KRISKA: já mám radost z většiny jídel.

MARKYSHA: normalni lidi maji z beznyho jidla poteseni?
ja teda jim protoze musim a je to palivo pro telo, poteseni je zmrzlima se slehackou nebo steak v dobre restauraci, coz je vse financne jen na obcas.

ale ze by me tesilo snidat nebo obedvat? je to neco co se musi, treba jako cistit zuby... kde se bere poteseni?

a to si delam hlavne co mi chutna, takze nejim veci, ze kterych se mi navaluje, ale takovy, ktery mi nevadi jist...

LUSINDA: pokud taky zvladne chodit do prace (coz je nejakej rezim a pohyb), k tomu obcas s detma, s brachou, pokud zacnou zit jako rodina aktivneji a udrzi si praci, tak to je urcite taky neco jinyho, nez kdyz jen sedi doma

MAR_TINA: no to je právě přesně ono, jíst jinak. Neztratit z jídla potěšení, nezdemonizovat si ho.

GALE: ale dobrá zpráva je, že ho lze získat z krůtího masa, tvarohu, vajec, sýra. Takže ideální večerní jídlo, kdy je potřeba.

LUSINDA: mně hodně, já jsem typ, který trápení zažírá. Už v dětství. Pamatuju si, jak jsem žrala jako dítě celý bochník chleba se sádlem a bulela u toho. Když tě terapie naučí vypořádávat se se stresem, tak ubude ta zoufalá touha se toho nějak zbavit. Kamarád mi říkal, že když se člověk dobře nají, cítí euforii a něco na tom bude. Stejně tak s tím alkoholem.
LUSINDA: to je blbost. Nikdy ti nepřestane chutnat, když jsi takhle nastavená, pokud si teda nevytvoříš v hlavě nějaký blok, ale tam pak zase máš tendenci jíst míň a míň a za každé jídlo cítit vinu. I tím jsem si prošla. Spíš bych preferovala naučit se jíst jinak.

ARGANNAH: anebo je hladovění naopak prvotní fáze: umlčuješ peklo v sobě tím, že nejíš a vyrábíš si tak úchvatnou apatii ke špatným věcem (no aby ne, mozek prostě nemá dost energie), nadto si ještě připadáš dobře, že vlastně máš aspoň nad něčím kontrolu (nad tělem)... někdo tak prožije celý život. Někomu se to přesmýkne do jezení.

ELIZHANNAH: Plus je tam ještě zásadní to, že tenhle proces závislého žraní střídá sada pravidelných sebenenávistných pokusů potrestat tu tlustou obludu, ve které člověk žije, pořádnou hladovkou. Což vypadá krátkodobě hrozně krásně, člověk se cítí velmi ušlechtile a asketicky, ale v dlouhodobém kontextu si tím akorát snižuje aktivní hmotu a kurví metabolismus (a když fakt hodně poctivě nežere, může si například i oddělat žlučník).

LUSINDA: Mne terapie treba zabraly na to, ze jsem zjistila, ze mam uzkostny jednani, coz se treba projevuje tim, ze proste zachvatovite zeru…a s tim pracuju.
Taky mi pomohly hodne se vztahem k sama sobe, svym schopnostem a vlastnimu telu. Uz si nemyslim, ze jsem totalne marna, neschopna, hnusna a tlusta marena, na kterou by nevlezl ani clovek s dvoucifernym IQ.

Takze ano, stoji to za to.

BIRMA: K mindfulness: Ze stejného důvodu (přežírání nebo nevhodná strava jako kompenzace stresu a psychické zátěže) jsem se pustila do online kurzu Minduful Eating. Jsem v procesu, ale zatím kurz hodnotím velmi pozitivně. Má to moc pěkně udělané vč. meditačních nahrávek, návodů, námětů k zamyšlení, pracovních listů apod.

Mindful eating: zdravý a vyrovnaný vztah k jídlu. Přestanete se přejídat.
https://www.mindfuleating.cz/

