ARGANNAH: tak ho vyhod, to hodne vody to mohlo oblivnit vic blbe...

jinak... ja uz razim heslo "aspon nezhorsovat":D

poradila sem loni kamoskam.tabulky a ze malo ji...

jedna zacala fakt jest na tabulky, etericka vila ktera "pribrana" byla porad kost a kuze tak si chvalila, ze na prahu 50 ty 3kg dolu sly s jidlem v pohode a ta druha furt ze ju to neba a nevydrzi a vazeni... no ted po roce prisla s tim, ze uz to 14 dni dodrzuje a 82kg nevidela na vaze minimalne 5 let, ze ji splasklo bricho a 1kg dole.

tak rikala, ze ted s mejma radama dela chytrou kolegyni, pac ja jim to tenkrat i nastavila, tak to kolegyni prenastavila a snazi se dobre a dost jist spolu, tak je to super.

kdyz vidim, jak to fungujr na lidi, co nikdy potize s jidlem nemeli, a nefungujr na me, tak si prestavam myslet, ze to furt delam blbe, kdyz je to aplikace stejnych rad.

proste fakt byt vdecna, ze tu vahu alespon drzim /na hrane zdrave/ takze je jen neesteticka

ARGANNAH: no jako jo no, ale ber to tak ( ja to tak beru a jsem jeste o fous starsi) ze nejlepsi vas budovat svaly je prave ted, kazdej dalsi den to bude jen horsi...

MARKYSHA: Neurazila, letos mi bude 45. :)

(A bojím, pochopitelně že se bojím. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. A co víc, jsem z toho po těch pěti letech čím dál tím víc unavená. Ale jak říkal můj tatínek, dala jsem se na vojnu, musím bojovat.)

ARGANNAH: však ono to půjde, neboj. Holt ono taky to tělo kolem tý čtyřicítky (teda doufám, že jsem se nespletla a neurazil tě:-) reaguje méně pružně. Já zase zjistila, jak hrozná lemra jsem. Včera jsem v práci měla nějaké lítání a šla jsem pětkrát do třetího patra (jsou to velké schodiště, vždy dvoje do patra) a dneska si připadám jak po dvoufázovém tréninku🤣

ARGANNAH: Pořád nad tím přemýšlím - ještě existuje jedna možnost, proč to celé nedává smysl, a totiž ta, že minulé měření bylo z nějakých důvodů chybné. Kdybych ho totiž z toho grafu vývoje mé váhy a kompozice vyhodila, najednou to začně celé sedět mnohem víc. Pak by tam nebyly žádné dramatické skoky ani ve vodě ani v ničem, ale prostě nějaký plus mínus stejný výsledek, jako předposledně (asi ovlivněný nějakým blíže nespecifikovatelným poklesem vody v těle). To by odpovídalo jak velikosti oblečení, tak všemu ostatnímu. Představovala jsem si teda, že po roce cvičení tam bude nějaký aspoň trochu slušný nárůst svalové hmoty, ale je teda fakt, že poslední tři měsíce jdu z nemoci do nemoci. To má na to asi taky nějaký vliv.

No, žádná změna je pořád přijatelná varianta, mnohokrát lepší než přibírání. Ale přesto ach jo.

LUSINDA: jím zdravě stále.

ARGANNAH: To je ale obmedzenie zobrazovacej metódy, nie tvoja nedokonalosť. A myslím, že pre tento prípad môžeš o tej vode uvažovať ako o tuku (niečo čo je navyše).

MARINNE: Akorát on zřejmě strašně zkresluje to procentuální složení těla. Mám evidentně mnohem víc tuku a mnohem min svalů, než jsem si myslela, a dává to smysl. Je to nepříjemný zjištění, ach jo, ale nevadí, jede se dál. Já tu svou horu (tuku) jednou zdolám.

ARGANNAH: 13 litrov vody je strašne veľa, to je obrovský úspech. My sme zvyknutý pozerať na kg a cm, ale imho to je len ďalší dôkaz toho že chudnutie je v prvom rade o výzore a nie o zdraví. Nikto ani neráta s nejakým lipedémom, ty si ho dala dole, to je super.

MADIETTA: jj, je to složitější. Prosté celkové zmenšení přijatého množství jídla není samospásné.

