Já jsem vždycky v šoku, když moje děti odmítnou třeba zmrzlinu, protože jsou třeba po jídle. Já bych jako dítě nikdy neodmitla, i kdybych se poblit měla :-D Navíc zmrzka žádný místo v břiše nezabere, že jo.
Ale přesně, my doma neměli nikdy nic. Vem si jablko a čau, někdy na střední se to rozjelo a koupil se domů jeden balíček sušenek pro čtyři lidi na týden. A pak jsme dostali sprda, že jak jako zase něco chceme, si to nemáme hned sežrat. Takže jakmile jsem se někde dostala ke zdroji, byla jsem k nezastavení. A absolutně jsem nechápala, jak u sestřenky můžou mít misku se sladkým - chápete, misku! - volně k dispozici. Ona si mohla vzít bonbon, kdy chtěla! Jen tak! Neskutečný!
Z dojidani žádný trauma asi nemám, to spíš bylo děsný, že nás nenechavli ve škole a u babi u jídla pít, že pak nebudeme jist. A já odjakživa chlastám jak slon, tak jsem měla pořád žízeň.
Tak teď mi přijdou docela nebezpečný všechny ty extra zdravý výživy, kdy se dítě nesmí na cukr ani podívat, fuj, bílý jed, závislost, záněty. Známá strašně řešila, že její dcera chce banán, ale to nejde, už je odpoledne a v banánu je cukr, banán jíme přece jenom dopoledne, Martinko. A fakt si dělala hlavu, že jak to jako budou dělat, jestli ona bude chtít banán odpoledne i nadále... Případně sprdla číšníci, když donesla dětem lízátko.
Jakože jasně, cukr není zdravý a je ho všude dost, taky svoje děti necpu denně a koledy sestsvajici z pulmetrovych palmacovych mikulasu nebo zajíců stopim. Ale mají možnost si něco sladkýho dát, když mají chuť, něco doma vždycky je. A reálně si myslím, že děti, co si nesměly dát ani banán, pak dopadnou jak já, az se poprvé dostanou mamince z dohledu. A bude se jim ta rovnováha špatně hledat. Nebo budou tak vybzikane, že si při pohledu na čokoládu odplivnou přes levý rameno a pokrizuji se.