BIRMA: jj, terapie je zásadní... Když cítíš potřebu se najíst (ne vlivem hladu) nebo napít alkoholu, může to být projevem nějaké triggerované části tebe, která se snaží ulevit od emocionální bolesti nebo nepohody. Tyto části mají sklon hledat okamžitou úlevu a tyto reakce jsou automatické, vycházející z naučených vzorců chování, které se v minulosti ukázaly jako způsob, jak se vyrovnat s těžkými pocity a jak rychle zajistit, aby se tyto už tak těžké pocity nestaly nesnesitelnými. Někdo tyto triggery hasí jídlem, někdo alkoholem, nikotinem, drogama, někdo sebepoškozováním, impulzivním sexem, sledováním porna, okusováním nehtů, trháním si kůže ze rtů, rozdrbáváním si nezhojených zranění, trháním si vlasů, vyvoláním hádky s někým, nekonečné scrollování na sociálních sítích, surfování na internetu, binge-watching seriálů, hraní videoher, workoholismus, racionalizace, intelektualizace, přehnané cvičení, nadměrné sportování, kopnutí do sebe dalšího energeťáku nebo dalšího kafe atd. atd. ... Jako lidstvo máme fakt propracovaný způsoby... A tyto způsoby jsou skutečně v tu chvíli efektivní, uleví od akutních bolestivých pocitů, ALE nejsou schopny řešit problém v dlouhodobém horizontu... to na dlouhodobý horizont je tu právě ta terapie.

LUSINDA: Hele, tohle je úplně bezpředmětný, na tohle jsou statistiky. Šance toho chlapa na dlouhodobej úspěch je 5%. Šla bys třeba na operaci, kterou přežiješ s pětiprocentní pravděpodobností?

LUSINDA: Tys to evidentně vůbec nepochopila. To je jako by ses ptala, jestli někomu zabrala psychoterapie na mizerný jaterní testy způsobený alkoholismem. Ne, psychoterapie tvoje tělo přímo neovlivní, ale může tě naučit, jak to udělat, aby sis přestala ubližovat.

No a přímá odpověď na tvou otázku: ty výsledky, který mám teď těch posledních čtyři a půl roku, bych bez těch psychoterapií nikdy neměla. Myslím, že můžu celkem s jistotou říct, že kdybych tehdy v roce 2006 konečně nepochopila, že můj problém je v hlavě, tak těch dvě stě kilo mám teď taky. Možná i víc - až budu mít chvíli, vyhrabu někde svůj graf váhy, kterej jsem zpracovávala pro VFN, a zkusím speciálně pro tebe protáhnout tu křivku 1992-2006 do budoucnosti tak, jak by vypadala, kdyby se to tehdy nezačalo konečně řešit jinak než metodou "nežer a cvič".

LUSINDA: you wish :)

LUSINDA: Mě terapie dostaly do stavu, kdy jsem byla schopná, ochotná a měla prostor to začít řešit. Takže ano, bez terapie bych 18 kg neshodila a hlavně bych po vysazení léků zajídala právě ty problémy, které mi terapie pomohla (vy)řešit.
Analogie o kánoi je velmi trefná.

A taky mi terapie pomáhá dál se smířit se zhubnutím. Je tedy vidět, že moje problémy jsou pod povrchem.

LUSINDA: Díky terapii se můžu podívat na důležitý věci v životě a nějak si posvítit na svý vzorce přemýšlení o sobě, na různý automatický vzorce chování.

Zatím jsem teda nemusela řešit takovou nadváhu, že by mi to bránilo v nějakých normálních činnostech (moje nejvyšší BMI bylo 30, teď jsem někde lehce pod 28) ale díky terapii a taky mindfulness jsem si tak nějak posvítila na to: jak se stane, že potřebuju rychle zahnat/zasytit něco nepříjemnýho jídlem nebo alkoholem? A jestli by šlo zapojit do toho něco jako vědomost a laskavost k sobě?

No a díky terapii pro mě prostě jednoho dne přestaly být otázky kolem vlastního těla, váhy, vzhledu apod. tak emočně zatížený, začala jsem to brát nějak konstruktivněji, přihlásila se k nutriční poradkyni, podívala se na to, co jím, co by se dalo dělat, a v podstatě se mi daří pomalu ale jistě hubnout tuk a nabírat svaly (kterých teda mám i tak habaděj, ale prostě jsem takový typ, že mám svaly skoro jako muž :) A navíc jsem zjistila, že už se těmahle otázkama nezaobírám tak intenzivně - a jaká je to úleva, neřešit dokolečka, jak vypadám, jak bych chtěla vypadat, jak působím na ostatní, jestli jsem nebo nejsem tlustá, furt kontrolovat špeky apod :) ... a kolik mentální kapacity se tak uvolní!

U mě to teda byly častěji tendence sáhnout po alkoholu, než po čokoládě. Ale ten princip je stejnej, teď, co víceméně abstinuju, vnímám, že by bylo fakt velmi jednoduchý začít se přejídat, když se cítím mizerně.

KURE: to je hrozný filozofování.....jako """být či nebýt""" podle mě prostě musel mít supermotivaci s tím něco dělat a lágr pomohl. Pokud se s ním nerozjede manželka nebo nebude nějaký jiný shitstorm, nebo zdravotní problém tak to udrží. Oni ti ty věci pak přestanou chutnat, když máš ten asketický režim.