ARGANNAH: můj otec nevaří, ale peče. Neustále něco peče. Vánočky, chleba, štrůdly, smaží koblihy, buchty, koláče, česká klasika prostě. Pak hrozně nadává, když to nejíme, a mně nadává, že to jím.

Jó, potraviny, co byly vzácností... nejím citrusové plody, žádné. Vadí mi konzistence, mě chuť, takže si dám pomerančový džus, ale ne pomeranč. Jenže na Mikuláše se tohle dětem dávalo, že jo. A pracně se to pro ně shánělo. Tak z pomerančů mi vymačkali tu šťávu na pití,ale každoročně se vtom pytlíku objevily i mandarinky, i když naso věděli, že se jich nedotknu, a každoročně se vedla debata o tom, jestli si fakt aspoň jednu nedám. Vyprskla jsem smíchy, když se mě máti pro jedné rodinné návštěvě v mých asi 35 letech zeptala, jestli už jsem se konečně naučila jíst mandarinky. Ne,mami, tento životní achievement stále nemám otevřený a asi už to tak i zůstane :D

Plus to dojídání, dohled ve školní jídelně a ve školce brekot nad nějakou hrůzostrašnou kejdou, že "dokud to nesníš, tak se odsud nehneš!", vyčítavé hlášky typu Co by za to daly děti v Súdánu... no, přiznám se, že mi trvalo hodně dloiuho, než jsem se při vrácení nedojezeného jídla z důvodu sytosti přestala v restauraci cítit jako morálně prohnilá osoba se srdcem z kamene :D

ANYSA: Navíc ještě i za mého dětství (jsem ročník 1980) byly některé potraviny vzácnost (exotické ovoce nebo nějaké sladkosti), naši koupili třeba jedno balení sušenek nebo jeden pomeranč a to jsme si se sourozencema rozdělili, takže nějaký "dám si jen kousek a na ten druhej nemám chuť" by většinou dopadlo tak, že v momentě, kdy by ta chuť přišla, by už ten zbylej kus nemusel existovat :) Navíc nechej na talíři třetinu něčeho, o čem víš, že tam je pro tebe jednou za uher :D

RSZ: ani ne, kdyz pote, co te v detstvi nutili dojidat klizku a vselijake ty klepajici se kusy tlusteho masa, dokud ses nepoblil, hledas jeste v dospelosti "tluste" i v kurecich prsou.

Nejvtipnější jsou ovšem kombinace, kdy má jednu stranu rodič neustále prudí kvůli tloušťce, organizuje hodinový promluvy du duše, jak s tím musím něco dělat, jinak mě nikdo nebude mít rád a nikdo si mě neveme, a na druhou stranu se uráží, když jíš málo, protože je to přece dobrý, a každej dietní pokus ti sice per huba chválí, ale jak může, tak ti ho zkouší sabotovat.

Moji rodiče toto traumíčko ovšem zpracovali mentálně nějak po svém a výsledek byl, ze celá rodina měla normální večeři a “Andrejka jenom jablíčko aby nebyla tlustá”. Fotky hledat nebudu, ale byla jsem na nich krásná mladá a štíhlá stejně jako vy tady. Jen jsem byla statnější protože jsem na vyšlu přerostla oba rodiče.

TAPINA: On to byl někdy v dobrém pozůstatek “se to musí dělat” aby člověk přežil (válku, koncentrák). Prababička narozená na podkarpatsky Rusi přišla o třetinu sourozencu hladem a tak sugestivně líčila jak jedli slupky z brambor, ze mame cela rodina doteď problém vyhodit jakýkoli jídlo. Naštěstí mam doma slepice a ty musí taky přežít i valecnej stav naší zahrady :)

TAPINA: ...a pak se pracně učili bez ohledu na hlad nejíst, protože je to ušlechtilé a správné

GOR: Když má chuť, tak jí, když nemá, tak nejí. My jsme se naučili bez ohledu na chuť či hlad jíst, dokud není všechno jídlo pryč, protože "se to tak má dělat".

LUCIASHECK: Nijak, ja to asi blbe pochopil :-)

GOR: Jak pripad tvyho ditete, ktery zjevne ma prirozene zravejsi apetit a jde si dobrovolne pridat, zneplatnuje pripady deti, ktery byly nuceny do dojedeni jedny porce?

POZITRON: "vztah k masu", to je jako "poznamenalo to můj vztah k mlácení lidí". Na špatném vztahu k masu fakt není nic špatného.

ELIZHANNAH: jj, v jidelnach stala uca u okynka a kontrolovala, jestli neco nahodou nevracime, kvuli cemuz jsme akorat hazeli jidlo pod stul na zem, cpali maso do vazicek a podobne. ja sedavala pravidelna ve skolce na hanbe, dokud nedojim maso, ze kteryho se mi chtelo blit a kdyz jsem se do talire fakt poblila, coz se stavalo pravidelne, tak jsem dostala na prdel. muj vztah k masu to poznamenalo znacne, bez rizika, ze se mi navali, pozru akorat libova kureci prsa. a mela jsem nekolik let trvajici obdobi, kdy ani to.
snad tohle nase deti ve skolkach a skolach nezazivaj.

RSZ: Naše děti taky takhle fungují. Kult dojídání,co do nás zasela poválečná generace rodičů a prarodičů, holt udělal své

RSZ: tak my jsme byli v dětství daleko víc učeni doma i ve školkových a školních jídelnách dojídat, tak teď to máme...

Syn, 14yo, odjakživa kašle na jídlo, tenhle týden jsem sledoval jeho nedojedene svačiny a on fakt třeba ze 4 jahod 2 nechá, protože už nemá chuť. Nebo nechá třetinu jeho nejoblíbenější (a maličké) muesli tyčinky, protože už nemá chuť. Přirozený ozempic :) třeba s těmi jahodami si to u sebe naprosto nedokážu představit, taky bych to chtěl mít takto..