K tomu, jak když chce člověk zhubnout, je nutné málo jíst. Posledních několik dní jsem neplánovaně a nechtěně měla příjem hluboko pod svůj bazál (1486 kcal), řekněme tak kolem 1000 kcal za den a míň. Výsledek? Kilo a půl nahoře.

Já nemám šanci už nikdy nic zhubnout, prostě ne.

ARGANNAH: heeej. jak jako smíšený pocity? to že ti mizí otok je naprosto bezva ne? :) nezapomínej slavit úspěchy.
gratuluju.

Slíbila jsem, že napíšu výsledky měření kompozice. Akorátže jediná spolehlivá informace je, že ze mě po tom roce cvičení odteklo třináct litrů extracelulární vody. Což samozřejmě nadělalo v tom měření totální chaos, takže se tanita tváří, že mám po roce posilování o víc než deset kilo svalů míň a o víc než deset kilo tuku víc. Což je objektivně pitomost už proto, že číslo kalhot mám plus mínus nastejno (u některých střihů stejný, u jinejchch o číslo menší, prostě to tělo se možná vyloženě nesmrsklo, ale má trochu jiný tvary než mívalo). Kdybych přibrala deset kilo tuku, musela bych si naopak koupit oblečení nejmíň o číslo větší. S nutriční jsem to probrala, poradila mi orientovat se teď hlavně podle měření obvodů, který je sice hrozně nepřesný, ale má recht, že je to asi to nejlepší, co je teď na skladě.

Mám z toho smíšený pocity, zejména mě štve, že nemám lepší kontrolu nad tou kompozicí. Ale že ten lipedém začal odtejkat, to vidím už měsíce a je to samo o sobě skvělá zpráva. Ne že bych si dělala naděje, že potáhne do prdele úplně, ale snad ho zvládnu srazit ještě o kus. Takže nezbejvá než letět naslepo, pokračovat s tréninkem, zas na chvíli stáhnout příjem a modlit se. Držte mi palce, roger, over.

Já ještě přidám svoji zkušenost.
Po vyhlazovacích dietach (termín mého muže :)) jsem začala pomalu jíst skoro normálně. Hrozně jsem se bála, že přiberu. Tak jsem dál sportovala a hlídala množství. A nebylo to noc platné. Tělo po tom nedostatku vyhodnotí i přísun na bazál plný dobrých živin jako příležitost ukládat. Celkem jsem nabrala asi 30 kilo za nevím, kolik let. 10 byl návrat k normální váze a zbytek bohužel navíc. Pravda, že z těch 30 kg byko asi 10 kg aktivní hmoty. A zbytek tuk.
Ten sport taky nebyl úplně v pohodě - v době diet to bylo spíš ploužení v leginach, jak jsem neměla energii. V době největšího přibírání to taky moc nešlo a s tou váhou to je taky náročný.

Teď nejak bojuju, za měsíc vysadím léky, tak třeba klesne otok.

Ale co cho říci je, že po drastickém omezení příjmu kalorií a živin v podstatě není netloustnoucí cesta zpátky. I při opatrné realimentaci si to tělo uloží cokolik. Je to vlastně součást té podvyzivy, která přichází se zpožděním.

ARGANNAH: To píšeš úplně přesně. Já jsem kdysi takto byla vegetarián a posléze dokonce nějaký čas vegan. Do toho jsem v podstatě nejedla cukr (bílý cukr), v ovoci jo. Většinu věcí jsem kupovala ještě bio. Pečivo jsem jedla minimálně. A k tomu jsem běhala a ještě cvičila doma. Jako jo, dostala jsem se na 68 kg při výšce 174 cm (jak by řekla Moody, jsem typ valkýra), takže to bylo na mě opravdu málo. Zpětně vidím, že mi tak na 1000% chyběly minerály a vitaminy. Když jsme začala jíst maso a pečivo, úplně se to zvrhlo. Jako měla jsem chuť stále na hovězí a krevety, věřím, že mi chybělo železo a kdo ví co ještě. Přepnula jsem se na režim “jím cokoliv v jakémkoliv množství”, vykašlala jsem se na pohyb. Za 4 roky jsem přibrala skoro 40 kg. Ted jsem na váze cca 79 kg, ale šlo to dolu zase 4 roky a uz jsem nedělala žádné drastické změny, jen male postupné kroky.

