LUSINDA: To je ovšem klasická hubnoucí rétorika, kterou tu všichni známe a která má následující vývoj. a) Jsme uprostřed režimu, všechno jde skvěle, tělo pracuje s tím, co má, nic nechce, nic nepotřebuje. Jsme na keto? Fuj, sacharidy ani vidět. Jsme na lowfat? Je nám úplně blbě při pohledu na vepřo knedlo, jak to někdo vůbec může jíst. Jedeme klasickou hladovku? Jak se ti lidi vůbec můžou v té pracovní jídelně tak přežírat, podívejte se na to, polívka, hlavní jídlo a ještě moučník, kdo to jakživ slyšel, není divu, že svět zmítá pandemie obezity, já si dám tady svůj salát a jsem přežraná. b) Něco se stane, stresík, krize, nevyspání, do toho se člověk náhodně octne v blízkosti pokušení (stačí jít kolem cukrárny nebo se na něj v jídelně obzvlášť sugestivně zasměje zmíněný moučník) a podlehne. V první fázi si člověk, zaplaven výčitkami svědomí, přísahá, že to byla výjimka a už nikdy. Jenomže pokud stresor trvá a stresové hormony začnou zásadně měnit chutě, začne se lámat chleba. A nastává c), kdy se člověku sečtou všechny kraviny, které za ty poslední měsíce nadělal. Pokud byl jeho režim rozumný a jídlo dostatečné, pokud je člověk schopen funkční psychohygieny a umí zacházet se stresem i emocemi, nemusí se stát nic hrozného. Prostě debilní období, nahodí se dvě tři kila, pak se to ukočíruje, přibírání se zastaví a většinou následuje pauza do doby, než se člověk dá úplně dohromady a začne se cítit na další pokus. Pokud ale člověk žral nesmysly nebo pokud se podjídal, nastává psychopeklo, které trvá měsíce. V poslední době se v digitálním prostoru kolem mě třeba vyskytují pánové, co posilují, jedí carnivore a libují si dlouhé měsíce, jak jim to vyhovuje. Jenže pak začnou zničehonic vyprávět, jak jsou závislí na sladkostech, jak pečou sami pro sebe štrůdl nebo dracují cukrárny, a to celé trvá třeba rok, než se tělo pološílené z toho nesmyslně extrémního režimu trochu uklidní. Pána to ovšem stojí třeba deset nebo patnáct kilo navíc, pod kterými se schovají pracně budované svaly, a na konci procesu stojí s hrůzou před zrcadlem a nechápe, co se to stalo. Dtto běžná hladovkářka, která proboha, samozřejmě během režimu hlad nemá, těch pár soust je až až. Inu, proč by tělo taky obtěžovalo pocitemhladu, když žije v přesvědčení, že potraviny prostě nejsou a posílat zoufalé signály o potřebě se najíst nemá dávno smysl. Běda ale, když tam nečekaně pošlem pár dortů nebo hambáč, ideálně víckrát za sebou - hurá, potravy je zas dost, zapínáme všechny povypínané signály a jdeme na to. Tradá, všechno má zpátky a úroky navíc.
Já do tvého jídelníčku samozřejmě nevidím, a i kdyby ses podjídala, jakože všichni tušíme, že se podjídáš, je to tvoje věc a tvoje právo. Chraň bůh, abych ti to vymlouvala. Nicméně tyhle průpovídky o tom, na co člověk nemá vůbec chuť, znám za ty léta zpátky dobře, sama jsem je mockrát vykládala, a fakt na mě žádný dojem nedělají. Bude efektivnější přijít nám o tom popovídat za tři nebo čtyři roky, až budeš mít lámání chleba mockrát za sebou a ukáže se, jak ses o svoje tělo starala. A opravdu upřímně ti držím palce, abys za ty čtyři roky nemusela plakat krvavé slzy.