggerované části tebe, která se snaží ulevit od emocionální bolesti nebo nepohody. Tyto části mají sklon hledat okamžitou úlevu a tyto reakce jsou automatické, vycházející z naučených vzorců chování, které se v minulosti ukázaly jako způsob, jak se vyrovnat s těžkými pocity a jak rychle zajistit, aby se tyto už tak těžké pocity nestaly nesnesitelnými. Někdo tyto triggery hasí jídlem, někdo alkoholem, nikotinem, drogama, někdo sebepoškozováním, impulzivním sexem, sledováním porna, okusováním nehtů, trháním si kůže ze rtů, rozdrbáváním si nezhojených zranění, trháním si vlasů, vyvoláním hádky s někým, nekonečné scrollování na sociálních sítích, surfování na internetu, binge-watching seriálů, hraní videoher, workoholismus, racionalizace, intelektualizace, přehnané cvičení, nadměrné sportování, kopnutí do sebe dalšího energeťáku nebo dalšího kafe atd. atd. ... Jako lidstvo máme fakt propracovaný způsoby... A tyto způsoby jsou skutečně v tu chvíli efektivní, uleví od akutních bolestivých pocitů, ALE nejsou schopny řešit problém v dlouhodobém horizontu... to na dlouhodobý horizont je tu právě ta terapie.

LUSINDA: Hele, tohle je úplně bezpředmětný, na tohle jsou statistiky. Šance toho chlapa na dlouhodobej úspěch je 5%. Šla bys třeba na operaci, kterou přežiješ s pětiprocentní pravděpodobností?

LUSINDA: Tys to evidentně vůbec nepochopila. To je jako by ses ptala, jestli někomu zabrala psychoterapie na mizerný jaterní testy způsobený alkoholismem. Ne, psychoterapie tvoje tělo přímo neovlivní, ale může tě naučit, jak to udělat, aby sis přestala ubližovat.

No a přímá odpověď na tvou otázku: ty výsledky, který mám teď těch posledních čtyři a půl roku, bych bez těch psychoterapií nikdy neměla. Myslím, že můžu celkem s jistotou říct, že kdybych tehdy v roce 2006 konečně nepochopila, že můj problém je v hlavě, tak těch dvě stě kilo mám teď taky. Možná i víc - až budu mít chvíli, vyhrabu někde svůj graf váhy, kterej jsem zpracovávala pro VFN, a zkusím speciálně pro tebe protáhnout tu křivku 1992-2006 do budoucnosti tak, jak by vypadala, kdyby se to tehdy nezačalo konečně řešit jinak než metodou "nežer a cvič".

LUSINDA: you wish :)

LUSINDA: Mě terapie dostaly do stavu, kdy jsem byla schopná, ochotná a měla prostor to začít řešit. Takže ano, bez terapie bych 18 kg neshodila a hlavně bych po vysazení léků zajídala právě ty problémy, které mi terapie pomohla (vy)řešit.
Analogie o kánoi je velmi trefná.

A taky mi terapie pomáhá dál se smířit se zhubnutím. Je tedy vidět, že moje problémy jsou pod povrchem.

LUSINDA: Díky terapii se můžu podívat na důležitý věci v životě a nějak si posvítit na svý vzorce přemýšlení o sobě, na různý automatický vzorce chování.

Zatím jsem teda nemusela řešit takovou nadváhu, že by mi to bránilo v nějakých normálních činnostech (moje nejvyšší BMI bylo 30, teď jsem někde lehce pod 28) ale díky terapii a taky mindfulness jsem si tak nějak posvítila na to: jak se stane, že potřebuju rychle zahnat/zasytit něco nepříjemnýho jídlem nebo alkoholem? A jestli by šlo zapojit do toho něco jako vědomost a laskavost k sobě?

No a díky terapii pro mě prostě jednoho dne přestaly být otázky kolem vlastního těla, váhy, vzhledu apod. tak emočně zatížený, začala jsem to brát nějak konstruktivněji, přihlásila se k nutriční poradkyni, podívala se na to, co jím, co by se dalo dělat, a v podstatě se mi daří pomalu ale jistě hubnout tuk a nabírat svaly (kterých teda mám i tak habaděj, ale prostě jsem takový typ, že mám svaly skoro jako muž :) A navíc jsem zjistila, že už se těmahle otázkama nezaobírám tak intenzivně - a jaká je to úleva, neřešit dokolečka, jak vypadám, jak bych chtěla vypadat, jak působím na ostatní, jestli jsem nebo nejsem tlustá, furt kontrolovat špeky apod :) ... a kolik mentální kapacity se tak uvolní!

U mě to teda byly častěji tendence sáhnout po alkoholu, než po čokoládě. Ale ten princip je stejnej, teď, co víceméně abstinuju, vnímám, že by bylo fakt velmi jednoduchý začít se přejídat, když se cítím mizerně.

KURE: to je hrozný filozofování.....jako """být či nebýt""" podle mě prostě musel mít supermotivaci s tím něco dělat a lágr pomohl. Pokud se s ním nerozjede manželka nebo nebude nějaký jiný shitstorm, nebo zdravotní problém tak to udrží. Oni ti ty věci pak přestanou chutnat, když máš ten asketický režim.

LUSINDA: nemá cenu řešít buď a nebo. potřeba je oboje a akutně.
to že se přihlásil do "lágru" mu statisticky v horizontu 5ti let nebude nic platný, pokud se nestane něco dalšího, viz moje odkazy.
Stejně tak je pravda, že bez toho "lágru" nemusel mít ani těch 5let.

p.s. jsem v podobny situaci a ted smutně sleduju jak mi de váha nahoru, přes to že chodim k poradkyni a snažim se.
Do nemocnice už jsem objednanej tak vam pak řeknu jak semnou naložili.
Jo a na tu terapii se du taky někam zapsat. diky za otevření tyhle debaty a tim i postrčení.

LUSINDA: Jít na terapii. Hned. Včera bylo pozdě.

Může si u toho samozřejmě trénovat jezení jen do sytosti a snažit se začít nějak opatrně hejbat, aby si neublížil. Ale úspěch čehokoli je podmíněnej úspěchem tý terapie.

Na dvě stě kilo se člověk neprožere tím, že má "slabou vůli".

KRISKA: Brala bych rozhodně v úvahu, že tam z nich ty emoce ždímá produkce, aby na to někdo koukal :)
Mám info jen od jedné slečny, ta se hlásila sama a je prý moc spokojená.

LUSINDA: ja to neřikal jako argument proti hubnutí,
ale jako argument pro to, že zhubnout je ta menší část léčby. Taky ti někdo musí pomoct "zalepit kanoi".

Jinak jsou ale celosvětově dlouhodobý výsledky veškerýho hubnutí naprostá katastrofa a prostě to je nemoc kterou nemáme pod kontrolou.

KURE: tak co má ten člověk jako udělat? Nehubnout vůbec, nebo umřít?

BIRMA: no já myslim že většina obezit v tom nějakou psycho složku má. od začátku.