LUSINDA: Takže přesně, snad tohle nebude tvůj případ.. Mám taky pocit, že jsi hodně striktní. Ale samozřejmě se mohu mýlit.
Nedávno ses ptala na recepty, mela jsi na mysli něco konkrétního?

LUSINDA: To je ovšem klasická hubnoucí rétorika, kterou tu všichni známe a která má následující vývoj. a) Jsme uprostřed režimu, všechno jde skvěle, tělo pracuje s tím, co má, nic nechce, nic nepotřebuje. Jsme na keto? Fuj, sacharidy ani vidět. Jsme na lowfat? Je nám úplně blbě při pohledu na vepřo knedlo, jak to někdo vůbec může jíst. Jedeme klasickou hladovku? Jak se ti lidi vůbec můžou v té pracovní jídelně tak přežírat, podívejte se na to, polívka, hlavní jídlo a ještě moučník, kdo to jakživ slyšel, není divu, že svět zmítá pandemie obezity, já si dám tady svůj salát a jsem přežraná. b) Něco se stane, stresík, krize, nevyspání, do toho se člověk náhodně octne v blízkosti pokušení (stačí jít kolem cukrárny nebo se na něj v jídelně obzvlášť sugestivně zasměje zmíněný moučník) a podlehne. V první fázi si člověk, zaplaven výčitkami svědomí, přísahá, že to byla výjimka a už nikdy. Jenomže pokud stresor trvá a stresové hormony začnou zásadně měnit chutě, začne se lámat chleba. A nastává c), kdy se člověku sečtou všechny kraviny, které za ty poslední měsíce nadělal. Pokud byl jeho režim rozumný a jídlo dostatečné, pokud je člověk schopen funkční psychohygieny a umí zacházet se stresem i emocemi, nemusí se stát nic hrozného. Prostě debilní období, nahodí se dvě tři kila, pak se to ukočíruje, přibírání se zastaví a většinou následuje pauza do doby, než se člověk dá úplně dohromady a začne se cítit na další pokus. Pokud ale člověk žral nesmysly nebo pokud se podjídal, nastává psychopeklo, které trvá měsíce. V poslední době se v digitálním prostoru kolem mě třeba vyskytují pánové, co posilují, jedí carnivore a libují si dlouhé měsíce, jak jim to vyhovuje. Jenže pak začnou zničehonic vyprávět, jak jsou závislí na sladkostech, jak pečou sami pro sebe štrůdl nebo dracují cukrárny, a to celé trvá třeba rok, než se tělo pološílené z toho nesmyslně extrémního režimu trochu uklidní. Pána to ovšem stojí třeba deset nebo patnáct kilo navíc, pod kterými se schovají pracně budované svaly, a na konci procesu stojí s hrůzou před zrcadlem a nechápe, co se to stalo. Dtto běžná hladovkářka, která proboha, samozřejmě během režimu hlad nemá, těch pár soust je až až. Inu, proč by tělo taky obtěžovalo pocitemhladu, když žije v přesvědčení, že potraviny prostě nejsou a posílat zoufalé signály o potřebě se najíst nemá dávno smysl. Běda ale, když tam nečekaně pošlem pár dortů nebo hambáč, ideálně víckrát za sebou - hurá, potravy je zas dost, zapínáme všechny povypínané signály a jdeme na to. Tradá, všechno má zpátky a úroky navíc.

Já do tvého jídelníčku samozřejmě nevidím, a i kdyby ses podjídala, jakože všichni tušíme, že se podjídáš, je to tvoje věc a tvoje právo. Chraň bůh, abych ti to vymlouvala. Nicméně tyhle průpovídky o tom, na co člověk nemá vůbec chuť, znám za ty léta zpátky dobře, sama jsem je mockrát vykládala, a fakt na mě žádný dojem nedělají. Bude efektivnější přijít nám o tom popovídat za tři nebo čtyři roky, až budeš mít lámání chleba mockrát za sebou a ukáže se, jak ses o svoje tělo starala. A opravdu upřímně ti držím palce, abys za ty čtyři roky nemusela plakat krvavé slzy.